Pódiové sestavy slavných kytaristů - Jon Petrucci

Uvedená sestava Johna Petrucciho z newyorských Dream Theater pochází z koncertů na přelomu let 2002 a 2003. Od poloviny osmdesátých let vystřídal sice hodně různých kytar, efektů a aparátů, ale tato sestava plně vyhovuje jeho představám o zvuku a jeho barvách i během live koncertů. "John byl vždycky hračička se zvukem," řekl o něm Mark Snyder, jeho dlouholetý technik. "Jeho perfekcionalismus šel tak daleko, že ve snaze o maximální hráčské pohodlí a přenesení veškeré muzikantské fantazie ze studia i na pódium se začal zabývat ručním přemotáváním snímačů, upravováním rozměrů krků, speciálním umisťováním ovládacích prvků a prakticky neustálým zkoušením a následným modifikováním efektových řetězců včetně způsobů snímání zvuku z beden."

 

Je ovšem otázkou, kdy Petrucci začne zase všechno měnit. V celé sestavě a v historii jeho feelingu je jenom několik pevných, prakticky se neměnících záležitostí, které tvoří základ jeho zvuku a kytarové techniky. Patří sem jeho letitá orientace na aparáty Mesa/Boogie (a jejich různé řady), z kytar nyní preferuje Music Many, sedmistrunné a šestistrunné signature modely (předtím to byly Ibanezy, zejména signature modely JPM) a do třetice si zvykl na rackové efekty T. C. Electronic. Pro detailnější přehled jeho nástrojů, různých úprav, efektových řad a aparátů vás z hlediska místa odkazuji na můj článek John Petrucci, který vyšel v rámci seriálu Kytaroví velikáni v Muzikusu č. 7/2001.

 

Vedle jeho unikátního systému vytváření výsledného zvuku skloubením normálního zvuku z přemotaných snímačů DiMarzio a všech následných efektů a aparátů (bedny snímá zásadně mikrofony Shure SM57), zvuku z piezo snímačů (i ty má instalované na svých musicmanech) a zcela čistého, suchého zvuku přímo ze vstupu kytary (bez jakýchkoli efektů či amplifikace) je raritou postavení jeho beden na pódiu. Má je nejen stále uvnitř flying case (obalů, vhodných k náročnější přepravě, letecké, kamiónové...), ale má je navíc otočené dozadu a jsou snímány zevnitř obalů!

Na foot controlleru RS-10 používá 40 presetů, takže jeho pódiový pedalboard nevypadá zase nijak složitě (na obrázku je ohraničen), ale pořadí pedálů je trochu jiné (z hlediska přehlednosti jsem raději zvolil toto, protože by jinak grafika cest jednotlivých signálů a kabelů byla hodně složitá) - oba pedály Eventide a Ernie Ball jsou nalevo od RS-10, wah wah controller (pozor, pouze controller, wah efekt bere z racku Dunlop DCR-15R) je vpravo od RS-10. Z hlav Mesa/Boogie preferuje Mark II C+ ("... mám rád hodně středů a minimum výšek..."), kabely jsou Mogami a konektory Neutrik. Je velmi podnětné projet si po obrázku prstem po jednotlivých cestách jeho signálů...