Muzikus.cz homepage
přihlášení uživatele
PŘIHLÁŠENÍ UŽIVATELE JE ZRUŠENÉ
vyhledávaní

festivalyPositivus Festival, Salacgrīva (LV), 15. .- 16. 7. 11 (2. část)

31.7.2011 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě

 fotogalerie

Positivus je živoucí festival. První den skončil velkou noční - až by se s ohledem na brzké rozednění chtělo napsat ranní - party a netrvalo dlouho, v areálu bylo opět plno a živo. Jako kdyby Salacgrīva ani nestačila usnout. Druhý den, jehož hlavními body jsou Röyksopp, James, Mark Ronson, OK Go a Beach House, začíná.

Šestero dudáků doplněných o hráče na bubny a housle, to je kapela Auļi, která krátce po poledni odstartovala sobotní program. Auļi představují setkání tradice se současností. Hrají instrumentální písně vycházející z místního folklóru, které v jejich pojetí dostávají skoro až punkovou energii a drive. Pro začátek výborná volba.

Od sousedů z Estonska...

Po několika pátečních překvapení z Lotyšska nebo Litvy došlo v sobotu taky na dvě od severních sousedů z Estonska.

Že přirovnávání k Bat for Lashes a jí podobným zpěvačkám nejsou jen plané promořeči odpoledne dokázala v onen den dvacáté narozeniny slavící zpěvačka Iiris, o pár desítek minut dříve médiím vřele doporučovaná na prezentaci Tallinnu, Evropského města kultury 2011, jako jeden z tamějších zásadních objevů. Image něco mezi Björk a rockovou rebelkou a angličtina s roztomilým estonským akcentem, to jsou dva podpůrné nehudební body, které dotváří její osobnost a jimiž se vryje do paměti. Iiris navodila zasněnou atmosféru elektronického písničkářství i divoké party a zařadila se do kategorie potenciálních pobaltských exportů.

Stejný status zasluhují i její krajané Ewert and The Two Dragons. Popravdě, nevědět, že jsou z Estonska, nejspíš by je člověk zařadil kamsi k vlně současného britského písničkářství, ve které by se ani při konfrontaci s takovými Dry the River, Freak Owls ani Tunng vystupujícími  o den dříve neztratili. Zpívající klávesák Ewert Sundja a spol. hrají sympatický, převážně akustický folk-rock a jde jim to s lehkostí a upřímností.

Dá se to označit za skrytou genialitu?

Trochu severské atmosféry si s sebou přivezli Alcoholic Faith Mission z Dánska. Možná, že by vyznělo lacině, přirovnat je k jejich krajanům z Efterklang. Svou kombinací folku a indietroniky s postupy známými z post-rocku je nicméně mohou chvílemi připomenout. Na druhé straně mají určitý sklon k nepodbízivé popové hitovosti. Podobně jako kanadští Broken Social Scene kombinují mužský a ženský vokál a ze zdánlivých experimetů citlivě vytváří pestrý, přitom kompaktní celek. Řečnická otázka: dá se to označit za skrytou genialitu?

Prokletá očekávání...

Co všechno dokáže udělat očekávání, se ukázalo u dalších dvou koncertů. Shoegazující post-punkoví debutanti Chapel Club působí na pódiu staticky a ani podezřelý úsměv frontmana Lewise Bowmana na dojmu nic moc nepřidá. Chapel Club umí složit výborný song, umí ho dobře natočit i zahrát na živo. Jediným problémem je, že na pódiu působí, jako kdyby hráli za trest. Přesto je možná trochu paradoxní, že za před pár desítkami lidí za denního světla kapela vyzněla o třídu lépe, než o dva týdny dříve v zaplněném stanu na polském Open’eru.

Velkou roli zahrálo očekávání také v případě zpěvačky Glasser. Bohužel ale v poměru k realitě přineslo zklamání. Její loňský debut Ring je vedle experimentálně-elektronických podkladů postaven na silném vokálu, v reálu však Glasser oproti tomu připomíná tichou šeptající myšku. Pozornost tak na sebe poutala spíše svými nezvyklými tanečními kreacemi.

To daleko větším zjevením byl King Charles na hlavní scéně. A když říkám zjevením, tak myslím zjevením. Nepřehlédnutelný vlasatý šílenec dělá čest svému aliasu. Byť v podstatě neznámý, doslova vládl davu před hlavní scénou. Trochu lo-fi, trochu hi-fi, trochu bizárek, byla to divoká psychedelická jízda napříč garážovým rockem i písničkářstvím.

Video killed the radio star

Ne s tak extravagantní, stále ale s dost výraznou image, se v zápětí předvedli i OK Go. Jak je vidno z jejich videoklipů, OK Go jsou šílenci a tak žlutý, červený, zelený a modrý oblek, který si mezi sebe pánové rozdělili, nemohl přivodit žádný šok. Snad právě ony pověstné klipy mohou za to, že z takřka z každého songu se na koncertu vyklubala notoricky známá hitovka. Zajímavá odbočka přišla s písní Return, kterou kapela odehrála netypicky na zvony. V zápětí se netradičního provedení dočkala ještě Last Leaf, kterou se frontman Damian Kulash vydal s akustickou kytarou a mikforonem vydal odzpívat do publika.

Zřejmě touha překročit svůj stín přivedla Marka Ronsona, známého britského producenta podepsaného pod nahrávkami celé řady hvězd současné popmusic, k tomu, aby sestavil kapelu The Business Intl. Když téměř desetičlenná sestava čítající i několik vokalistů a  vokalistek začala, zdálo se, že půjde o dobrý popový koncert. Z kopce to začalo jít spolu s první coververzí – neohrabaně odzpívanou Oh My God od Kaiser Chiefs. Korunu tomu pak Ronson nasadil, když zůstal na pódiu sám a coby DJ začal pouštět nejprve remixy hitů ze své produkce ve stylu 90’s techna a v zápětí Paper Planes od M.I.A. nebo Empire State of Mind od Jay-Z a Alicie Keys. Zvlášť komicky přitom působilo, když se na frázi „New York“ pokoušel ztišit zvuk, aby ji zazpívalo publikum, a ani jednou se netrefil do správného okamžiku. Sorry, leckterý lokální DJ to v noci zvládal s větším přehledem.

Tohle není vykopávka!

Jedinými z headlinerů, kteří nevystoupili v lotyšské premiéře, byli britští James. Ti se na festival při příležitosti jeho pátého výročí symbolicky vrátili poté, co podle pořadatelů odehráli jeden z nejlepších koncertů na prvním ročníku. A vážně, hodí se předeslat jedna věc - tohle není vykopávka, tohle je kapela, která zraje. Přestože James v posledních letech nepatří mezi zvlášť sledované kapely (a možná, že mnozí ani netuší, že ještě vůbec existují), nadále točí desky, které vychází ze starého klasického britpopu. Neřeší trendy, aby se dostali do centra pozornosti, ani nestaví na své staré slávě. To je na nich sympatické. Vlastně působí jako chlápci odvedle. V tu chvíli ale bylo úplně jedno, jestli zní třicet let píseň nebo nedávná novinka. Jedou si to své, jsou vyhraní, jsou ve formě. I to je důvod, proč v zaplněném prostoru před hlavní scénou vládlo nadšení.

Zatímco na hlavní scéně ještě stále doznívali James, na té druhé se schylovalo k dalšímu očekávanému bodu; pro fanoušky současné alternativy zřejmě tomu nejočekávanějšímu. Dream-popoví Beach House platí na nezávislé scéně za jednu z nejnadanějších kapel, a to hlavně díky loňskému albu Teen Dream, které taky bylo hlavním středobodem setlistu. Zasněnou intimní atmosféru se jim na stage podařilo přenést výborně, skvěle ji navíc dotvářely tu více, tu méně intenzivní dešťové přeháňky. Od samého začátku bylo jasné, že půjde o něco výjimečného. Šlo! V poměrně minimalistické sestavě – zpívající klávesistka Victoria Legrand a kytarista Alex Scally se nechali doprovodit jen bubeníkem – odehráli snad nejsilnější koncert celého festivalu.

Role posledních headlinerů a zároveň posledních vystupujících na hlavní scéně připadla norským Röyksopp. Protože koncert James se trošku protáhl, fanoušci populární elektronické dvojky si na začátek museli skoro půl hodiny počkat. I set samotný se rozjížděl pozvolně. Po vzoru poslední desky Senior v úvodu zazněly převážně instrumentální skladby, které jako kdyby publikum nechávaly chladným. Rozjíždět se vše začalo teprve s příchodem známých hitů. Šlo to sice pomalu a postupně, ale vygradovalo to. K přídavku se nakonec přidal i závěrečný ohňostroj a pátý Positivus tak byl zpečetěn.

Prostě pozitivní festival...

Positivus dělá čest svému názvu a Lotyšsko na něj může být hrdo. Kromě toho, že na poslední chvíli odvolali účast Austra a The Kissaway Trail, negativum mířící k organizaci by se dalo najít snad jen jediné, byť ne nepodstatné, a sice menší než vhodné množství Toi Toi budek, což bohužel odnášel pěkný lesík mezi hlavní scénou a pláží. Všechna pozitiva to ale s hravostí převažují: vytříbená dramaturgie, která nabízí známou klasiku i mnoho prostoru k objevování, vytuněný areál na krásném místě v krásné zemi, příjemná rodinná atmosféra. Člověk se tam cítí jednoduše dobře a pokud jede za hudbou, nemá čas na to, aby se nudil.

Mimochodem, Lotyšsko je nádhernou zemí a vyplatí se zůstat déle. Minimálně jeden den v Rize, nádherném historickém městě, je povinností. Podstatné je nenechat se odradit severem: lotyšské léto je teplé (jak se ukázalo, v porovnání s chladným počasím v Praze bylo v Lotyšsku o dobrých 10°C tepleji) a v noci se stmívá na tři hodiny. Co možná překvapí, to jsou místní ceny. Myšlenku „v bývalém Sovětském svazu bude určitě levně“ rovnou můžete hodit za hlavu, jinak byste mohli být nemile překvapeni při zjištění, že jste se ocitli v nějakém „skoroNěmecku“.

Takže závěr? Nezbývá než doporučit!

P.S.: Positivus je tímto oficiálně prohlášen za nejkrásnější festival na světě.

Positivus Festivāl, Salacgrīva (LV), 15. - 16. 7. 11
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Positivus-Festival-Salacgrva-LV-15-16-7-11-2-cast~31~cervenec~2011/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.