Pohoda festival, Trenčín, 18. - 19. 7. 08 (2. část)
23.8.2008 | Autoři: Petr Bořuta, Pavel Uretšlégr | sekce: živě
Sety Fatboye Slima, UNKLE, The Subways a plejády dalších už měli návštěvníci Pohody za sebou. V očekávání ovšem stále byli The Streets, Editors nebo Blood Red Shoes, jejichž vystoupení nabídl sobotní program.
Sobotní program pro mě začíná s Modrými Horami, které nejsou zrovna tradičním hip-hopovým projektem. Lyrické texty se zde stýkají se saxofonem nebo flétnou, a to zásluhou Mariána Jaslovského, který samozřejmě nemohl chybět ani v koncertní sestavě domácího uskupení. V příbězích o bezútěšnosti života či filozofování o kráse si možná najdete i kousek sebe sama. Jakkoli nechcete. Realita je někdy krutá a Modré Hory se na svých výpravách pouštějí až daleko do vesmíru – duševně umírat na úpatí chladných pohoří. Lyrik a Bene předvedli další z řady dobrých vystoupení, která otevírají nové obzory náhodně zabloudivším posluchačům a utvrzují dobré mínění s danou skupinou již seznámené.
Další koncert v klimatizované, opravdu skvěle dimenzované a především silně nazvučené O2 Aréně byl v režii českých Cartonnage. Pro chytrý pop, který je v současné době v zahraničí tolik oblíbený, je typické kombinování elektronických prvků s kytarami a jednoduchými silnými refrény. Výrazný prostor dostaly ale i na pop poněkud méně vídané nástroje jako housle nebo akordeon, výsledný mix přitom rozhodně nezněl překombinovaně. Příjemný zpěv Vandy Choco (při pohledu na ní vyskakuje v mysli obraz Roisín Murphy) doplňuje několik backvokálů. Když zpěvačka do publika začne házet bonbóny, jen umocňuje dojem, jak milé jsou tyto popové hry bez hranic. Milé, ale asi nic víc.
Tito irští hoši...
Až krátce před šestnáctou hodinou směřují mé kroky poprvé na Bažant Stage, a to za Bell X1. Snad jediná skupina, o níž jsem si dopředu nic nezjistil. A nechat se někdy překvapit tímto způsobem zdá se býti šťastné. Tito irští hoši se pohybují po krajinách vytyčených sebou samými. Hranice mezi sněním a bděním je tady setřena, jinak žádné hranice neexistují. V krajině bez lidských duší je melancholie denním chlebem, bolest celého těla normální stav, osamělost nutná, neurčitý pocit samozřejmost. Přesně takovou anebo úplně jinou atmosféru navodili irští snivci svým měkce položeným folk rockem, který se ve finále měnil v říznější indie rock. Na konci už piáno a perkuse skoro vůbec nepřišly ke slovu, zato kytary byly hned ve třech párech rukou. Přidělený odpolední čas Bell X1 vyloženě seděl a z jejich hodiny se stal krásný denní sen. (PB)
Zatímco alba Bell X1 zní jako slušná irská alternativa ke kupříkladu Coldplay, na živo zněly skladby až příliš podobně jako mnoho jiných z britské provenience. Nenacházím nic, co by mne drželo pod hlavním pódiem. Odcházím na jednu z legend tuzemské nové vlny Ještě jsme se nedohodli.
Účast Ještě jsme se nedohodli na letošní Pohodě považuji za dramaturgický majstrštyk. Zřídka vystupující uskupení, symbol brněnské podoby nové vlny, jedna z posledních skupin pamatující zlaté časy alternativy moravské metropole. Rázná, energicky rocková hudba s patřičně “alternativně“ laděnými texty zaplnila jednu z vedlejších scén do posledního místa. Výsledkem byl zdařilý koncert, který svou atmosférou připomínal spiklenecké večírky osmdesátých let.
Pohoda mimo jiné také viděla neplánovaný koncert Bez ladu a skladu. Stalo se tak v sobotu odpoledne, kdy skupina na jedné z menších scén „připravovala půdu“ V. Havlovi. Jakožto pravověrný fanoušek BLAS nejsem schopen nestranně hodnotit jejich koncert, a tak se jakékoli reflexe zdržím. Ale dle ohlasů z publika jsme my hodně spokojení byli ve výrazné přesile. (PU)
Dívat se, ale nesahat...
Při čekání na opožděný koncert Blood Red Shoes je v prostoru O2 Arény přítomno tiché, ale o to hmatatelnější očekávání. Laura-Mary hraje na kytaru, Steven na bicí. Oba zpívají. Ano, jsou jen dva, o to víc překvapí, jaké peklo jsou schopni rozpoutat.
Ona. Květované šaty skoro říkají „jsem roztomilá“, temný pohled zpod dlouhé ofiny ale prozrazuje dámu, jež si uvědomuje svou moc. Dívat se, ale nesahat – jen takhle dovoluje zbožňovat.
On. Stihá mlátit do bubnů a ještě zpívat. Ne back vokály, ale rovnou polovinu veškerého fondu, možná i víc. Ostatně, v tom, jak se s Laurou-Mary střídají, tkví ona uhrančivost, nezastavitelný proud energie.
Sešlápnout plyn a pustit volant. It's Getting Boring By The Sea, Doesn't Matter Much, Forgive Nothing, This Is Not For You, You Bring Me Down, ADHD. V žilách koluje zhuštěný zvuk ohlodaný až na kost a divíte se, jak může tolik písniček jen s kytarou a bubny znít rozdílně. Divíte se, jak příjemné může být válet se v trnitých růžích a nechat se rozdírat do krve. Divíte se, proč třesete se zábranami tak silně, že se málem rozpadnou. Divíte se, jak vás to pozře a nevyvrhne zpět. Pokud někdo předvedl pravý nářez, byli to Blood Red Shoes. (PB)
Blood Red Shoes jsou přesně ta kapela, kvůli které se jezdí na Pohodu. Mladá, nadějná, možná někdy v budoucnu i úspěšná. Ale ještě než budou plnit sportovní haly nebo skončí v prachu zapomnění, máte možnost je slyšet úplně na začátku. Samotný koncert se příliš nelišil od albové prvotiny Blood Red Shoes Box of Secret. Elektronika střihlá osmdesátými lety, beaty, bicí, punková drzost. Rychlé a divoké bylo slovenské zastavení anglického dua. Blood Red Shoes nezůstali na pódiu ani obvyklou festivalovou hodinku, přesto byli všichni evidentně spokojeni. A to má za sebou letos tato skupina již téměř stovku vystoupení....
Kousky rozdrcených srdcí radostně poskakují...
Editors a The Cribs na hlavním pódiu nepropadli a splnili své funkce na festivalu. Obě party rozhodně nepředvedly životní výkony, nicméně při zkušenosti těchto souborů a poměrně vstřícném repertoáru vůči festivalovému publiku, to bohatě všem stačilo. Zklamání se nekonalo ani v jednom případě, euforický zážitek mou osobu ovšem minul velkým obloukem. (PU)
Škoda zpoždění v O2 Aréně, kvůli včasnému dostavení na Bažant Stage je nutno zvolit sprint. Nevadí, po předchozím koncertu musíte být zákonitě nabití energií. Editors akorát začínají se Smokers Outside The Hospital Doors a na kapele okamžitě poznáte vynikající sehranost a silného týmového ducha. Emoce členů Editors jsou uložené pod vodou, zchlazené na bod mrazu, skrývané uvnitř, z jejich tváří nic nepoznáte a víc než kdekoliv jinde za ně mluví nástroje. Technicky dokonalá záležitost.
Jediným, kdo na sebe strhává více pozornosti a trochu se vymyká je Tom Smith. Sedí za piánem, zpívá a hraje na kytaru s neskutečným nadšením a oddaností. Každý jím zahraný tón a vyřčené slovo se zpětně odráží na jeho tváři v bolestných rysech a vypadá to, že ve svém depresivně euforickém stavu každou chvíli omdlí. Ano, jakkoli to zní zvláštně, hudba a koncerty anglické čtveřice jsou depresivně euforické. Hluboce vrytá melancholie je totiž vyhlazena do tanečních kytarových riffů, a tak se dva protikladné pocity slévají do jediného. Kousky rozdrcených srdcí radostně poskakují po betonové ploše vojenského letiště. Editors ve fanoušcích zanechali hluboké brázdy. Přídavku se i přes mohutné vytleskávání nedočkají. (PB)
Richard Müller se na Pohodě vrátil po dvou letech k živému hraní. Byl to hodně povedený comeback. Koncert k příležitosti alba „Müller spieva Filipa, Lasica spieva Müllera, Lasica a Müller spievajú Filipa“ byl napěchovaný hity, což návratu Richarda Müllera rozhodně pomohlo. Ačkoli se aplausu na hlavní scéně během celého festivalu nikomu nedostalo více, myslím si, že k naprosté dokonalosti Müllerovi chyběla menší scéna a komornější atmosféra. Písně jako LSD, Vyletel vták, Tlaková níž nebo Milovanie v daždi ztrácely chvílemi pod několika tisícovým davem naléhavost studiových nahrávek. Nicméně i tak to byl koncert, na který se bude dlouho vzpomínat. Sázka na Richarda Müllera pořadatelům rozhodně vyšla. A Cigaretka na 2 ťahy v podání Milana Lasicu bylo asi to nejsilnější, co jsem za celý víkend v Trenčíně slyšel. (PU)
Zábavný mišmaš...
Mnoho hudebníků se rozhodlo na letošní Pohodě využít potenciál projekčních led desek, bohužel mnohdy na úkor kvality. Audio Bullys se naopak bez projekcí obešli a vystačili si s prostým nápisem názvu svého projektu. Veškeré snahy o dodatečný vizuální zážitek by beztak přišly vniveč, neboť všechna pozornost se soustředila na živelnější část dua, Simona Frankse. Ten svou kombinací zpěvu, rapu a hlavně řevu vyprovokoval diváky k nadšeným reakcím a přes pokračující únavu také k tanci. Není se co divit, anglická skupina byla rozhodně jednou z nejtanečnějších náloží na letošní Pohodě. Frenetického ohlasu v publiku se dostalo především Shot You Down, která smutnou skladbu Nancy Sinatry mění v čistokrevné electro. Co se týče samotných tracků, dobrá polovina jich byla z připravovaného alba a dav, který na ně dobře reagoval, si nemohl stěžovat na to, že by vystoupení nebylo dostatečně živé – na pódiu totiž kromě mixážního pultu nechyběla ani kytara a bicí. Okamžikem se samostatným nosným charakterem se stal přídavek, kde Audio Bullys smíchali hned několik skladeb dohromady. Zábavný mišmaš. (PB)
Lou Rhodes se stala jednou z hvězd loňské Pohody a nejinak tomu bylo i letos. Zpěvačka, pro tentokrát vyzbrojena doprovodnou kapelou, předvedla v Trenčíně přesně očekávané. S kytarou v ruce a oproštěna od chladné elektroniky jakoby nabíral její hlas na ještě větší intenzitě a vše znělo nějak více přirozeněji. Křehká žena s hlasem vojevůdce. Ještě za časů Lamb Lou Rhodes někdo přirovnal k“ Joni Mitchell, která zabloudila do blue note, drum & bass & poetry“. Myšlenku neznámého o Joni Mitchell naplňuje Lou Rhodes o dekádu později. (PU)
Roztomilou slovenštinou...
Závěr prvního dne na hlavní stage obstaral Fatboy Slim, v sobotu převzali štafetu The Streets. Dlouho dopředu bylo jasné, že Mike Skinner a spol. mají potenciál nadchnout i v hip-hopu nekované posluchače. A když ne hudba, tak show jakou tento sympatický Brit předvedl, nenechala chladného nikým. Vokál Skinnera doplnil na živo ještě Wayne Vibes střídající elektrickou a basovou kytaru, klávesista, bubeník, Magic Mike obsluhující samply a především Kevin Mark Trail, jehož hlas sice nedosahoval kvalit Leo the Liona – se kterým Skinner také dříve spolupracoval –, přesto oplýval jistou dávkou charisma. Tím, kdo si s davem pohrával jako s jojem, byl ale samozřejmě Mike Skinner. S několikatisícovou masou si od začátku (Turn The Page, When You Wasn't Famous) až do konce (Blinded By The Lights, Dry Your Eyes) dělal doslova co chtěl. Roztomilou slovenštinou celý zástup donutil sklonit se a následně v jeden okamžik vyskočit, o něco později nechal každého, ať si uprostřed houfu najde člověka, kterému se na několik sekund hluboce podívá do očí. Pospolitost a schopnost sdílet něco niterně významného byla pro koncert britského hip-hopera příznačná. Jako pro celou Pohodu... „Třeba zachráníme svět,“ komentoval to Mikey.
Vystoupení, které bylo přizpůsobeno hodinové stopáži zahrnutím opravdu jen těch největších hitů (bohužel tak nedošlo na více písniček z třetího alba The Hardest Way To Make An Easy Living, ani z připravovaného Everything Is Borrowed), bylo korunováno přídavkem Fit But You Know It, jehož závěr ústřední postava The Streets v maximálně horečnaté euforii prosurfovala na rukou fanoušků.
Pohoda je o...
Stylový konec dvoudenního maratonu hudby byl pověstnou třešničkou na dortu. Pohoda opět nabídla pestrý hudební program doplněný o další, nejen kulturní, vyžití. Člověk by rád navštívil všechny diskuze, filmy, divadelní představení atd., ale díky nabitému line-upu nemá šanci vyšetřit na doprovodné aktivity ani pár minut času. Naopak jako zběsilý přebíhá z jedné scény na druhou, což je samozřejmě jen a jen známka kvality.
Co dělá dobrý hudební festival dobrým hudebním festivalem je samozřejmě hudební program. Jenže Pohoda není jen o muzice. Pohoda je o péči o návštěvníka (pitná voda, sprchy, bezpočet čistých záchodů – i těch splachovacích –, pravidelný úklid areálu...), Pohoda je o každoročním překonávání návštěvnosti, Pohoda je o kvalitně nazvučených scénách, Pohoda je o každoročním úpravách, které nejsou kosmetické a vedou ke stále lepšímu zážitku. Pohoda je o sounáležitosti návštěvníku, hudebníků, organizátorů a významných osobností, které ji navštíví. Pohoda je o zážitcích, na které se dlouho vzpomíná. A konečně, Pohoda činí zadost svému názvu a je především dvoudenní oázou klidu a pohody. (PB)
Slunce dvanáctou Pohodu nespalovalo jako loni a nekonaly se ani žádné bahenní koupele. Počasí přesně vystihovalo mé pocity z letošní návštěvy Trenčína. Extrémních hudebních zážitků bylo méně než jsem čekal, za což možná mohla i má volba dramaturgie. Přesto jsem vděčný za koncerty UNKLE, Richarda Müllera, Lou Rhodes nebo Blood Red Shoes. Z neviděných mohli pozvednout mé pocity např. The Streets, Matthew Herbert či Iva Bittová ve spojení s Georgem Mrazem. Ovšem i přes výše zmíněné to opět za tu cestu na Slovensko stálo. (PU)
>> Bažant Pohoda 2008 >> reportáž - 1. část > > reportáž - 2. část > > foto - 1. část > > foto - 2.část >
Sety Fatboye Slima, UNKLE, The Subways a plejády dalších už měli návštěvníci Pohody za sebou. V očekávání ovšem stále byli The Streets, Editors nebo Blood Red Shoes, jejichž vystoupení nabídl sobotní program.
Sobotní program pro mě začíná s Modrými Horami, které nejsou zrovna tradičním hip-hopovým projektem. Lyrické texty se zde stýkají se saxofonem nebo flétnou, a to zásluhou Mariána Jaslovského, který samozřejmě nemohl chybět ani v koncertní sestavě domácího uskupení. V příbězích o bezútěšnosti života či filozofování o kráse si možná najdete i kousek sebe sama. Jakkoli nechcete. Realita je někdy krutá a Modré Hory se na svých výpravách pouštějí až daleko do vesmíru – duševně umírat na úpatí chladných pohoří. Lyrik a Bene předvedli další z řady dobrých vystoupení, která otevírají nové obzory náhodně zabloudivším posluchačům a utvrzují dobré mínění s danou skupinou již seznámené.
Další koncert v klimatizované, opravdu skvěle dimenzované a především silně nazvučené O2 Aréně byl v režii českých Cartonnage. Pro chytrý pop, který je v současné době v zahraničí tolik oblíbený, je typické kombinování elektronických prvků s kytarami a jednoduchými silnými refrény. Výrazný prostor dostaly ale i na pop poněkud méně vídané nástroje jako housle nebo akordeon, výsledný mix přitom rozhodně nezněl překombinovaně. Příjemný zpěv Vandy Choco (při pohledu na ní vyskakuje v mysli obraz Roisín Murphy) doplňuje několik backvokálů. Když zpěvačka do publika začne házet bonbóny, jen umocňuje dojem, jak milé jsou tyto popové hry bez hranic. Milé, ale asi nic víc.
Tito irští hoši...
Až krátce před šestnáctou hodinou směřují mé kroky poprvé na Bažant Stage, a to za Bell X1. Snad jediná skupina, o níž jsem si dopředu nic nezjistil. A nechat se někdy překvapit tímto způsobem zdá se býti šťastné. Tito irští hoši se pohybují po krajinách vytyčených sebou samými. Hranice mezi sněním a bděním je tady setřena, jinak žádné hranice neexistují. V krajině bez lidských duší je melancholie denním chlebem, bolest celého těla normální stav, osamělost nutná, neurčitý pocit samozřejmost. Přesně takovou anebo úplně jinou atmosféru navodili irští snivci svým měkce položeným folk rockem, který se ve finále měnil v říznější indie rock. Na konci už piáno a perkuse skoro vůbec nepřišly ke slovu, zato kytary byly hned ve třech párech rukou. Přidělený odpolední čas Bell X1 vyloženě seděl a z jejich hodiny se stal krásný denní sen. (PB)
Zatímco alba Bell X1 zní jako slušná irská alternativa ke kupříkladu Coldplay, na živo zněly skladby až příliš podobně jako mnoho jiných z britské provenience. Nenacházím nic, co by mne drželo pod hlavním pódiem. Odcházím na jednu z legend tuzemské nové vlny Ještě jsme se nedohodli.
Účast Ještě jsme se nedohodli na letošní Pohodě považuji za dramaturgický majstrštyk. Zřídka vystupující uskupení, symbol brněnské podoby nové vlny, jedna z posledních skupin pamatující zlaté časy alternativy moravské metropole. Rázná, energicky rocková hudba s patřičně “alternativně“ laděnými texty zaplnila jednu z vedlejších scén do posledního místa. Výsledkem byl zdařilý koncert, který svou atmosférou připomínal spiklenecké večírky osmdesátých let.
Pohoda mimo jiné také viděla neplánovaný koncert Bez ladu a skladu. Stalo se tak v sobotu odpoledne, kdy skupina na jedné z menších scén „připravovala půdu“ V. Havlovi. Jakožto pravověrný fanoušek BLAS nejsem schopen nestranně hodnotit jejich koncert, a tak se jakékoli reflexe zdržím. Ale dle ohlasů z publika jsme my hodně spokojení byli ve výrazné přesile. (PU)
Dívat se, ale nesahat...
Při čekání na opožděný koncert Blood Red Shoes je v prostoru O2 Arény přítomno tiché, ale o to hmatatelnější očekávání. Laura-Mary hraje na kytaru, Steven na bicí. Oba zpívají. Ano, jsou jen dva, o to víc překvapí, jaké peklo jsou schopni rozpoutat.
Ona. Květované šaty skoro říkají „jsem roztomilá“, temný pohled zpod dlouhé ofiny ale prozrazuje dámu, jež si uvědomuje svou moc. Dívat se, ale nesahat – jen takhle dovoluje zbožňovat.
On. Stihá mlátit do bubnů a ještě zpívat. Ne back vokály, ale rovnou polovinu veškerého fondu, možná i víc. Ostatně, v tom, jak se s Laurou-Mary střídají, tkví ona uhrančivost, nezastavitelný proud energie.
Sešlápnout plyn a pustit volant. It's Getting Boring By The Sea, Doesn't Matter Much, Forgive Nothing, This Is Not For You, You Bring Me Down, ADHD. V žilách koluje zhuštěný zvuk ohlodaný až na kost a divíte se, jak může tolik písniček jen s kytarou a bubny znít rozdílně. Divíte se, jak příjemné může být válet se v trnitých růžích a nechat se rozdírat do krve. Divíte se, proč třesete se zábranami tak silně, že se málem rozpadnou. Divíte se, jak vás to pozře a nevyvrhne zpět. Pokud někdo předvedl pravý nářez, byli to Blood Red Shoes. (PB)
Blood Red Shoes jsou přesně ta kapela, kvůli které se jezdí na Pohodu. Mladá, nadějná, možná někdy v budoucnu i úspěšná. Ale ještě než budou plnit sportovní haly nebo skončí v prachu zapomnění, máte možnost je slyšet úplně na začátku. Samotný koncert se příliš nelišil od albové prvotiny Blood Red Shoes Box of Secret. Elektronika střihlá osmdesátými lety, beaty, bicí, punková drzost. Rychlé a divoké bylo slovenské zastavení anglického dua. Blood Red Shoes nezůstali na pódiu ani obvyklou festivalovou hodinku, přesto byli všichni evidentně spokojeni. A to má za sebou letos tato skupina již téměř stovku vystoupení....
Kousky rozdrcených srdcí radostně poskakují...
Editors a The Cribs na hlavním pódiu nepropadli a splnili své funkce na festivalu. Obě party rozhodně nepředvedly životní výkony, nicméně při zkušenosti těchto souborů a poměrně vstřícném repertoáru vůči festivalovému publiku, to bohatě všem stačilo. Zklamání se nekonalo ani v jednom případě, euforický zážitek mou osobu ovšem minul velkým obloukem. (PU)
Škoda zpoždění v O2 Aréně, kvůli včasnému dostavení na Bažant Stage je nutno zvolit sprint. Nevadí, po předchozím koncertu musíte být zákonitě nabití energií. Editors akorát začínají se Smokers Outside The Hospital Doors a na kapele okamžitě poznáte vynikající sehranost a silného týmového ducha. Emoce členů Editors jsou uložené pod vodou, zchlazené na bod mrazu, skrývané uvnitř, z jejich tváří nic nepoznáte a víc než kdekoliv jinde za ně mluví nástroje. Technicky dokonalá záležitost.
Jediným, kdo na sebe strhává více pozornosti a trochu se vymyká je Tom Smith. Sedí za piánem, zpívá a hraje na kytaru s neskutečným nadšením a oddaností. Každý jím zahraný tón a vyřčené slovo se zpětně odráží na jeho tváři v bolestných rysech a vypadá to, že ve svém depresivně euforickém stavu každou chvíli omdlí. Ano, jakkoli to zní zvláštně, hudba a koncerty anglické čtveřice jsou depresivně euforické. Hluboce vrytá melancholie je totiž vyhlazena do tanečních kytarových riffů, a tak se dva protikladné pocity slévají do jediného. Kousky rozdrcených srdcí radostně poskakují po betonové ploše vojenského letiště. Editors ve fanoušcích zanechali hluboké brázdy. Přídavku se i přes mohutné vytleskávání nedočkají. (PB)
Richard Müller se na Pohodě vrátil po dvou letech k živému hraní. Byl to hodně povedený comeback. Koncert k příležitosti alba „Müller spieva Filipa, Lasica spieva Müllera, Lasica a Müller spievajú Filipa“ byl napěchovaný hity, což návratu Richarda Müllera rozhodně pomohlo. Ačkoli se aplausu na hlavní scéně během celého festivalu nikomu nedostalo více, myslím si, že k naprosté dokonalosti Müllerovi chyběla menší scéna a komornější atmosféra. Písně jako LSD, Vyletel vták, Tlaková níž nebo Milovanie v daždi ztrácely chvílemi pod několika tisícovým davem naléhavost studiových nahrávek. Nicméně i tak to byl koncert, na který se bude dlouho vzpomínat. Sázka na Richarda Müllera pořadatelům rozhodně vyšla. A Cigaretka na 2 ťahy v podání Milana Lasicu bylo asi to nejsilnější, co jsem za celý víkend v Trenčíně slyšel. (PU)
Zábavný mišmaš...
Mnoho hudebníků se rozhodlo na letošní Pohodě využít potenciál projekčních led desek, bohužel mnohdy na úkor kvality. Audio Bullys se naopak bez projekcí obešli a vystačili si s prostým nápisem názvu svého projektu. Veškeré snahy o dodatečný vizuální zážitek by beztak přišly vniveč, neboť všechna pozornost se soustředila na živelnější část dua, Simona Frankse. Ten svou kombinací zpěvu, rapu a hlavně řevu vyprovokoval diváky k nadšeným reakcím a přes pokračující únavu také k tanci. Není se co divit, anglická skupina byla rozhodně jednou z nejtanečnějších náloží na letošní Pohodě. Frenetického ohlasu v publiku se dostalo především Shot You Down, která smutnou skladbu Nancy Sinatry mění v čistokrevné electro. Co se týče samotných tracků, dobrá polovina jich byla z připravovaného alba a dav, který na ně dobře reagoval, si nemohl stěžovat na to, že by vystoupení nebylo dostatečně živé – na pódiu totiž kromě mixážního pultu nechyběla ani kytara a bicí. Okamžikem se samostatným nosným charakterem se stal přídavek, kde Audio Bullys smíchali hned několik skladeb dohromady. Zábavný mišmaš. (PB)
Lou Rhodes se stala jednou z hvězd loňské Pohody a nejinak tomu bylo i letos. Zpěvačka, pro tentokrát vyzbrojena doprovodnou kapelou, předvedla v Trenčíně přesně očekávané. S kytarou v ruce a oproštěna od chladné elektroniky jakoby nabíral její hlas na ještě větší intenzitě a vše znělo nějak více přirozeněji. Křehká žena s hlasem vojevůdce. Ještě za časů Lamb Lou Rhodes někdo přirovnal k“ Joni Mitchell, která zabloudila do blue note, drum & bass & poetry“. Myšlenku neznámého o Joni Mitchell naplňuje Lou Rhodes o dekádu později. (PU)
Roztomilou slovenštinou...
Závěr prvního dne na hlavní stage obstaral Fatboy Slim, v sobotu převzali štafetu The Streets. Dlouho dopředu bylo jasné, že Mike Skinner a spol. mají potenciál nadchnout i v hip-hopu nekované posluchače. A když ne hudba, tak show jakou tento sympatický Brit předvedl, nenechala chladného nikým. Vokál Skinnera doplnil na živo ještě Wayne Vibes střídající elektrickou a basovou kytaru, klávesista, bubeník, Magic Mike obsluhující samply a především Kevin Mark Trail, jehož hlas sice nedosahoval kvalit Leo the Liona – se kterým Skinner také dříve spolupracoval –, přesto oplýval jistou dávkou charisma. Tím, kdo si s davem pohrával jako s jojem, byl ale samozřejmě Mike Skinner. S několikatisícovou masou si od začátku (Turn The Page, When You Wasn't Famous) až do konce (Blinded By The Lights, Dry Your Eyes) dělal doslova co chtěl. Roztomilou slovenštinou celý zástup donutil sklonit se a následně v jeden okamžik vyskočit, o něco později nechal každého, ať si uprostřed houfu najde člověka, kterému se na několik sekund hluboce podívá do očí. Pospolitost a schopnost sdílet něco niterně významného byla pro koncert britského hip-hopera příznačná. Jako pro celou Pohodu... „Třeba zachráníme svět,“ komentoval to Mikey.
Vystoupení, které bylo přizpůsobeno hodinové stopáži zahrnutím opravdu jen těch největších hitů (bohužel tak nedošlo na více písniček z třetího alba The Hardest Way To Make An Easy Living, ani z připravovaného Everything Is Borrowed), bylo korunováno přídavkem Fit But You Know It, jehož závěr ústřední postava The Streets v maximálně horečnaté euforii prosurfovala na rukou fanoušků.
Pohoda je o...
Stylový konec dvoudenního maratonu hudby byl pověstnou třešničkou na dortu. Pohoda opět nabídla pestrý hudební program doplněný o další, nejen kulturní, vyžití. Člověk by rád navštívil všechny diskuze, filmy, divadelní představení atd., ale díky nabitému line-upu nemá šanci vyšetřit na doprovodné aktivity ani pár minut času. Naopak jako zběsilý přebíhá z jedné scény na druhou, což je samozřejmě jen a jen známka kvality.
Co dělá dobrý hudební festival dobrým hudebním festivalem je samozřejmě hudební program. Jenže Pohoda není jen o muzice. Pohoda je o péči o návštěvníka (pitná voda, sprchy, bezpočet čistých záchodů – i těch splachovacích –, pravidelný úklid areálu...), Pohoda je o každoročním překonávání návštěvnosti, Pohoda je o kvalitně nazvučených scénách, Pohoda je o každoročním úpravách, které nejsou kosmetické a vedou ke stále lepšímu zážitku. Pohoda je o sounáležitosti návštěvníku, hudebníků, organizátorů a významných osobností, které ji navštíví. Pohoda je o zážitcích, na které se dlouho vzpomíná. A konečně, Pohoda činí zadost svému názvu a je především dvoudenní oázou klidu a pohody. (PB)
Slunce dvanáctou Pohodu nespalovalo jako loni a nekonaly se ani žádné bahenní koupele. Počasí přesně vystihovalo mé pocity z letošní návštěvy Trenčína. Extrémních hudebních zážitků bylo méně než jsem čekal, za což možná mohla i má volba dramaturgie. Přesto jsem vděčný za koncerty UNKLE, Richarda Müllera, Lou Rhodes nebo Blood Red Shoes. Z neviděných mohli pozvednout mé pocity např. The Streets, Matthew Herbert či Iva Bittová ve spojení s Georgem Mrazem. Ovšem i přes výše zmíněné to opět za tu cestu na Slovensko stálo. (PU)
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Pohoda-festival-Trencin-18-19-7-08-2-cast~23~srpen~2008/
Komentáře
&;
