ES-335 aneb Saša, Saša jede!

Mojí první elektrickou kytarou byla „vytuněná“ Alexandra. Měla převinuté snímače, cívky zalité v epoxidu a spolehlivou Shaller mechaniku. V době, kdy jsme si mohli nechat o zahraničních kytarách jen zdát a obdivovat je pouze na fotografiích slavných kapel, kdy na tyto nástroje u nás hrála jen hrstka barových všeumělů, kteří se dostali za hranice všedních dnů, mi tato kytara připadala jako zázrak. Nehrála úplně špatně, a upřímě, i skvěle vypadala, a bodejť by ne. Nebyla zhotovena podle návrhu mistra kytaráře Pepika Vodrážky z Lubů, ale byla vyvinuta americkou firmou Gibson už v roce 1958 a velmi brzy se stala oblíbenou klasikou. Tato vynikající a univerzální kytara nese strohé označení ES-335! Třitřipětka, jak jí kytaristi říkají, je pro mě něco jako Porshe 356. Naprostá klasika! Když dal v roce 1952 Gibson na trh Les Paula, jednalo se o velký posun ve filozofii firmy. Možná ten posun byl až moc velký na hráče, kteří Gibson do té doby preferovali, a bylo zřejmé, že chybí jakýsi mezičlánek. Při stále se zvyšujícím výkonu zesilovačů a hlučnější hudební produkci kapel měly lubové kytary problém se zpětnou vazbou a na Les Paula si hráči zvykali pomalu. Zpětná vazba vzniká tím, že snímače kytary snímají zvuk, který se vrací z reproboxu a rozkmitává ozvučnici kytary. Tím vzniká souvislý tón, hučení nebo pískání, které nazýváme zpětnou vazbou. Zpětná vazba ale nemusí být nutně nepříjemná a někteří hráči ji dokážou velmi dobře využívat. Jimmy Hendrix si na tom takřka postavil kariéru. Daleko míň známý kytarista Marco Pironi ze skupiny Adam and the Ants dokázal se zpětnou vazbou a svým Les Paulem taky velmi zajímavé věci. Nicméně zpět do cédur. Pokud chtěl zpětnou vazbu Gibson eliminovat, ale zachovat ducha lubové kytary, musel luby ztenčit a umístit do kytary středový blok, který luby podpírá a zamezuje jejich chvění, přičemž „S“ výřezy byly zachovány a s tím i povaha lubové kytary. Dřevěným blokem, možná podružně, získali vývojáři možnost pro umístění kobylky a struníku doprostřed ozvučnice. Pro lepší hráčský komfort přidali ještě bonus v podobě vrchního výřezu a ES-335 byla na světě. Tento oboustranný symetrický výřez byl uplatněn poprvé v historii a stal se typickým znakem pro tento typ nástroje, který později zařadila do svého výrobního programu snad každá firma včetně Fendera. Na třitřipětku montovali celou řadu snímačů, singly P90 i humbuckery 57 classic. Dnes se řídí výběr snímačů podle cenové kategorie nástroje.

 

Nejdříve začal Gibson vyrábět třitřipětku v natural verzi, sunburst, a potom od roku 1961 ve slavné červené. Na některé modely začali po vzoru kalifornského konkurenta montovat také Bigsby vibráto, ale to jen zbytečně zvyšovalo hmotnost nástroje a opravdové hráče to moc nepřitahovalo. Výčet hráčů, kteří kdy na třitřipětku hráli, je přímo gigantický. Stala se velmi oblíbeným nástrojem snad pro všechny hudební styly a často byla používána pro svůj skvělý vzhled jako „image kytara“. Takže alespoň rámcově. Pokud jste viděli film o Woodstocku, jistě vám neuniklo skvělé vystoupení Ten Years After s Alvinem Lee. Hodně taky na ní hrál Eric Clapton v Cream, John Lennon nebo Chuck Berry. Oblíbili si jí také slavní bluesmani jako B. B. King, John Lee Hooker nebo Albert King. Pro jazzrockové hráče se stala ES-335 opravdovou ikonou. Neumím si představit hrát Larry Calrtona, nebo Johna Scofielda na jiný nástroj. I když Scofield hraje léta za úplatu na japonskou kopii Ibanez AS-200. Nesmím taky zapomenout na Johna McLaughlina či Lee Ritenoura, ale jak už jsem napsal, hráčů všech stylů a žánrů bylo a je opravdu dost. No a jak třitřipětka připadá mně? Upřímně řečeno, je těžké najít na takovém nástroji nějaké mouchy. Jednou za čas sestoupí něco shůry a všichni víme, že je to ono. Na světě je všehovšudy pět základních modelů kytar, a ES-335 mezi ně zkrátka patří! Když si vezmu tuto kytaru do ruky, inspiruje mě nejvíce asi do blues. Zpěvný a roztřepený tón přímo nabádá k bluesovým lickům. Kytara je posazená spíš středově, bez výrazných basů a tahavých výšek. Proto na ni dobře zní otřelé, ale skvěle fungující shuffle blues beglajty. V sólech má tendenci ke zpěvnému tónu a skvěle se podvoluje jakémukoli znásilňování a tahání strun. Je asi nejměkčí z kytar, co mám, a tón se skvěle láme. Váhově je v průměru asi někde kolem tří kilo, což je uspokojivé. Má dvaadvacet pražců a menzura je klasická Gibson 24 3/4”, která mi velmi vyhovuje. Takže, když to shrneme, nemůžu jinak, než vám ji vřele doporučit.

 

Jediné, co by vám mohlo malinko vadit, je její cena. Dolar stoupá a při své poslední návštěvě gibson.com, se na mě smála cena 5649 dolarů za Dot Reissue, kterou mám tu čest vlastnit. Nicméně je to cena doporučená, kterou prodejci většinou porušují a prodávají nástroje o dost levněji. Když se nad tím teď zamýšlím, ani mi nepřipadá tak vysoká na to, že se z této kytary budete určitě radovat celý život a nikdy, na to vemte jed, vám nezestárne, protože se stala evergreenem!