Zlo, zvyky a basa (5)

Přesto, že basových a basáckých zlozvyků je lidově řečeno šest půlek (čili tři ...), naše velmi pozdní prodloužené odpoledne s Richardem Scheuflerem nebylo nekonečné. A stejně tak se i tento seriálek blíží ke svému konci.

Na minulý díl navážeme tam, kde jsme posledně přestali - u levé ruky. Ještě dříve, než se budeme soustředit na to, co dělá levačka při slapu, se vrátíme k předchozímu dílu. Pokud používáš poslední články prstů levé ruky jako plochy pro kontakt se strunou (k přimačknutí strun k hmatníku) a nestavíš prsty kolmo ke strunám (způsob hry klasiků na akustickou kytaru), dáš ruce více volnosti a zbavíš ji napětí a zbytečné síly, která často ovlivňuje ladění. Díky této síle a křeči v ruce si ani neuvědomíš, že strunu "stahuješ" a nadlaďuješ. Kromě toho se tak ošidíš o délku posledního článku prstu. Nedostaneš se pohodlně na E (B) strunu, prsty se zdají krátké. Teď však pojďme k perkusům v levačce.

Jsi poměrně křečovitý, když přijde na hraní perkusivních tónů, nenechá si ujít Richardův bystrý zrak. Právě u příklepů platí dvojnásob všechno, co jsem ti říkal o levé ruce před chvílí. Levá ruka musí být absolutně volná, proto je důležité, abys měl vyvážený nástroj a levačka ho nemusela podpírat nebo dokonce nosit. Volné musí být předloktí stejně jako zápěstí a dlaň. Hlavně je třeba zachovat volnost a švih v kloubech prstů na hřbetu levé ruky. Pevný je hlavně palec na krku, který ti musí být oporou při úderu prstů o hmatník.

Když budeš hrát perkuse v křeči, rychle se ti unaví ruka, takže nevydržíš hrát dlouhé pasáže. Navíc nebudeš dobře znít. Zápěstí a klouby na hřbetu ruky musí být volné. Prsty musí zvládnout několik úkolů ve velmi krátkém časovém úseku. 1) Narazit struny na pražce - ozve se charakteristický kovový zvuk. 2) Hned uvolnit struny z pražců, aby se neozval nepříjemný znělý "paskvil". 3) Neopouštět struny dřív, než je dokáží prsty utlumit. V případě nezdaru se ozvou tóny na nultém pražci. Teprve po zvládnutí všech těchto tří úkolů během jednoho pohybu, uslyšíš charakteristický perkusivní úder, jehož staccato a dynamiku ovliňuješ švihem, ne silou. Při dotyku se strunami jde o jemné nuance.

Opusťme ale nyní levou ruku a podívejme se ještě na specialitku, kterou jsem vám slíbil v závěru minulého dílu. Jde o tapping. Tady, protože s touto technikou nemám pražádné zkušenosti, Richard už nesledoval moje ruce, ale čistě mi radil, kde začít - od základů. Stejně jako u slapu ani u tappingu neexistuje žádné dogma, které by říkalo, kde, jak a jakým způsobem jej máš hrát. Stačí se podívat po vrcholné basácké scéně a uvidíš, že co muzikant, to jiný styl. Důležitý je opět švih. Dostat energii do konečků prstů v jeden krátký okamžik. Kromě samotných prstů, které jsou pevné, (ne však v křeči), je celá ruka volná. Palec pravé ruky nechávám opřený o hranu hmatníku, je určitou oporou při výměně poloh a zajišťuje stabilitu. Tapující prsty na struny dopadají pokud možno kolmo, ale není to podmínkou. Můžeš je stavět i pod určitým úhlem vůči strunám. Důležité je "co z nástroje leze", to platí o všech technikách hry a tvůj sluch je tak zvaná tvoje výstupní kontrola. Prst po dopadu na stunu držíme přitisknutý abychom strunu neutlumili. Sklouznutím, nebo odrhnutím prstů ze struny, strunu rozvibruji a záskávám nižší tón.

 

Základ, kromě šikovných prstů, je v base. Nástroj, abyste na něj touhle technikou mohli hrát, musí mít několik vlastností, ne nepodobných base pro slap. Měl by mít hodně nízký dohmat, abyste strunu nemuseli dlouho "tlačit". Tapping je mnohem příjemnější na tenčí struny, takže je mnohem pohodlnější na sady mezi 35-40 nebo na vysoké C šestistrunné basy. Je rozumnější na takovou techniku používat aktivní basu a rozhodně pomůže dobrý kompresor.

Na cvičení tappingu musíte pozvolna. Začni s jedním prstem a postupně přidávej (možná taky zůstanete jen u jednoho). Cvič s metronomem - v žádném případě nesmíš zapomínat na rytmus a hlavně dávej velký pozor na dynamiku - kompresor nezachrání všechno.

Ty rady jsou poměrně jednoduché, ale uvést je do života je pořádná makačka. Ani si nejsem stoprocentně jistý, že se o to budu pokoušet (velká zbabělost :-D).

A tím seriálek o basových zlozvycích končí. Příště tento prostor přenecháme zlozvykům kytaristů, na něž se bude soustředit kolega Honza Císař (myslíme opět ty technické - o ostatních my basáci víme své, a také nejsme tak naivní, že bychom mohli doufat, že se jich zbaví). Ale ani tlustostrunci nezůstanou zkrátka. Postupně se v jiném seriálu totiž budete dozvídat, jak na bezpražec.