Rock im Park, Nürnberg (DE), 5. – 7. 6. 09
15.6.2009 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
Go west, řekli jsme si v redakci a uskutečnili miniaturní mutaci akce kulový blesk – dvojí přesun směrem na západ. Zatímco slovenská výprava vyrazila na český Planet festival, česká výprava se zabydlela v Německu na festivalu Rock im Park.
Jeho pořadatelé se nijak netají, že hlavním bodem dramaturgie je prostý fakt, kolik ta která kapela dokáže přitáhnout lidí. Navázat na loňský rekord, kdy se dopředu vyprodalo všech 70 tisíc vstupenek, se ale soupisce v čele s The Killers, Limp Bizkit nebo Slipknot přesto nepodařilo. Cestu do Norimberku si na mladší dvojče největšího německého festivalu Rock am Ring našlo „jen“ přibližně 62 tisíc lidí.
Není comeback jako comeback
Oblast na okraji druhého největšího bavorského města, sestávající se z několika stadionů, hokejové haly a rozlehlých prostranství, je pro Rock im Park ideálním místem. Před desítkami let sloužil gigantický stadion Zeppelinfield nacistickým sjezdům a dnes je útočištěm hlavní festivalové scény, Centerstage, která se hned v první den stala dějištěm reunionových koncertů dvou populárních, nu-metalem křtěných kapel – Guano Apes a Limp Bizkit. Pakliže má dojít ke srovnání, pak první jmenovaní prohrávají na plné čáře. Je otázkou, jaká očekávání měli Sandra Nasic a spol, ale sázka na patriotismus, kterým je německé publikum jinak pověstné, jim při prvním comebackovém vystoupení před domácím publikem zkrátka nevyšla. Zatímco Guano Apes znuděně přišli, znuděně zahráli a znuděně odešli, v případě Limp Bizkit se skepse ukázala jako zbytečná. Dostavil se pravý opak – v první řadě z kapely nebyla cítit zášť k sobě samé a jakkoliv předvedla de facto přesně to, co se od ní očekávalo, dokázala, že je v dobré koncertní formě a její návrat není třeba řadit do kategorie zcestných.
Na protějším plácku, kde se nacházela druhá open-air scéna, Alternastage, ovšem mezitím překvapoval Američan Chris Cornell, a to minimálně ve dvou bodech. Předně už tím, že vůbec dorazil – přeci jen v posledních cirka pěti letech nebylo snad jediného turné po Evropě, které by nezrušil nebo aspoň nezkrátil. A pak taky hudebně. Mnohými ortodoxními fanoušky mu, hlavně po letošní, Timbalandem produkované desce Scream, bývá vyčítán příklon k popu. Tak či onak, na živo se i jeho aktuální tvorba posouvá do odlišné roviny – někam k melodickému hard-rocku, ano, přístupnějšímu širším masám, - a Cornell dává najevo, že duchem zůstává stále rocker. Což ostatně potrhl i několika kousky od kapely, která jej ve své době proslavila - Soundgarden.
Večer si svých pár minut užili i Britové The Kooks se svým shoegaze-folk-rockem pro dorost a odrost. Jakkoliv z jejich vystoupení byla cítit jistá míra introvertnosti – která na někoho konec konců může působit roztomile -, šlo o příjemný večerní set kapely, jejímž hlavním plusem je upřímnost a ne-li, pak minimálně uvěřitelnost.
Elvis žije
Hlavní devízou festivalu, na níž se snaží hudební fanoušky nalákat, je line-up, kde s přimhouřeným okem dobrou třetinu zabírají halové nebo stadiónové kapely. Odpolední program se ale rozjíždí pozvolna, především v režii vycházejících kapel, a před Centerstage se naskýtá celkem vcelku unikátní obrázek liduprázdna, přímo kontrastující s tím večerním. Valná většina návštěvnictva totiž ještě dospává. Žije jen hrstka lidí a… Elvis. Jak alespoň zpívá britská „zatím one-hit-wonder“ kytarovka Scouting for Girls. Neurazí ani nijak zvlášť nenadchne, zkrátka typická odpolední festivalová kapela. Záhy po singlovce Elvis Ain't Dead překvapí snad jen coververzí Elvisovy Can't Help Falling In Love.
Mimochodem, počasí panovalo proměnlivé a právě v sobotu přišla vhod šikovná vychytávka, spočívající v podlahách, jimiž byly pokryty jinak travnaté plochy před oběma hlavními pódii. A tak světe div se, početným davům se ani jednou nepodařilo z areálu vytvořit jednu velkou louži bláta. I když ve chvílích tepla na povrch vyplynul naopak jeden z minusů – absence pitné vody, o které už by se člověk domníval, že jde o nepsanou samozřejmost.
Další slabinu záhy odkryla poslední ze scén, krytá Clubstage, ležící v hokejové Nürnberg Areně: absolutní neinformovanost o změnách v programu. Byť jich bylo poskromnu koncert nezrušil žádný z headlinerů, což je u takto velkého festivalu v každém případě samo o sobě úspěch, výpadek kapely, v tomto případě britských indie-popařů Animal Kingdom, se řešil polopaticky. Následující kapely zkrátka bez jakékoliv anonce nastoupily s předstihem. Nicméně, pomineme-li večerní Basement Jaxx a domácí dvojici 2raumwohnung a Polarkreis18, které halu dokázaly přeplnit, na programu tady v sobotu byly hlavně projekty navyklé na intimní prostředí malých klubů. Ať už ale jako exemplární příklad zvolíme německou, rodným jazykem zpívající folk-popovou písničkářku Silvester s kapelou, nebo třeba americkou písničkářskou dvojici Martin & James, stavící na dvou španělkách a dvojhlasu, nezbývá než poznamenat, že byť jejich hudba v prázdné hale tak nějak nezafungovala, rozhodně jde o talenty, které si pozornost zaslouží.
Ke své smůle hráli před...
Hlavní scéna ovšem patřila tomu, co se většině vybaví pod pojmem kytarovky. Trojblok zahájili v podvečer švédsko-britští Razorlight a přestože se na pódiu takřka všechno točilo okolo frontmana Johnnyho Borrella, pověsti arogantního mladíka, kterou mu přisuzují hlavně britské plátky, nedostál. Naopak vytvořil vcelku příjemnou atmosféru a spolu se svými kolegy odehrál dobrý set. Jenže snaha v celkovém zúčtování přece jenom trochu zapadá - poté, co masově známější singlovky In the Morning a Golden Touch zazněly v podstatě v úvodu koncertu, před pódiem se začali shlukovat fanoušci následné kapely. Ke své smůle zkrátka Razorlight hráli před Placebo.
Ti přijeli s doslova čerstvou deskou v zádech - dva dny před oficiálním vydáním novinky Battle for the Sun, které na Rock im Park věnovali značnou část svého vyhrazeného času. Novinky ovšem, přestože se dočkali vřelého přijetí, znala evidentně jen hrstka nadšenců, využívající „dnešní internetové technologie“. V každém případě jsou Placebo koncertně živější, než tomu bývalo před pár lety: ubylo samplů na úkor rozšířené, místy až šestičlenné sestavy. A byť je možná stárnoucí Brian Molko od pohledu na nejlepší cestě k tomu, abychom ho za rok, dva mohli začít litovat, kapela jako taková zdárně přežívá přechod z pozice post-teenagerských idolů do pozice popových veteránů. Přece jenom ale ke své smůle hráli před The Killers.
Vyměklou loňskou desku Day & Age zatracovat můžete, ale koncertně je tahle parta z Las Vegas ve formě jako snad nikdy dřív, až se místy zdá, že jde úplně jinou kapelu. Proč? Protože Killers přestali nadřazovat obal a vizuální stránku koncertu nad jeho samotný obsah – byť těch šest umělých palem na pódiu si neodpustili. Nebývale komunikativní a úsměvy rozdávající Brandon Flowers si dav podmanil hned s úvodní Human, následovanou Somebody Told Me, a nepolevil během celého osmdesátiminutového setu, završeného pódiovým ohňostrojem lemovanou When You Were Young. Z Killers se v minulosti celkem záhadným způsobem stala stadiónová kapela. Tohle ale nebyl žádný slabý šálek. Jako jediní z hlavních headlinerů festivalu – vedle Limp Bizkit a Slipknot – mají do budoucna co říct. Lepší tečku za sobotním kytarovým programem si Centerstage nemohla přát, podobně jako tomu za ostřejším programem na sousední Alternastage bylo s nu-metalovými Korn.
Out of space...
Neděle se rozjížděla opět slunečně a přestože nadějná americká soul-popová zpěvačka VV Brown na Alternastage odehrála milý set, převážně teenagerské publikum v parnu očekávalo v Německu tolik oblíbené Švédy Sugarplum Fairy, nakonec jednu z mála kapel, které během odpoledního kytarového bloku dokázala zaujmout. V pokračujícím parnu nezabraly melancholické kytary Britů White Lies, v náhlé bouři pak ani rádoby sladký pop-rock Irů The Script.
Světlý článek přišel až s podvečerem a Francouzi Phoenix, jejichž na rytmice založený pop laťku konečně posunul nad průměr, a hlavně pak Brity Madness. Elán a nasazení, s jakým přes tři dekády působící kapela nastoupila, by jí mohli závidět leckteří z jejích mladších odpoledních předchůdců. Dobře zahráli a přitom pobavili - tak to chodí, když se snoubí precizní muzikanti s nadsázkou. Podobně pestrá, jako duha na obloze, byla nejen cesta, kterou si kapela během své kariéry prošla, ale i samotný set. Při něm Madness plynule procházeli mezi ska a svými popovými zářezy, samozřejmě v čele s klasickou Our House. Mimochodem, právě v podání Madness během večera poprvé zazněl reggae „tradicionál“ I Chase the Devil, původně od Maxe Romea, aby jeho předělávku o pár minut později na sousední Centerstage předvedli i The Prodigy coby svoje Out of Space.
Vytrvalost, která okolo Prodigy panuje, je vůbec udivující. Na novou desku se čekalo pět let a přitom přízeň ku skupině v celém mezidobí neutichla a bez okolků headlineovala velké evropské festivaly. Není pochyb, že v elektronické hudbě zanechali nejen nesmazatelnou stopu, ale také stopu, ze které není úniku. To dokáží proměnit v silnou stránku a minulosti se nevzdávají, stejně jako si uvědomují fakt, že na jejich koncerty se chodí hlavně za energickou šou, v níž jsou mistry v oboru. Téměř doslova to samé platí i o amerických metalistech Slipknot, kteří na to, co Britové za světla rozjeli, záhy po setmění se ctí navázali a program na hlavní scéně tak uzavřeli.
Každá šou jednou končí
Rock im Park není festivalem, na který by se jezdily hledat nové hudební objevy. Je přímočarou přehlídkou světových kapel a tak je třeba na něj nahlížet. Chcete-li vyrazit, nechť je vaším jediným důvodem program, ne hledání magického festivalového ducha. Odešli byste s nepořízenou. Ke své cti se ale Rock im Park nesnaží prezentovat se jinak. A to je fér.
Rock im Park, Nürnberg (DE), 5. – 7. 6. 09
Go west, řekli jsme si v redakci a uskutečnili miniaturní mutaci akce kulový blesk – dvojí přesun směrem na západ. Zatímco slovenská výprava vyrazila na český Planet festival, česká výprava se zabydlela v Německu na festivalu Rock im Park.
Jeho pořadatelé se nijak netají, že hlavním bodem dramaturgie je prostý fakt, kolik ta která kapela dokáže přitáhnout lidí. Navázat na loňský rekord, kdy se dopředu vyprodalo všech 70 tisíc vstupenek, se ale soupisce v čele s The Killers, Limp Bizkit nebo Slipknot přesto nepodařilo. Cestu do Norimberku si na mladší dvojče největšího německého festivalu Rock am Ring našlo „jen“ přibližně 62 tisíc lidí.
Není comeback jako comeback
Oblast na okraji druhého největšího bavorského města, sestávající se z několika stadionů, hokejové haly a rozlehlých prostranství, je pro Rock im Park ideálním místem. Před desítkami let sloužil gigantický stadion Zeppelinfield nacistickým sjezdům a dnes je útočištěm hlavní festivalové scény, Centerstage, která se hned v první den stala dějištěm reunionových koncertů dvou populárních, nu-metalem křtěných kapel – Guano Apes a Limp Bizkit. Pakliže má dojít ke srovnání, pak první jmenovaní prohrávají na plné čáře. Je otázkou, jaká očekávání měli Sandra Nasic a spol, ale sázka na patriotismus, kterým je německé publikum jinak pověstné, jim při prvním comebackovém vystoupení před domácím publikem zkrátka nevyšla. Zatímco Guano Apes znuděně přišli, znuděně zahráli a znuděně odešli, v případě Limp Bizkit se skepse ukázala jako zbytečná. Dostavil se pravý opak – v první řadě z kapely nebyla cítit zášť k sobě samé a jakkoliv předvedla de facto přesně to, co se od ní očekávalo, dokázala, že je v dobré koncertní formě a její návrat není třeba řadit do kategorie zcestných.
Na protějším plácku, kde se nacházela druhá open-air scéna, Alternastage, ovšem mezitím překvapoval Američan Chris Cornell, a to minimálně ve dvou bodech. Předně už tím, že vůbec dorazil – přeci jen v posledních cirka pěti letech nebylo snad jediného turné po Evropě, které by nezrušil nebo aspoň nezkrátil. A pak taky hudebně. Mnohými ortodoxními fanoušky mu, hlavně po letošní, Timbalandem produkované desce Scream, bývá vyčítán příklon k popu. Tak či onak, na živo se i jeho aktuální tvorba posouvá do odlišné roviny – někam k melodickému hard-rocku, ano, přístupnějšímu širším masám, - a Cornell dává najevo, že duchem zůstává stále rocker. Což ostatně potrhl i několika kousky od kapely, která jej ve své době proslavila - Soundgarden.
Večer si svých pár minut užili i Britové The Kooks se svým shoegaze-folk-rockem pro dorost a odrost. Jakkoliv z jejich vystoupení byla cítit jistá míra introvertnosti – která na někoho konec konců může působit roztomile -, šlo o příjemný večerní set kapely, jejímž hlavním plusem je upřímnost a ne-li, pak minimálně uvěřitelnost.
Elvis žije
Hlavní devízou festivalu, na níž se snaží hudební fanoušky nalákat, je line-up, kde s přimhouřeným okem dobrou třetinu zabírají halové nebo stadiónové kapely. Odpolední program se ale rozjíždí pozvolna, především v režii vycházejících kapel, a před Centerstage se naskýtá celkem vcelku unikátní obrázek liduprázdna, přímo kontrastující s tím večerním. Valná většina návštěvnictva totiž ještě dospává. Žije jen hrstka lidí a… Elvis. Jak alespoň zpívá britská „zatím one-hit-wonder“ kytarovka Scouting for Girls. Neurazí ani nijak zvlášť nenadchne, zkrátka typická odpolední festivalová kapela. Záhy po singlovce Elvis Ain't Dead překvapí snad jen coververzí Elvisovy Can't Help Falling In Love.
Mimochodem, počasí panovalo proměnlivé a právě v sobotu přišla vhod šikovná vychytávka, spočívající v podlahách, jimiž byly pokryty jinak travnaté plochy před oběma hlavními pódii. A tak světe div se, početným davům se ani jednou nepodařilo z areálu vytvořit jednu velkou louži bláta. I když ve chvílích tepla na povrch vyplynul naopak jeden z minusů – absence pitné vody, o které už by se člověk domníval, že jde o nepsanou samozřejmost.
Další slabinu záhy odkryla poslední ze scén, krytá Clubstage, ležící v hokejové Nürnberg Areně: absolutní neinformovanost o změnách v programu. Byť jich bylo poskromnu koncert nezrušil žádný z headlinerů, což je u takto velkého festivalu v každém případě samo o sobě úspěch, výpadek kapely, v tomto případě britských indie-popařů Animal Kingdom, se řešil polopaticky. Následující kapely zkrátka bez jakékoliv anonce nastoupily s předstihem. Nicméně, pomineme-li večerní Basement Jaxx a domácí dvojici 2raumwohnung a Polarkreis18, které halu dokázaly přeplnit, na programu tady v sobotu byly hlavně projekty navyklé na intimní prostředí malých klubů. Ať už ale jako exemplární příklad zvolíme německou, rodným jazykem zpívající folk-popovou písničkářku Silvester s kapelou, nebo třeba americkou písničkářskou dvojici Martin & James, stavící na dvou španělkách a dvojhlasu, nezbývá než poznamenat, že byť jejich hudba v prázdné hale tak nějak nezafungovala, rozhodně jde o talenty, které si pozornost zaslouží.
Ke své smůle hráli před...
Hlavní scéna ovšem patřila tomu, co se většině vybaví pod pojmem kytarovky. Trojblok zahájili v podvečer švédsko-britští Razorlight a přestože se na pódiu takřka všechno točilo okolo frontmana Johnnyho Borrella, pověsti arogantního mladíka, kterou mu přisuzují hlavně britské plátky, nedostál. Naopak vytvořil vcelku příjemnou atmosféru a spolu se svými kolegy odehrál dobrý set. Jenže snaha v celkovém zúčtování přece jenom trochu zapadá - poté, co masově známější singlovky In the Morning a Golden Touch zazněly v podstatě v úvodu koncertu, před pódiem se začali shlukovat fanoušci následné kapely. Ke své smůle zkrátka Razorlight hráli před Placebo.
Ti přijeli s doslova čerstvou deskou v zádech - dva dny před oficiálním vydáním novinky Battle for the Sun, které na Rock im Park věnovali značnou část svého vyhrazeného času. Novinky ovšem, přestože se dočkali vřelého přijetí, znala evidentně jen hrstka nadšenců, využívající „dnešní internetové technologie“. V každém případě jsou Placebo koncertně živější, než tomu bývalo před pár lety: ubylo samplů na úkor rozšířené, místy až šestičlenné sestavy. A byť je možná stárnoucí Brian Molko od pohledu na nejlepší cestě k tomu, abychom ho za rok, dva mohli začít litovat, kapela jako taková zdárně přežívá přechod z pozice post-teenagerských idolů do pozice popových veteránů. Přece jenom ale ke své smůle hráli před The Killers.
Vyměklou loňskou desku Day & Age zatracovat můžete, ale koncertně je tahle parta z Las Vegas ve formě jako snad nikdy dřív, až se místy zdá, že jde úplně jinou kapelu. Proč? Protože Killers přestali nadřazovat obal a vizuální stránku koncertu nad jeho samotný obsah – byť těch šest umělých palem na pódiu si neodpustili. Nebývale komunikativní a úsměvy rozdávající Brandon Flowers si dav podmanil hned s úvodní Human, následovanou Somebody Told Me, a nepolevil během celého osmdesátiminutového setu, završeného pódiovým ohňostrojem lemovanou When You Were Young. Z Killers se v minulosti celkem záhadným způsobem stala stadiónová kapela. Tohle ale nebyl žádný slabý šálek. Jako jediní z hlavních headlinerů festivalu – vedle Limp Bizkit a Slipknot – mají do budoucna co říct. Lepší tečku za sobotním kytarovým programem si Centerstage nemohla přát, podobně jako tomu za ostřejším programem na sousední Alternastage bylo s nu-metalovými Korn.
Out of space...
Neděle se rozjížděla opět slunečně a přestože nadějná americká soul-popová zpěvačka VV Brown na Alternastage odehrála milý set, převážně teenagerské publikum v parnu očekávalo v Německu tolik oblíbené Švédy Sugarplum Fairy, nakonec jednu z mála kapel, které během odpoledního kytarového bloku dokázala zaujmout. V pokračujícím parnu nezabraly melancholické kytary Britů White Lies, v náhlé bouři pak ani rádoby sladký pop-rock Irů The Script.
Světlý článek přišel až s podvečerem a Francouzi Phoenix, jejichž na rytmice založený pop laťku konečně posunul nad průměr, a hlavně pak Brity Madness. Elán a nasazení, s jakým přes tři dekády působící kapela nastoupila, by jí mohli závidět leckteří z jejích mladších odpoledních předchůdců. Dobře zahráli a přitom pobavili - tak to chodí, když se snoubí precizní muzikanti s nadsázkou. Podobně pestrá, jako duha na obloze, byla nejen cesta, kterou si kapela během své kariéry prošla, ale i samotný set. Při něm Madness plynule procházeli mezi ska a svými popovými zářezy, samozřejmě v čele s klasickou Our House. Mimochodem, právě v podání Madness během večera poprvé zazněl reggae „tradicionál“ I Chase the Devil, původně od Maxe Romea, aby jeho předělávku o pár minut později na sousední Centerstage předvedli i The Prodigy coby svoje Out of Space.
Vytrvalost, která okolo Prodigy panuje, je vůbec udivující. Na novou desku se čekalo pět let a přitom přízeň ku skupině v celém mezidobí neutichla a bez okolků headlineovala velké evropské festivaly. Není pochyb, že v elektronické hudbě zanechali nejen nesmazatelnou stopu, ale také stopu, ze které není úniku. To dokáží proměnit v silnou stránku a minulosti se nevzdávají, stejně jako si uvědomují fakt, že na jejich koncerty se chodí hlavně za energickou šou, v níž jsou mistry v oboru. Téměř doslova to samé platí i o amerických metalistech Slipknot, kteří na to, co Britové za světla rozjeli, záhy po setmění se ctí navázali a program na hlavní scéně tak uzavřeli.
Každá šou jednou končí
Rock im Park není festivalem, na který by se jezdily hledat nové hudební objevy. Je přímočarou přehlídkou světových kapel a tak je třeba na něj nahlížet. Chcete-li vyrazit, nechť je vaším jediným důvodem program, ne hledání magického festivalového ducha. Odešli byste s nepořízenou. Ke své cti se ale Rock im Park nesnaží prezentovat se jinak. A to je fér.
Rock im Park, Nürnberg (DE), 5. – 7. 6. 09
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Rock-im-Park-Nurnberg-DE-5-7-6-09~15~cerven~2009/
Komentáře
&;
