Heineken Open’er Festival, Gdynia (PL), 1. – 4. 7. 10 (2. část)
22.7.2010 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
Po dvou úvodních dnech, kdy se na pódiích polského Heineken Open’eru vystřídali Pearl Jam Massive Attack, Pavement, Groove Armada, Mando Diao, Yeasayer, Empire of the Sun nebo Die Antwoord, už byla Gdynia řádně rozjetá. Přišla sobota a s ní Kasabian, Regina Spektor, Hot Chip nebo Skunk Anansie a konečně neděle s The Dead Weather, Kings of Convenience, Nasem a Damianem Marleyem, The Hives nebo Fatboy Slimem.
Když dav začal spontánně skandovat...
Těžko říct, čím to, ale publikum na Open’eru je prostě jeden velký živel. Zvlášť pověstná je pak atmosféra koncertů ve stanu. Takový ohlas, jakého se dočkala Regina Spektor, očividně nečekala ani ona sama. Když dav začal spontánně skandovat její jméno, byla z toho vytočená a nemohla skrýt dojetí. Jak ostatně později sama přiznala na Facebooku, jednoduše se po koncertě rozbrečela. Nechť je tak civilních a přátelských koncertů, jako předvedla rusko-americká klávesistka a písničkářka, víc. Bohužel se s jejím vystoupením váže i jedna nemilá souvislost: šlo o poslední vystoupení s chellistou Danielem Cho (kromě Reginy spolupracoval i s Katy perry, Johnem Mayerem či Coldplay a také měl vlastní kapelu Cooper), který se o tři dny později ve Švýcarsku utopil.
Byla by škoda nezmínit taky v Německu usazenou Polku Julii Marcel, výrazný talent tamní scény, která Regině předskočila. Sladce nesmělá písničkářka zvládá vedle zpěvu klávesy a housle a tvoří sympatický písničkářský pop. Hravá intimita jejího loňského debutu It Might Like You na živo působí výborně, ne nadarmo se zúčastnila letošního SXSW.
Nejprve šou a pak battle
Pravý opak, co se hudby týče, nabízela hlavní scéna. Po znovuzrozených Skunk Anansie v čele s energií překypující zpěvačkou Skin byli vrcholem dne britští Kasabian, ne nadarmo se honosící pověstí jedné z nejlepších koncertních kapel současnosti. Kasabian je parta, která našla ideální průnik mezi tím, jak bavit publikum a dělat šou, a hudbou. V jejich případě jde o dvě spojené nádoby. Drží se hesla „všeho s mírou“ a když pochopíte jejich smysl pro humor (s čímž má ovšem řada jedinců problém), najdete se.
Závěr večera patřil elektronice a pomyslnému battle Hot Chip vs. Gorillaz Soundsystem. Set druhých jmenovaných ve stanu se nesl v duchu DVD projekcí a audio stopy s převážně albovými verzemi skladeb. Jako diskotéka to zabralo, ale živá hudba je živá hudba. Kdo je vítězem je tedy jasno, jsou to Hot Chip, skupina, jejíž tvorbu ne-li vědomě, tak alespoň nevědomky zná každý. Svůj electro-pop na živo tak trochu překrývají houseovým odérem a přitom se jim stále daří znít nadčasově. Málokomu se to podaří.
K volbám > na pláž > na koncerty
Čtvrtý, závěrečný den u řady festivalových návštěvníků probíhal podle plánu „nejprve k volbám, pak na pláž a nakonec na koncerty“. Právě na neděli totiž připadly předčasné prezidentské volby. Jak je skloubit s festivalem a potažmo nájezdem několika desítek tisíc lidí začali pořadatelé řešit hned poté, kdy se na jaře rozhodlo o jejich termínu. Narazili přitom hned na několik zádrhelů. Myšlenka, aby hlasovací místnost vyrostla přímo na festivalu, by prý odporovala zákonům, stejně tak jako posílení volebních komisí v obvyklých okrscích, jejichž velikost, promiňte tu formální řeč, vychází z počtu stálých obyvatel. Nakonec vložili maximum sil do informovanosti, připravili letáky s mapou a seznamem všech volebních místností v Gdyni a město protkali sítí šipek směřujících k jednotlivým volebním místnostem. Zadařilo se a kdo chtěl, mohl odvolit bez delšího čekání. Mimochodem, ačkoliv tehdejší předseda dolní komory parlamentu Bronisław Komorowski zvítězil v celkovém součtu nad bratrem zesnulého prezidenta Lecha Kaczyńského Jarosława jen těsnou nadpoloviční většinou, ve volebním okrsku ležícím nejblíže k festivalu jeho zisk přesáhl 85 procent hlasů. Ačkoliv oba pravicově zaměření, liberál u „těch mladejch“ porazil konzervativce.
Ale dost politiky. Po sobotní Julii Marcel došlo v neděli na další polské účastníky letošního SXSW, L.Stadt. To, co je patrné už z jejich alba, je na živo ještě zřetelnější: nesourodost repertoáru. Kapela zahraje výborný post-punkový, synthipopový, baroque-popový i britpopový song, ale jako celek to k sobě zkrátka nepasuje. Jak praví klasické české rčení „každý pes, jiná ves“. A je to škoda, protože L.Stadt mají pro hitovky cit.
... a místo tleskání nařídil pískání
Nejočekávanějšími účinkujícími ve stanu v ten den ale byli norští indie-folkaři King of Convenience. „Rádi hrajeme ve stanu jako je tenhle, ale když tleskáte do rytmu, k nám se to dostane s ozvěnou, a protože nemáme bubeníka, nemáme se podle čeho řídit,“ prohlásil s ironií sobě vlastní Erlend Øye a místo tleskání nařídil pískání. Polské publikum vyslyšelo. Jako dobrá myšlenka se ukázal koncept, který dvojice zvolila. Začala skladbami v komornějším aranžmá a první třičtvrtěhodinu odehrála sama, na druhou třičtvrtěhodinu si pak přizvala ještě houslistu a baskytaristu a koncert tak postupně začínal gradovat. Přinesli spojení milého písničkářství a geniálního suchého humoru a rozhodně nenudili.
Jack White je Bůh
Dobrým zvykem Open’eru jsou silné nedělní dojezdy na hlavní scéně. Po Švédech The Hives, toho času s námořnickou image, kteří se dají zařadit do kategorie „klasika, která neurazí a pobaví“, se jako headlineři dne představili The Dead Weather. Pro Jacka Whitea to byla už třetí návštěva gdyňského festivalu – v předchozích letech zde vystoupil jak s The White Stripes, tak s The Raconteurs. Jak ostatně sám prohlásil: „Mám Polsko zaryto hluboko ve svém srdci.“ A Polsko Jacka očividně taky. Geniální muzikanti, každý z nich byl nepostradatelný, přitom nikdo z nich netlačící na pilu a nesnažící se hrát prim, se skvěle doplňovali a zvuková smršť, která se z pódia při koncertu Dead Weather valila, připomínala nadpozemskou hypnotizaci. A do toho znáte-z-The-Kills zpěvačka Alison Moshart létající tam a zase zpátky. Řekněme si to takhle: Jack White je Bůh.
V době, kdy Dead Weather dohráli, první hodinu svého vystoupení na vedlejší scéně za sebou měli Nas a Damian Marley. A aniž by to v tu chvíli někdo tušil, ještě celou hodinu měli před sebou. Populární rapper a syn reggae legendy Boba Marleyho prolínali skladby z letošní společné desky spolu se sólovými kousky obou zúčastněných, to vše za doprovodu Marleyho výborné devítičlenné kapely. Reggae přídech se tak dostal, a je třeba říct, že slušel, i Nasovu hip-hopovému repertoáru. Na samotný závěr dvouhodinového koncertu pak od Damiana zazněla autentická coververze hitu jeho otce, Could You Be Loved, která se bez debat řadí mezi nejsilnější okamžiky festivalu.
„Bůh tě ochraňuj, Polsko. Brzo se vrátím!“
Hlavní scénu se svým DJským setem uzavíral ještě Fatboy Slim a když si tak člověk procházel areál a poslouchal poslední dozvuky z jednotlivých scén, doléhal na něj pocit nostalgie. Čtyři dny, které stály za to. „Chcemy więcej,“ zněly pokřiky v areálu i kempu, přesně jako v letošní reklamě na Open’er.
Open’er je mainstreamovým festivalem, ale mainstreamem se probírá s vkusem, kašle na kapely z výprodeje, které na festivalech zpravidla tvoří poobědovou vatu, a snaží se přinášet něco exkluzivního. A jak už jste mohli vyčíst ve zmínkách o Kings of Convenience nebo dvojci Nas/Marley, zásadním pozitivem jsou regulérní koncertní sety namísto festivaly jinak tolik milovaných demoverzí. „Bůh tě ochraňuj, Polsko. Brzo se vrátím,“ to jsou slova Jacka Whitea. Možná ani on sám si neuvědomuje, jak výstižná. Je těžké Open’eru nepodlehnout.
Po dvou úvodních dnech, kdy se na pódiích polského Heineken Open’eru vystřídali Pearl Jam Massive Attack, Pavement, Groove Armada, Mando Diao, Yeasayer, Empire of the Sun nebo Die Antwoord, už byla Gdynia řádně rozjetá. Přišla sobota a s ní Kasabian, Regina Spektor, Hot Chip nebo Skunk Anansie a konečně neděle s The Dead Weather, Kings of Convenience, Nasem a Damianem Marleyem, The Hives nebo Fatboy Slimem.
Když dav začal spontánně skandovat...
Těžko říct, čím to, ale publikum na Open’eru je prostě jeden velký živel. Zvlášť pověstná je pak atmosféra koncertů ve stanu. Takový ohlas, jakého se dočkala Regina Spektor, očividně nečekala ani ona sama. Když dav začal spontánně skandovat její jméno, byla z toho vytočená a nemohla skrýt dojetí. Jak ostatně později sama přiznala na Facebooku, jednoduše se po koncertě rozbrečela. Nechť je tak civilních a přátelských koncertů, jako předvedla rusko-americká klávesistka a písničkářka, víc. Bohužel se s jejím vystoupením váže i jedna nemilá souvislost: šlo o poslední vystoupení s chellistou Danielem Cho (kromě Reginy spolupracoval i s Katy perry, Johnem Mayerem či Coldplay a také měl vlastní kapelu Cooper), který se o tři dny později ve Švýcarsku utopil.
Byla by škoda nezmínit taky v Německu usazenou Polku Julii Marcel, výrazný talent tamní scény, která Regině předskočila. Sladce nesmělá písničkářka zvládá vedle zpěvu klávesy a housle a tvoří sympatický písničkářský pop. Hravá intimita jejího loňského debutu It Might Like You na živo působí výborně, ne nadarmo se zúčastnila letošního SXSW.
Nejprve šou a pak battle
Pravý opak, co se hudby týče, nabízela hlavní scéna. Po znovuzrozených Skunk Anansie v čele s energií překypující zpěvačkou Skin byli vrcholem dne britští Kasabian, ne nadarmo se honosící pověstí jedné z nejlepších koncertních kapel současnosti. Kasabian je parta, která našla ideální průnik mezi tím, jak bavit publikum a dělat šou, a hudbou. V jejich případě jde o dvě spojené nádoby. Drží se hesla „všeho s mírou“ a když pochopíte jejich smysl pro humor (s čímž má ovšem řada jedinců problém), najdete se.
Závěr večera patřil elektronice a pomyslnému battle Hot Chip vs. Gorillaz Soundsystem. Set druhých jmenovaných ve stanu se nesl v duchu DVD projekcí a audio stopy s převážně albovými verzemi skladeb. Jako diskotéka to zabralo, ale živá hudba je živá hudba. Kdo je vítězem je tedy jasno, jsou to Hot Chip, skupina, jejíž tvorbu ne-li vědomě, tak alespoň nevědomky zná každý. Svůj electro-pop na živo tak trochu překrývají houseovým odérem a přitom se jim stále daří znít nadčasově. Málokomu se to podaří.
K volbám > na pláž > na koncerty
Čtvrtý, závěrečný den u řady festivalových návštěvníků probíhal podle plánu „nejprve k volbám, pak na pláž a nakonec na koncerty“. Právě na neděli totiž připadly předčasné prezidentské volby. Jak je skloubit s festivalem a potažmo nájezdem několika desítek tisíc lidí začali pořadatelé řešit hned poté, kdy se na jaře rozhodlo o jejich termínu. Narazili přitom hned na několik zádrhelů. Myšlenka, aby hlasovací místnost vyrostla přímo na festivalu, by prý odporovala zákonům, stejně tak jako posílení volebních komisí v obvyklých okrscích, jejichž velikost, promiňte tu formální řeč, vychází z počtu stálých obyvatel. Nakonec vložili maximum sil do informovanosti, připravili letáky s mapou a seznamem všech volebních místností v Gdyni a město protkali sítí šipek směřujících k jednotlivým volebním místnostem. Zadařilo se a kdo chtěl, mohl odvolit bez delšího čekání. Mimochodem, ačkoliv tehdejší předseda dolní komory parlamentu Bronisław Komorowski zvítězil v celkovém součtu nad bratrem zesnulého prezidenta Lecha Kaczyńského Jarosława jen těsnou nadpoloviční většinou, ve volebním okrsku ležícím nejblíže k festivalu jeho zisk přesáhl 85 procent hlasů. Ačkoliv oba pravicově zaměření, liberál u „těch mladejch“ porazil konzervativce.
Ale dost politiky. Po sobotní Julii Marcel došlo v neděli na další polské účastníky letošního SXSW, L.Stadt. To, co je patrné už z jejich alba, je na živo ještě zřetelnější: nesourodost repertoáru. Kapela zahraje výborný post-punkový, synthipopový, baroque-popový i britpopový song, ale jako celek to k sobě zkrátka nepasuje. Jak praví klasické české rčení „každý pes, jiná ves“. A je to škoda, protože L.Stadt mají pro hitovky cit.
... a místo tleskání nařídil pískání
Nejočekávanějšími účinkujícími ve stanu v ten den ale byli norští indie-folkaři King of Convenience. „Rádi hrajeme ve stanu jako je tenhle, ale když tleskáte do rytmu, k nám se to dostane s ozvěnou, a protože nemáme bubeníka, nemáme se podle čeho řídit,“ prohlásil s ironií sobě vlastní Erlend Øye a místo tleskání nařídil pískání. Polské publikum vyslyšelo. Jako dobrá myšlenka se ukázal koncept, který dvojice zvolila. Začala skladbami v komornějším aranžmá a první třičtvrtěhodinu odehrála sama, na druhou třičtvrtěhodinu si pak přizvala ještě houslistu a baskytaristu a koncert tak postupně začínal gradovat. Přinesli spojení milého písničkářství a geniálního suchého humoru a rozhodně nenudili.
Jack White je Bůh
Dobrým zvykem Open’eru jsou silné nedělní dojezdy na hlavní scéně. Po Švédech The Hives, toho času s námořnickou image, kteří se dají zařadit do kategorie „klasika, která neurazí a pobaví“, se jako headlineři dne představili The Dead Weather. Pro Jacka Whitea to byla už třetí návštěva gdyňského festivalu – v předchozích letech zde vystoupil jak s The White Stripes, tak s The Raconteurs. Jak ostatně sám prohlásil: „Mám Polsko zaryto hluboko ve svém srdci.“ A Polsko Jacka očividně taky. Geniální muzikanti, každý z nich byl nepostradatelný, přitom nikdo z nich netlačící na pilu a nesnažící se hrát prim, se skvěle doplňovali a zvuková smršť, která se z pódia při koncertu Dead Weather valila, připomínala nadpozemskou hypnotizaci. A do toho znáte-z-The-Kills zpěvačka Alison Moshart létající tam a zase zpátky. Řekněme si to takhle: Jack White je Bůh.
V době, kdy Dead Weather dohráli, první hodinu svého vystoupení na vedlejší scéně za sebou měli Nas a Damian Marley. A aniž by to v tu chvíli někdo tušil, ještě celou hodinu měli před sebou. Populární rapper a syn reggae legendy Boba Marleyho prolínali skladby z letošní společné desky spolu se sólovými kousky obou zúčastněných, to vše za doprovodu Marleyho výborné devítičlenné kapely. Reggae přídech se tak dostal, a je třeba říct, že slušel, i Nasovu hip-hopovému repertoáru. Na samotný závěr dvouhodinového koncertu pak od Damiana zazněla autentická coververze hitu jeho otce, Could You Be Loved, která se bez debat řadí mezi nejsilnější okamžiky festivalu.
„Bůh tě ochraňuj, Polsko. Brzo se vrátím!“
Hlavní scénu se svým DJským setem uzavíral ještě Fatboy Slim a když si tak člověk procházel areál a poslouchal poslední dozvuky z jednotlivých scén, doléhal na něj pocit nostalgie. Čtyři dny, které stály za to. „Chcemy więcej,“ zněly pokřiky v areálu i kempu, přesně jako v letošní reklamě na Open’er.
Open’er je mainstreamovým festivalem, ale mainstreamem se probírá s vkusem, kašle na kapely z výprodeje, které na festivalech zpravidla tvoří poobědovou vatu, a snaží se přinášet něco exkluzivního. A jak už jste mohli vyčíst ve zmínkách o Kings of Convenience nebo dvojci Nas/Marley, zásadním pozitivem jsou regulérní koncertní sety namísto festivaly jinak tolik milovaných demoverzí. „Bůh tě ochraňuj, Polsko. Brzo se vrátím,“ to jsou slova Jacka Whitea. Možná ani on sám si neuvědomuje, jak výstižná. Je těžké Open’eru nepodlehnout.
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Heineken-Opener-Festival-Gdynia-PL-1-4-7-10-2-cast~22~cervenec~2010/
Komentáře
&;
