24.3.2008 | Autoři: Daniel Matoušek, Pavel Uretšlégr | sekce: živě
 fotogalerie Doširoka rozkročená byla letošní Expozice Nové hudby. Festival zavedl posluchače nejen na Flédu, ale také do Uměleckoprůmyslového muzea nebo kostela sv. Augustina. Diametrálně odlišné prostory přesně charakterizují letošní ENH. V jednom dramaturgickém plánu se střetly hlukové kompozice The Text of the Light s houslovým minimalistou Clemensem Merkelem nebo duchovní hudbou Oliviera Messiaena a jeho následovníků.


Definovat nedefinovatelné

Clemens Merkel je považován za jednoho z nejprogresivnějších houslistů současnosti. Svojí houslovou hrou vymezuje nové možnosti práce s tímto hudebním nástrojem. Na Expozici sestavil Clemens Merkel svůj recitál z pěti skladeb současných autorů. Mezi uváděnými skladateli byl mimo jiné i James Tenney, letitý spolupracovník Johna Cage, Steva Reicha nebo Phila Glasse.Jakkoli může znít sousloví houslový experiment stroze a odtažitě, v pojetí Clemense Merkela získává tento pojem kontury mnohovrstvého živého organismu, plného nečekaných zvukových zákoutí a pocitu geniálního novátorství. Clemens Merkel opouští ve své hře tradiční uchopení hudby a nový zvuk objevuje přes experiment, který je ale založen nejen na hudební intuici interpreta, nýbrž také na obrovském instrumentálním potencionálu. Hra Clemense Merkela odváděla posluchače v Uměleckoprůmyslovém muzeu mimo běžně přístupný zvuk houslí. Přestože se Merkel držel jasných pravidel daných autorem skladby, výsledný tvar připomínal volnou improvizaci. Resumé z koncertu bylo tedy zákonitě někde na hranici extáze a podivem nad lidskými schopnostmi. A lze tedy nějak definovat hudbu Clemense Merkela? Vzhledem k chameleónské stavbě hudebního projevu tohoto rodáka z Freiburgu úkol nadmíru těžký. Definovat nedefinovatelné, jak příznačné pro současné hudební tendence.....

Messiaen a ti druzí

Nejvýznamnější díla Oliviera Messiaena zasahují do poloviny minulého století. Neaktuálností ovšem jeho kompozice netrpí. Olivier Messiaen je zakladatelskou osobností nové duchovní hudby, čímž se jeho tvorba stala silně nadčasovou. Vliv na vývoj artificiální hudby si Messiaen udržel i v novém tisiciletí. Zařazení komponovaného večera Musica sacra do programu ENH, jenž se opíral o Messiaenovu tvorbu a dílo jeho tuzemských pokračovatelů, bylo logickým krokem pořadatelů Expozice. Ostatně první ročníky tohoto festivalu jsou spojeny právě s prezentací soudobé artificiální hudby. Poslední festivalový večer se tedy nesl v jakési konfrontaci ustavující osobnosti nové duchovní hudby a domácími skladateli, kteří byli ovlivněni dílem Oliviera Messiaena. Již samotný výběr autorů byl velmi zdařilý. Alois Piňos, Miloš Štědroň, Pavel Novák – Zemek i Peter Graham patří ke špičce autorské skladby u nás. Jejich pochopení duchovní skladby je na hony vzdálené tradičnímu chápání sakrální hudby. V tomto směru jsou sice podobní Messiaenovi, avšak svou hudbu se snaží zasadit do širšího kontextu. Pozornému posluchači se tak v kostele sv. Augustina naskytla možnost slyšet sakrální hudbu s mnoho přívlastky jiných hudebních projevů. Sugestivní a nečekaně současná hudba může znít v prostorech, které asociují konzervativní a tradicionalistický pohled na svět. (Pavel Uretšlégr)


Expozice jaké hudby?

Samotné zhlédnuté koncerty nebyly tak špatné. Začalo se zlehka: úvodní audio-vizuální duo Mateřídouška se svou sice záměrnou, nicméně dost lacinou infantilností ke konci už nudilo, aby ji vystřídal Marko Košnik se svou pseudofilosofickou, ale alespoň hodně originální intermediální prezentací příběhu malé myši, která se odpoutala od své ubíjející každodennosti a rozhodla se přemýšlet o světě a smyslu všehomíra. V dalších dvou dnech, těch programově hlavních, byla produkce poutavější. Němečtí Phosphor nenastoupili zprvu v plné sestavě, ale střídali se a přicházeli postupně. Snad chtěli poukázat na to, že si bez problémů vystačí i necelí a je jedno, jestli hrají pohromadě nebo v izolovaných kapelních sub-skupinkách. Ústřední hvězdy festivalu Text Of Light se sonic-youthovským kytaristou Lee Renaldem pak den nato hypnotizovaly při doprovodu filmu/vizuální mlhoviny ze sedmdesátých let, jak ale čas ubíhal, dobrý dojem rozmělňovala délka vystoupení a nepochopení, že v tak nekonkrétní houšti zvuků a tónů je gradace jediným posluchačovým vodítkem.
Hlavní zklamání letošního ročníku ovšem nepřišlo z výstupů účinkujících, přestože ty nijak neoslnily, nýbrž z celkového programového uchopení, z rozporu koncepce a dramaturgie. Několikadenní akce, které se v posledních letech vyrojily na českém festivalovém teritoriu a už od začátku se radikálně vymezily proti zbytku jako New New, Stimul, Sperm, se diváky snaží přesvědčit, že současný hudební underground se časem prokutá na povrch a stane se z něj mainstream. A ten že pak budou masy hltat po soustech. Nutno říct, že jsou to samozřejmě slova pravdivá, která se v historii už mnohokrát potvrdila.

Postavení Expozice nové hudby je v tomhle ohledu jiné, protože ta svůj život začala už na začátku devadesátých let. V případě prvních tří zmiňovaných se nedá než souhlasit, ale ENH jako by si hrála na něco, čím není. Na svých stránkách píší: „Nová hudba je obvykle považována za cosi odtažitého od běžného života. Ve skutečnosti jsou však její výdobytky postupně vstřebávány populární kulturou a stávají se součástí obecného povědomí.[…] Chceme proto zasadit aktuální výzkum do daného kontextu a upozornit na souvislosti, které zůstávají mnohdy skryty.“ Nakolik byla ale hudba, kterou předložili, nová? O jakém aktuálním výzkumu je řeč?
Text Of Light dělali pomocí zpětných vazeb podobnou hlukařinu, která se tu objevovala už před dvaceti lety, volná improvizace Phosphoru začala v ne nepodobné formě už u spolků jako AMM, jejichž činnost se datuje ke konci šedesátých let. Poo byli výborní – na festivalu zřejmě nejlepší, ale až na pár momentů, které vzdáleně připomínaly šumový drone-ambient třeba Bena Frosta, nezněl jejich set taky kdovíjak čerstvě. Pokud je hudba nová už dvacet let a v extremním případě čtvrteční Messiaenovy skladby třeba i sedmdesát (!), tak prizmatem postmoderní doby novou být rozhodně přestává. Podoba ENH je zřejmě daná tím, že kdysi začala jako prezentace soudobé vážné hudby, která stárne zřetelně nejpomaleji. V téhle oblasti se činila i letos, když uváděla nové skladby (výborný recitál Clemense Merkela, Štědroň, Graham..), a to jí jde. Jinde ale dost pokulhává. (Daniel Matoušek)


Expozice nové hudby, Brno, 2. – 6. 3. 08


Fotogalerie: