Na třetí místo je totiž nominovaných hned několik a výběr není vůbec jednoduchý. Tak třeba Kanada: skvělí Rush, kteří na první desce - ještě než propadli rockovým eposům se spádem filmu Titanic v nesestříhané verzi - hráli skutečný a ryzí hardrock. Potom je tu samozřejmě sdružení lesního dělnictva B. T. O. s jejich opravdu zemitým pojetím rocku, anebo třeba pozdně hardrocková záležitost Triumph. A spousta dalších. A co Německo? Nenechte se zmást postpneumatickou hudební scénou Bierfestu, kde se s citlivostí eintopfu vlastní snoubí bavorské jódlovačky s pozůstatky útočné hudební divize wehrmachtu a echte amerikanische cowboymusik, a zkuste se přenést do let, kdy dálnice brázdil experimentální Mercedes C-111 s rotačním motorem a z jeho přehrávače zněly neméně experimentální kapely kalibru geniálního hauptjazzrockkomanda Lucifer's Friend.
O francouzském hardrocku, přiznám se, toho moc nevím. Ale na základě předpokladu, že to, co vzniklo v Anglii, nemůže uspět ve Francii, dovolím si galského kohouta z nároku na třetí místo vyloučit.
Je tu ovšem ještě jeden kandidát, na kterého se nesmí zapomenout - Holandsko.
Holandsko bylo v sedmdesátých letech skutečně jednou z hudebních velmocí. Rockové kapely tehdy mohly být - spolu s tulipány, obrázky větrných mlýnů a reprodukcemi onoho "mazala", kterému se nepodařilo prodat jediný obraz - tím nejlepším vývozním artiklem Nizozemí. Samozřejmě za předpokladu, že by se jejich managementu věnoval někdo s takovou důsledností a urputností, jako to činil například Peter Grant s Led Zeppelin. Nicméně se tak nedělo, a tak byla většina holandských kapel populárnější spíše směrem napravo od The Wall, a jejich desky, místo aby vycházely u EMI, byly licenčně vydávány u takových velikánů gramofonového průmyslu jako například firmy Polskie nagrania. Komu nevadila zvuková charakteristika kmitočtově uzpůsobená sluchu lachtana, ten si však přišel na své. Hudební kvalita totiž často předčila i mnohé z anglických či amerických kolegů, kteří prošli důsledným mýtizačním procesem.
Mezi ty známější z neznámých patřili: Golden Earring (rock á la Free), Ekseption (jazzrock á la Nice) a Livin' Blues (blues á la Livin' Blues).
V Beat Generation se postupně podíváme na všechny tři, začneme tou posledně jmenovanou.
Livin' Blues vznikli, jako každá dobrá kapela, koncem šedesátých let, konkrétně roku 67. Zakladatelem kapely a její hlavní a současně jedinou hvězdou byl kytarista Ted Oberg, jehož hudební kvality převyšovaly součet schopností všech ostatních po umocnění na čtvrtou. Člověk nemusí nutně disponovat kombinačními schopnostmi sira AC/Doyla, aby dokázal odvodit, proč kapela v následujícím období připomínala ze všeho nejvíce motel poblíž Route 66 v čase vrcholící turistické sezóny. Nicméně, ač se sestava zcela neustálila nikdy, po jisté době došlo ke konsolidaci hráčských dovedností. Když vezmeme v úvahu, že měřítkem této úrovně byl právě Oberg, je jasné, že šlo o muzikanty skutečně vysokých kvalit. Jedním z nich byl i bubeník Jacob van Heiningen.
V mém osobním žebříčku se van Heiningen určitě vejde do Top Ten a v jistých směrech bych se ho dokonce nebál zařadit mezi prvních pět. Pokud mluvím o "jistých směrech", pak jedním z nich je zcela jednoznačně zvuk, kterému by asi nejlépe sedělo mírně gastronomické označení "nejvybranější". Jinak řečeno: sound abnormálně čistý, prostý všech nepatřičných rezonancí, přitom však mohutný a dunivý, navíc disponující výrazným prvotním atakem. Vzájemné sladění všech bubnů, zejména pak kotlů, jichž používal Heiningen víc než dost (abych byl zcela přesný: množství větší než velké), lze stěží nazvat jinak než jako obdivuhodné.
Velký buben byl u van Heiningena zvukově poměrně v pozadí, na dnešní poměry téměř utajen. Byla to však volba cílená, odpovídající soundu kapely, zvuku zbytku soupravy a koneckonců i způsobu hry. V nahrávkách drum'n 'bass nebo v pochodové kapele rakousko-uherské armády by se Heiningen asi moc neprosadil, pro Livin' Blues to však bylo ideální. Malý buben, pokud jde o průraznost, je pravým opakem. Jeho atak je vskutku monstrózní, přičemž kvalita a charakter zvuku jsou z těch nejlepších, co jsem kdy slyšel.
Zkrátka a dobře: po zvukové stránce představuje van Heiningenova souprava de facto vrchol toho, co se dá z bicích dostat.
Sound je samozřejmě jen jednou stránkou; tou méně důležitou. Podstatnějším faktorem je bezesporu samotná hra. V tomto případě nás ale žádné velké překvapení nečeká. Heiningenova hra je stejně precizní jako zvuk jeho soupravy, vyznačuje se skvělým frázováním, to vše okořeněno dokonale odlehčeným a dynamickým úderem.
(Tenhle typ rytmického cítění se bohužel z rocku postupem času vytrácel, až byl na znamení konečného vítězství nahrazen unifikovanou metalizační těžkopádností, takže termín "že to skvěle šlape" prakticky ztratil význam, leda by snad byla řeč o kráčejícím exkavátoru.)
Za poslech i hlubší studium určitě stojí obě desky, vydané kromě originální edice i ve zmíněné licencji polske. Zvláštní pozornost si přitom zaslouží skladby Wonder z živého alba a titulní Blue Breeze z alba studiového. V těchto skladbách je velmi dobře patrná jak skvělá technika, tak i ono perfektní rytmické cítění. Přesto si troufám tvrdit, že ani jedno z toho pořád ještě není tím hlavním, oč tu běží. Tím nejdůležitějším je totiž způsob začlenění bicích do skladby a vlastní "aranžmá" hry. A v tom jsou bicí u Livin' Blues skutečně vysokou školou. Dokonale vyvážený kontrast relativně prostého doprovodu, doplněného však o různé drobné vyhrávky, s výraznými breaky na těch správných místech. Dynamika. Souhra s basou, ne však ve smyslu triviálního kopírování její rytmické linky. Swingující rytmus. Invence. Zkrátka a dobře využití bicích jako plnohodnotného hudebního nástroje.
Tak tohle je Jacob van Heiningen.
Pokud by tedy o třetím místě hardrockového mistrovství světa 1900-2000 měly rozhodnout bicí, pak by ho určitě získalo Holandsko. A proč vlastně až třetí...?
Stěžejní desky:
Live - 1975
Blue Breeze - 1976
