Ano, jde o kapelu Santana.
První zárodky se objevují již v srpnu roku 1966, kdy vzniká skupina s názvem The Santana Blues Band, což samo dostatečně vypovídá o jejím hudebním zaměření. Kromě Carlose Santany se zde objevuje i Gregg Rolie v roli klávesisty a sólového zpěváka, a Mike Carabello na konga. Na bicí hraje Danny Haro - toho však v následujícím roce střídá Rod Harper a nedlouho potom Bob Livingston. Kromě toho dochází ještě k dalším změnám na postu basy a také k výměně perkusistů.
Ve stěžejní hardrockovém roce 1969 však dochází k zásadní reorganizaci, či přesněji řečeno ke vzniku kapely zcela nové. Název se zkracuje na jednoduché a úderné Santana, a z původních členů zůstává Santana a Rolie, zatímco ke kongům se vrací Mike Carabello, který v předchozích dvou sestavách neúčinkoval, basu ovládá nově příchozí David Brown (ten se prý jednoho dne objevil - nikdo nevěděl, odkud - a prostě prohlásil, že s kapelou bude hrát...), sekci perkusí dále rozšiřuje Jose "Chepito" Areas hrající na konga, timbales a další nástroje, a konečně k bicí soupravě usedá Mike Shrieve.
Repertoár již ani vzdáleně neprozrazuje příklon k základní podobě blues a ve svojí době představuje skutečně jednu z nejprogresivnějších větví vývoje. První album, vydané ještě v létě roku 1969, přináší opravdu výjimečnou a nezaměnitelnou kombinaci, nacházející se kdesi mezi hlasitým a drsným soundem Blue Cheer, perfektně šlapající doprovodnou kapelou Jamese Browna a hendrixovským pojetím kytarových improvizací.
Čistě rocková melodika skladeb, skvělý vokál Gregga Rolieho stejně jako honosný zvuk hammondů - to všechno dodává kapele anglicky laděnou polohu, zatímco sekce perkusí vnáší latinsko-americký nádech, Santanova dravá kytara pak obě tyto složky dokonale stmeluje v jeden kompaktní a naprosto jednolitý celek.
O tom, proč vznikla právě takto unikátní hudební sloučenina, vypovídají už jen oblíbení hudebníci jednotlivých členů kapely - Santana sám v té době poslouchal hlavně B. B. Kinga a Gabora Szabo, Gregga Rolieho nejvíce fascinoval Jimmy Smith, Paul McCartney a Mick Jagger, Arease zajímala africká hudba, Carabello byl velký příznivce Hendrixe a Michael Shrieve obdivoval Coltrana a Milese. I přes tento značný rozptyl však kapela našla obdivuhodně jednotnou řeč a naprosto jasný styl osobního vyjádření. Výsledek jako by ani nebyl součtem vstupních hodnot, ale rovnou jejich součinem. A tak zatímco Deep Purple našli svůj jednoznačný styl až na páté desce, Uriah Heep nekonečně oscilovali mezi hardrockem a někdy až nesnesitelnou přeslazeností a celkově působili dojmem, jako by mezi těmito dvěma směry nemohli nikdy rozhodnout, Led Zeppelin začali u klasického blues, z něhož teprve časem vyšel jejich osobitý směr, a Jethro Tull potřebovali k rozjezdu také dvě až tři desky, Santanovci přišli hned na prvním albu s hotovou, a přitom vrcholně originální koncepcí, které se do té doby nepodobalo absolutně nic.
Po tomto úvodním seznámení s prehistorií kapely se již zaměřme na samotné bicí. Ty musely už jenom z hlediska sestavy kapely splňovat několik základních kritérií: vysokou technickou zručnost, příslušně latinsky naostřený rytmický feeling a konečně i schopnost začlenit se do větší skupiny perkusivních nástrojů, a to jak po stránce stylu, tak zejména ve smyslu určité herní disciplíny. Jednoduše řečeno, styl Keithe Moona nebo Mitche Mitchella by zde asi příliš neuspěl - důkazem toho je i záznam Hendrixova vystoupení z Woodstocku, kde je kapela doplněna (možná právě po vzoru Santany) o několik hráčů na perkuse, kteří jsou však z výsledného mixu zcela vymazáni. Není celkem překvapením proč: Hendrix a Mitchell prostě tvoří zcela soběstačnou hudební jednotku, jež se doplňuje tak dokonale, že každé další rozšíření jí může spíš uškodit než pomoci. Santanova kapela však byla jiným případem, a dokonce se dá říct, že její sound byl i při počtu šesti až sedmi členů kompaktnější než zvuk mnoha standardních čtyř či pětičlenných sestav.
První album, nazvané jednoduše Santana, je z hlediska bicích opravdu velmi explozivní náloží. Začlenění všech bicích nástrojů přímo do jádra kompozic způsobuje, že skladby naprosto nenásilně oscilují mezi tradiční mexickou hudbou a čistokrevným hardrockem. Poměr těchto dvou složek je přitom u každé skladby jiný. Najdeme zde téměř stoprocentně hardrockové záležitosti, jako například Persuasion, kde jsou i bicí hrané příslušně tvrdě a úderně, takže výsledek může směle konkurovat i těm nejtvrdším kapelám dané doby (DP či LZ, ale i Vanilla Fudge, nebo již zmíněným Blue Cheer). Na druhé straně jsou více latinsky laděné kompozice typu Jingo, kde naopak převažují perkuse a kde i samotná bicí souprava tvoří pouze jeden dílčí nástroj této skupiny. A konečně jsou zde skladby s poměrem přesně půl na půl, jež jsou opravdovou specialitou - důkazem je třeba extrémně známá Evil Ways. Skutečným vyvrcholením celého alba a lahůdkou pro příznivce bicích je však závěrečná instrumentální kompozice Soul Sacrifice, kde má dostatek prostoru k sólu nejen Santana na kytaru a Rolie na klávesy, ale i Michael Shrieve na bicí. Již samotný doprovod skladby je z hlediska bicích velmi zajímavý, neboť nejde o standardní rytmus hraný na VB, MB a HH, ale víceméně o improvizační podkreslování na celou soupravu s malým bubnem bez struníku. Sólová pasáž je pak hraná převážně v sextolách, což (vzhledem k tempu skladby) znamená extrémně rychle. Není určitě náhodou, že touto skladbou uzavírala kapela i svoje slavné vystoupení na Woodstocku dne 16. 8. 1969, a že právě tato produkce představovala jeden z vrcholů tohoto legendárního a dodnes nepřekonaného koncertu. Bicí sólo v živém provedení je pochopitelně o něco delší než na desce, avšak stejně dobře vystavěné, a navíc skvěle vygradované využitím pauz. Osobitý feeling Michaela Shrieva je zde zcela nezaměnitelný.
Následující album Abraxas, vydané opět v létě, tentokrát roku 1970, velmi úspěšně model uvedený na předchozí desce rozvíjí a v mnohém ještě umocňuje. Obecně je právě tato nahrávka považována za vrchol tvorby kapely. Klasiky jako Black Magic Woman, Oye Como Va nebo Se A Cabo hovoří za vše. Samotná bicí souprava je zde někdy hrána i poměrně jednoduše, až téměř na styl Ringo Starra, avšak v kombinaci s perkusemi je výsledek vždy skvělý. Za povšimnutí stojí zejména dvě skladby, a to Mother's Daughter a Hope You're Feeling Better (obě jsou dílem Gregga Rolieho), které představují jednak tu nejhardrockovější podobu kapely a současně jsou i ukázkou stylově superčistých hardrockových bicích (navíc ještě s abnormálně průrazným soundem).
I třetí album z roku 1971, nazvané opět Santana (pro přehlednost standardně označované jako Santana III), sice vychází z předchozích nahrávek, v mnohém však naznačuje další směr vývoje kapely, který se začíná přiklánět více k rozsáhlejším improvizačním plochám a jazzrockovému projevu. Tento trend potvrzují i následující desky Caravanserai a Welcome, jež disponují podstatně větším prostorem pro sólové vyjádření muzikantů. Nicméně po stránce celku již ztrácejí část tahu, tak charakteristického pro první tři alba. Konečně album Borboletta z roku 1974 představuje materiál spíše pro vyznavače jazzrocku než pro širší posluchačkou obec. Bicí jsou zde tradičně kvalitní, ve srovnání s předchozími nahrávkami možná ještě o něco náročnější a složitější. Za pozornost stojí zejména perfektní studiové sejmutí soupravy, jež disponuje jak dokonale čistým zvukem, tak i výbornou čitelností. Po vydání tohoto alba Shrieve od skupiny Santana odchází.
Když celkově shrneme působení Michaela Shrieva u Santany, dělí se hra bicích na dva směry. Prvním je velmi čistý hardrockový styl á la Ian Paice, i když s celkově menším počtem brejků, zatímco druhý představuje bicí soupravu jako jeden z komponentů skupiny latinských perkusí - v tomto případě však není hra tvořena běžnými doprovody, ale zcela specifickými rytmickými modely, někdy třeba jen s využitím hi-hatky a velkého bubnu, jindy s nasazením činelu a kotlů či malého bubnu s vypnutým struníkem (ukázku tohoto typu hry můžete najít na str. 95 v transkripci skladby Waiting). V obou případech je však doprovod velmi odlehčený a dynamický; bonhamovské těžkotonážní záležitosti byste hledali u Santany marně - ostatně, k této kapele by se ani nehodily. Brejky jsou velmi často hrány v sextolách, a to i v těch nejrychlejších tempech. V doprovodech k latinsky laděným kompozicím se občas vyskytují i různé zajímavé kombinace paradidlů, obvykle hrané na činel a kotel nebo činel a malý buben. Zajímavé je i využití obou poloh v průběhu jedné skladby. Právě tento kontrast obrovsky umocňuje náladu a gradaci skladby. Práce s dynamikou je ostatně u Santany jedním z hlavních stavebních kamenů a Mike Shrieve v tomto směru skutečně vyniká.
Po odchodu od Santany spolupracoval Shrieve se Stomu Yamashitou, Patem Thrallem, Mickem Jaggerem, Petem Townshendem, Stevem Winwoodem, Freddie Hubbardem, Johnem McLaughlinem, Jacem Pastoriem, ale i Sammym Hagarem a mnoha dalšími.
Nicméně, pokud by se měla uvést jediná a nejdůležitější kapela, v níž působil, bude to určitě Santana. I přes poněkud obrácený vývoj tohoto hudebního tělesa, kdy na začátku byla zcela jednoznačná a jasná koncepce, která se v průběhu času poněkud rozplynula a zamlžila, představují všechny nahrávky hodnotný hudební materiál, jenž zejména z pohledu bicích opravdu stojí za prozkoumání. Zkrátka: začátek dobrý, všechno dobré...
Generation Info:
Santana (zal. 1969, USA)
-unikátní kombinace hardrocku a latinských perkusí
-vynikající kytara Carlose Santany
-skvělý vokál Gregga Rolieho (+ výborná hra na hammondy)
-postupem času odklon k jazzrocku
-klasická sestava (na prvních třech deskách): Carlos Santana - g., Gregg Rolie - v., k., Dave Brown - b., Mike Carabello - cong., perc., Jose "Chepito" Areas - timb., cong., perc., Mike Shrieve - d., (+ na 3. albu Neal Schon - g.)
Michael Shrieve
(6. 7. 1949, San Francisco, California, USA)
-čisté hardrockové doprovody /nebo:
-podkreslování na styl latinských rytmů, často jen na HH /event:
-rozklady paradidlu na činely (nebo HH) a kotle (nebo MB)
-rychlé sextolové brejky
-výrazný rytmický feeling se skvělým předstihem
-stěžejní desky: Santana I (1969) - základ. Dokonalá definice unikátního stylu kapely Santana, obrovský prostor pro bicí, v závěrečné skladbě Soul Sacrifice sólový vstup. Na CD navíc záznam téže skladby z Woodstocku. Abraxas (1970) - patrně vrchol tvorby; skvěle vyvážený střed mezi muzikantskou zajímavostí a posluchaškou vděčností. Obsahuje výborné hardrockové skladby Mother's Daughter a Hope You're Feeling Better se stylově neméně čistými bicími. Na CD opět zajímavé živé bonusy, tentokrát z Royal Albert Hall (04/70). Borboletta (1974) - deska jako celek - ve srovnání s předchozími - možná poněkud slabší a posluchačsky hůře stravitelná, obsahující však zajímavé a technicky náročné bicí. Dobrý sound se skvělou čitelností.
Web Generation:
www.santana.comOficiální stránky Carlose Santany
www.santana.deDie Offizielle Deutsche Homepage von Santana
www.classicwebs.com/santana.htmvelmi přehledná stránka jednotlivých sestav kapely Santana
Disc Info
(seznam nahrávek, na nichž Shrieve hrál u Santany)
Santana I1969ččč
Abraxas1970ččč
Santana III1971čč
Caravanserai1972čč
Welcome1973čč
Borboletta1974ččč
č bicí příliš prostoru nemají
čč více možností pro bicí, dobrý zdroj inspirace
ččč z hlediska bicích pozoruhodná deska, nutno slyšet
+ po stránce bicích naprostý unikát, mezník ve vývoji
poznámka obecná: nejde o žádné hodnocení - jedná se pouze o vyzdvihnutí těch alb, která obsahují zajímavé bicí, ať již zvukem, provedením či invencí.
poznámka specifická: údaje se týkají pouze bicí soupravy, nikoliv dalších perkusí
