Kytara v latinsko-americké hudbě (3)

Neodmyslitelnou součástí latinsko-americké hudby je tango, společenský tanec z Argentiny. Jeho původ sahá mezi černošské tance Západoindického souostroví a v druhé polovině 19. století zdomácněl v přístavní čtvrti Buenos Aires, kde byl ovlivněn a zušlechtěn španělskou pohybovou kulturou. Jmenoval se nejprve "baile con corte" (tanec s nožem). Odtud pronikl roku 1907 do Evropy a hlavně do Francie, kde se pro svůj silně erotický výraz velice rychle ujal. Za dva roky již tango zcela ovládlo pařížské tančírny. V roce 1911 se v Berlíně uskutečnila první soutěž v argentinském tangu a z Německa se dostalo i k nám. Rozlišujeme dva druhy:

1. Tango argentino - volnějšího tempa a ostrého rytmu

2. Tango milonga - o něco rychlejší, s rytmem odvozeným od habanéry. Má sentimentální klenutou melodiku. Sem patří i tango-congo - kubánská verze tanga.

Tempo odpovídá 20-34 taktům za minutu a má 2/4, 4/8 nebo někdy i 4/4 takt. Charakteristické je používání španělských kytar a akordeonu (dříve bandoneonu, což je původní druh chromatické měchové harmoniky v šestihranném tvaru). Pro něj také komponoval asi nejslavnější argentinský skladatel tanga (a nejen tanga), dnes znovu objevený Astor Pantaleón Piazzolla (nar. 1921 v Mar de Plata, Argentina). Jeho úžasný záběr od klasického tanga, vážné hudby, jazzu, elektrické hudby a jazzrocku oslovil největší hudebníky světa ze všech žánrů. Neváhali s ním na koncertech vystupovat taková esa, jako cellista Rostropovič, dirigent Paul Klecky, Gerry Mulligan, Chick Corea, Gary Burton, kubánský kytarista Leo Brouwer, Kronos quartet, houslista Gideon Kremer, ale i Al DiMeola. Po mrtvici v Paříži v roce 1990 umírá o dva roky později v Buenos Aires. Ve světové populární hudbě se tango ujalo opět v sedmdesátých letech 20. století s uvedením filmu Poslední tango v Paříži s Marlonem Brandem v hlavní roli.

Melodika tanga se vyznačuje bohatou figurací a doprovod je tvořen opakující se rytmickou figurou s akcentem na poslední osmině nebo šestnáctině v taktu.