Berlin Festival, Berlín, 10. - 11. 9. 10
17.9.2010 | Autoři: Filip Drábek, Lukáš Janičík | sekce: živě
Berlin Festival bol festivalom prvých dojmov. Prvý dojem z grafiky, prvých potvrdených kapiel, i samotnej akcie po príchode na ňu boli viac, ako pozitívne. No s výnimkou layoutu všetky elementy postupne zhorkli. Už keď sa po potvrdení Fatboya Slima a Robyn a im podobným začal pekne vyznievajúci line-up, asociujúci na veľkých festivaloch, snáď mimo Pohody, nevídané spájanie overeného s novým a neznámym, začalo všetko všednieť.
Posledné prvé dojmy
Príchod na berlínsky Tempelhof bol však príjemný. Žiadne kontroly, krásny, hoci zbytočne stiesnený areál, spočiatku, hoci bolo vypredané, máličko ľudí. A kapela ako Amiina, niekdajšie sláčikové kvarteto Sigur Rós, dnes rozšírené o kopec nástrojov a dvoch pánov, na hlavnom pódiu túto atmosféru len potvrdzovala. Veď aký iný festival by umiestnil zasnený islandský ambient s ľahkými popovými motívmi na hlavné pódium medzi Spleen United a Blood Red Shoes? Prvý dojem silný, z hudby Amiiny sa inak ani nedá.
Apropo Blood Red Shoes. Gitarové duo z Brightonu asi ťažko môže svojou hudbou prekvapovať, no pôsobí ako jedna z najideálnejších kapiel pre festival. Už len preto, že patrí určite k tým lepším gitarovkám, kde sú hudobné nápady uprednostňované pred imidžom a svojou energickosťou dokázali rozskákať aj hŕstku ľudí v inak príšerne nudnom poobednom dave. No v kontexte celého festivalu bol nudný poobedný dav stále lepší, ako preplnený runway letiska s priemerným promile 2,5. (FD)
Adam Green sám doma
O tom že jsou koncerty Adama Greena naprosto nepředvídatelné a často plné neočekávaných překvapení vědí návštěvníci letošní Pohody, či samostatného koncertu v Praze, své. Crowdsurfing, líbání vlastních fanoušků, znovu a znovu padající mikrofon a jeho vlastní držitel. Jednalo by se skoro o klasický koncert tohoto podivína, kdyby nebylo jedné maličkosti, která toto vystoupení učinila jedním z jasných highlightů festivalu. Když Adam Green představoval svého hosta se slovy: „the one and only - Macaulay Culkin,“ většina účastníků publika si na několik sekund vyměnila zmatené pohledy, avšak když se záhy skutečně objevila bývalá dětská hvězda celovečeráku Sám doma, spustil se nadšený smích a potlesk. Držící každý svůj text na kousku papíru, zapěli si spolu pánové duet klasické osmdesátky Wind of Change od Scorpions a v závěru písně se ruku v ruce vydali nad hlavy užaslého publika. (LJ)
Malé veľké veci
V hangároch, teda na menších stejdžoch zase hviezdili celkom iní interpreti. Už na sesterskom klubovom festivale Popkomm Showcase zahrali famózne a hlučne nórski The Megaphonic Thrift, potomkovia zvuku Sonic Youth a My Bloody Valentine, hneď po nich zmizli z pódia gitary, boli nahradené dvoma synťákmi a jednou charizmatickou divou s famóznym hlasom. Nie, ešte nehovoríme o Fever Ray, ale o jej predskokanke na aktuálnom turné - Zole Jesus. Jej set bol dokonalou ukážkou znepokojivého a zároveň atmosferického popu a zároveň čiastočnou náhradou pre tých, ktorí sa nedostali na Fever Ray. Ale o tom až neskôr. (FD)
Robyn a banán
Se stmíváním začali vycházet na pódium první headlineři festivalu. Jedním z nich byla i švédská zpěvačka Robyn. Jestli publikum vzhlíželo k pódiu v úžasu nad geniální elektropopovou tvorbou, nebo nad kompletní přehlídkou všech zkroucených a svádivých tanečků současnosti, to je věc jiná, nicméně ve výsledku nikdo z nich prostory hangáru neopouštěl. Pro první skupinu publika by mohlo být highlightem koncertu závěrečná With Every Heartbeat. Pro druhou skupinu by to pak byl na pódiu oloupaný a snědený banán. (LJ)
Naozajstná hudba
V tom čase sa už program hlavného pódia prvého dňa chýlil ku koncu a po rovnej trendy-disco-popovej zábave otravného Jamesa Murphyho aka LCD Soundsystem na pódium vystúpila kapela prezentujúca naozajstnú hudbu. Editors, rok po vydaní ich nového albumu, ku ktorému bol práve berlínsky úplne posledným koncertom, už až tak neprekvapovali, navyše sa im zdarne darilo prepájať obe časti ich tvorby - klávesovú i gitarovú. Navyše, keď sa k tomu pripojilo, asi naposledy na tomto festivale, výborné publikum, ožil nielen frontman Tom Smith, ale dokonca i basgitarista Russell Leetch. Čo sa týka hlavného pódia, rozhodne vrchol festivalu. (FD)
Šamanka
A pak přišel kouř, spousta mlhy a s ní Fever Ray, elektronické stromy začaly hlasitě praskat, obývákové lampičky s třásněmi začali problikávat jako při vzájemném rozhovoru a dva přímé paprsky laseru vystřelily agresivně s prvními tóny If I Had A Heart. Na pódiu je po celý koncert kromě občasného blesku fotoaparátů temno a při mystické atmosféře kteréhosi ze šamanských rituálů lze spatřit převážně pouze obrysy pěti neobvyklých postav. Celý koncept byl ještě navíc podtržen gumovými maskami čtyř plešatých služebníků/spoluhráčů a samotná Karin nesoucí obrovskou masku jakési bohyně sršní a kopřiv. Zvuková a performanční stránka koncertu, během kterého zaznělo v podstatě celé debutové album, se nesla v podobně vypilovaném duchu a jen těžko by člověk hledal chybu.
To se ale nedá říci o organizační stránce festivalu, jejíž nedokonalost se právě v této chvíli poprvé odrazila. Ne každý návštěvník festivalu si totiž tento elektro-ambientní skvost mohl zažít a vychutnat na vlastní kůži. Před branou hangáru, kde ochranka (opět) kontrolovala festivalové pásky, se utvořila masa lidí a z nebezpečí přelidnění nebyl nikdo další do hangáru vpuštěn. Tento nedomyšlený problém vyvrcholil předčasným ukončením pátečního programu a zrušením vystoupení 2manydjs a hlavního headlinera festivalu, Fatboye Slima. Na tato vystoupení nebyla v programu totiž žádná alternativa, která by návštěvníky festivalu rozmístila do různých částí areálu, a tak se veškerý dav zalidněného letiště zaměřil na jediný hangár. Ten navíc nešikovně blokovala již zmíněná brána. Hrozba úrazu jako z učebnice. (LJ)
Zatváranie/otváranie brán
Zatvorená brána na Fever Ray otvárala možnosť vidieť novú kapelu Josého Gonzáleza - Junip, ktorá práve v deň koncertu vydala svoj debut. So štyrmi ľudmi na pódiu odpadlo Josému množstvo povinností sólových koncertov, jeho hra na gitaru bola tak výrazne jednoduchšia a priamočiarejšia, nahrádzali ju analógové klávesy, no jeden z najkrajších mužských hlasov súčasnosti zostal. Hoci skladby nepôsobia tak emocionálne ako jeho sólové, na festivalové pódium sa rozhodne hodili viac.
Piatková noc sa nečakane skončila už o pol tretej, tesne predtým stihol zahrať ešte Kanaďan Dan Snaith s jeho hudobne neobmedzeným cirkusom menom Caribou. Stan bol sympaticky plný, rytmicky i živými nástrojmi vybrúsená snová elektronika fungovala úplne, škoda len, že po celom festivalovom dni sa už mozgu nechcelo tak vnímať. (FD)
Deň druhý
Po incidentu čekala organizátory dlouhá noc, během které proměnili téměř kompletně sobotní lineup. Na svých webových stránkách se návštěvníkům za veškeré komplikace omlouvají a slibují speciální koncert všech vystupujících, jenž byly tímto rozhodnutím omezeni nebo naopak nevystoupili vůbec. Islandští folkaři Seabear měli například původně vystoupit kolem osmé hodiny večerní, a tak se ve tři hodiny odpoledne sešlo pod pódiem pouze komorní publikum. Skupinka šťastlivců si ovšem koncert v této atmosféře náležitě užila a druhý festivalový den tak pro některé začal v podobných tónech jako ten první, kdy jedním z úvodníků byly jejich krajané Amiina. Islandsky magické cítění si na pódiu Seabear uchovali, ovšem nutno dodat, že při živém vystoupení znějí poměrně rockověji, než by jejich fanoušek z desek čekal. (LJ)
Sobotný deň sa po prehádzaní interpretov skrátil nielen kvôli tomu, že po dohode s políciou sa muselo končiť do jedenástej hodiny večernej, ale najmä kvôli vzájomnému prekrývaniu sa. Tým sa aspoň čiastočne vyriešil problém rozloženia návštevnosti medzi jednotlivé sektory, no zmeškať zaujímavý koncert bolo jednoduchšie ako kedykoľvek predtým.
Elektronika bez lacného showmanstva
Jedna z kapiel, ktorá sa miesto nočného musela uspokojiť s poobedným slotom, bola domáca Lali Puna. Side-project scény okolo The Notwist na čele so sympatickou, no zároveň roboticky chladnou Valerie Trebeljahr, tak v poobedných hodinách preskakoval z noviniek z čerstvej platne Our Inventions na dnes už klasiky z Faking The Books a Scary World Theory. Keby mali možnosť zahrať viac a v neskorších hodinách ich potenciál by bol naplnený do bodky, no aj tak patrili k vrcholom, nielen druhého dňa.
Ako sa dá kvalitne prepojiť tanečná zábava a živé hranie bez lacného showmanstva, ako to predvádzali napríklad spomínaní LCD Soundsystem, či o niečo neskôr trochu muzikálnejší Hot Chip, headlineri soboty, ukázali jedine Soulwax. Belgickí hrdinovia prechádzali z rytmu do rytmu, niekedy hrali až punkovo, no stále si zachovávali vlastnú hlavu. To sa cenilo.
Výsmech priamočiarosti
Neboli to ale oni, kto sa vysmial priamočiarosti týchto kapiel, ale trip-hopový klasik Tricky, ktorý sa v posledných rokoch cíti dobre s rockovou kapelou za chrbtom. Tricky je nepredvídateľný, rovnako ako jeho koncerty, občas stál v úzadí, dokonca zmizol z pódia, inokedy nechal kapelu opakovať desať minút jednú tému, aby kričal tvrdými emóciami nebité mantry. Presun na jednoduchú zábavu typu Hot Chip, ktorá festival uzatvárala, bol o to ťažší, venovať jej pozornosť už úplne nemožné. A tak Tricky vlastne neoficiálne uzavrel zásadné dianie na Tempelhofe.
Prvé posledné dojmy
Pocity z Berlin Festivalu, mimo tých úplne prvých, tak zostali zmiešané. Organizácia neraz zlyhala, napriek tomu celú situáciu zachránili skvelé koncerty. Aspoň tie, na ktoré sa ľuďom podarilo dostať. Je to ale škoda, keďže podobné situácie by človek očakával skôr na festivaloch v našom blízkom okolí s domácimi intepretmi a nie pri masovej akcii, akou Berlin Festival v “punktlich” Nemecku určite bol. (FD)
Berlin Festival, Berlin (DE) – letiště Templehof, 10. - 11. 9. 10
Posledné prvé dojmy
Príchod na berlínsky Tempelhof bol však príjemný. Žiadne kontroly, krásny, hoci zbytočne stiesnený areál, spočiatku, hoci bolo vypredané, máličko ľudí. A kapela ako Amiina, niekdajšie sláčikové kvarteto Sigur Rós, dnes rozšírené o kopec nástrojov a dvoch pánov, na hlavnom pódiu túto atmosféru len potvrdzovala. Veď aký iný festival by umiestnil zasnený islandský ambient s ľahkými popovými motívmi na hlavné pódium medzi Spleen United a Blood Red Shoes? Prvý dojem silný, z hudby Amiiny sa inak ani nedá.
Apropo Blood Red Shoes. Gitarové duo z Brightonu asi ťažko môže svojou hudbou prekvapovať, no pôsobí ako jedna z najideálnejších kapiel pre festival. Už len preto, že patrí určite k tým lepším gitarovkám, kde sú hudobné nápady uprednostňované pred imidžom a svojou energickosťou dokázali rozskákať aj hŕstku ľudí v inak príšerne nudnom poobednom dave. No v kontexte celého festivalu bol nudný poobedný dav stále lepší, ako preplnený runway letiska s priemerným promile 2,5. (FD)
Adam Green sám doma
O tom že jsou koncerty Adama Greena naprosto nepředvídatelné a často plné neočekávaných překvapení vědí návštěvníci letošní Pohody, či samostatného koncertu v Praze, své. Crowdsurfing, líbání vlastních fanoušků, znovu a znovu padající mikrofon a jeho vlastní držitel. Jednalo by se skoro o klasický koncert tohoto podivína, kdyby nebylo jedné maličkosti, která toto vystoupení učinila jedním z jasných highlightů festivalu. Když Adam Green představoval svého hosta se slovy: „the one and only - Macaulay Culkin,“ většina účastníků publika si na několik sekund vyměnila zmatené pohledy, avšak když se záhy skutečně objevila bývalá dětská hvězda celovečeráku Sám doma, spustil se nadšený smích a potlesk. Držící každý svůj text na kousku papíru, zapěli si spolu pánové duet klasické osmdesátky Wind of Change od Scorpions a v závěru písně se ruku v ruce vydali nad hlavy užaslého publika. (LJ)
Malé veľké veci
V hangároch, teda na menších stejdžoch zase hviezdili celkom iní interpreti. Už na sesterskom klubovom festivale Popkomm Showcase zahrali famózne a hlučne nórski The Megaphonic Thrift, potomkovia zvuku Sonic Youth a My Bloody Valentine, hneď po nich zmizli z pódia gitary, boli nahradené dvoma synťákmi a jednou charizmatickou divou s famóznym hlasom. Nie, ešte nehovoríme o Fever Ray, ale o jej predskokanke na aktuálnom turné - Zole Jesus. Jej set bol dokonalou ukážkou znepokojivého a zároveň atmosferického popu a zároveň čiastočnou náhradou pre tých, ktorí sa nedostali na Fever Ray. Ale o tom až neskôr. (FD)
Robyn a banán
Se stmíváním začali vycházet na pódium první headlineři festivalu. Jedním z nich byla i švédská zpěvačka Robyn. Jestli publikum vzhlíželo k pódiu v úžasu nad geniální elektropopovou tvorbou, nebo nad kompletní přehlídkou všech zkroucených a svádivých tanečků současnosti, to je věc jiná, nicméně ve výsledku nikdo z nich prostory hangáru neopouštěl. Pro první skupinu publika by mohlo být highlightem koncertu závěrečná With Every Heartbeat. Pro druhou skupinu by to pak byl na pódiu oloupaný a snědený banán. (LJ)
Naozajstná hudba
V tom čase sa už program hlavného pódia prvého dňa chýlil ku koncu a po rovnej trendy-disco-popovej zábave otravného Jamesa Murphyho aka LCD Soundsystem na pódium vystúpila kapela prezentujúca naozajstnú hudbu. Editors, rok po vydaní ich nového albumu, ku ktorému bol práve berlínsky úplne posledným koncertom, už až tak neprekvapovali, navyše sa im zdarne darilo prepájať obe časti ich tvorby - klávesovú i gitarovú. Navyše, keď sa k tomu pripojilo, asi naposledy na tomto festivale, výborné publikum, ožil nielen frontman Tom Smith, ale dokonca i basgitarista Russell Leetch. Čo sa týka hlavného pódia, rozhodne vrchol festivalu. (FD)
Šamanka
A pak přišel kouř, spousta mlhy a s ní Fever Ray, elektronické stromy začaly hlasitě praskat, obývákové lampičky s třásněmi začali problikávat jako při vzájemném rozhovoru a dva přímé paprsky laseru vystřelily agresivně s prvními tóny If I Had A Heart. Na pódiu je po celý koncert kromě občasného blesku fotoaparátů temno a při mystické atmosféře kteréhosi ze šamanských rituálů lze spatřit převážně pouze obrysy pěti neobvyklých postav. Celý koncept byl ještě navíc podtržen gumovými maskami čtyř plešatých služebníků/spoluhráčů a samotná Karin nesoucí obrovskou masku jakési bohyně sršní a kopřiv. Zvuková a performanční stránka koncertu, během kterého zaznělo v podstatě celé debutové album, se nesla v podobně vypilovaném duchu a jen těžko by člověk hledal chybu.
To se ale nedá říci o organizační stránce festivalu, jejíž nedokonalost se právě v této chvíli poprvé odrazila. Ne každý návštěvník festivalu si totiž tento elektro-ambientní skvost mohl zažít a vychutnat na vlastní kůži. Před branou hangáru, kde ochranka (opět) kontrolovala festivalové pásky, se utvořila masa lidí a z nebezpečí přelidnění nebyl nikdo další do hangáru vpuštěn. Tento nedomyšlený problém vyvrcholil předčasným ukončením pátečního programu a zrušením vystoupení 2manydjs a hlavního headlinera festivalu, Fatboye Slima. Na tato vystoupení nebyla v programu totiž žádná alternativa, která by návštěvníky festivalu rozmístila do různých částí areálu, a tak se veškerý dav zalidněného letiště zaměřil na jediný hangár. Ten navíc nešikovně blokovala již zmíněná brána. Hrozba úrazu jako z učebnice. (LJ)
Zatváranie/otváranie brán
Zatvorená brána na Fever Ray otvárala možnosť vidieť novú kapelu Josého Gonzáleza - Junip, ktorá práve v deň koncertu vydala svoj debut. So štyrmi ľudmi na pódiu odpadlo Josému množstvo povinností sólových koncertov, jeho hra na gitaru bola tak výrazne jednoduchšia a priamočiarejšia, nahrádzali ju analógové klávesy, no jeden z najkrajších mužských hlasov súčasnosti zostal. Hoci skladby nepôsobia tak emocionálne ako jeho sólové, na festivalové pódium sa rozhodne hodili viac.
Piatková noc sa nečakane skončila už o pol tretej, tesne predtým stihol zahrať ešte Kanaďan Dan Snaith s jeho hudobne neobmedzeným cirkusom menom Caribou. Stan bol sympaticky plný, rytmicky i živými nástrojmi vybrúsená snová elektronika fungovala úplne, škoda len, že po celom festivalovom dni sa už mozgu nechcelo tak vnímať. (FD)
Deň druhý
Po incidentu čekala organizátory dlouhá noc, během které proměnili téměř kompletně sobotní lineup. Na svých webových stránkách se návštěvníkům za veškeré komplikace omlouvají a slibují speciální koncert všech vystupujících, jenž byly tímto rozhodnutím omezeni nebo naopak nevystoupili vůbec. Islandští folkaři Seabear měli například původně vystoupit kolem osmé hodiny večerní, a tak se ve tři hodiny odpoledne sešlo pod pódiem pouze komorní publikum. Skupinka šťastlivců si ovšem koncert v této atmosféře náležitě užila a druhý festivalový den tak pro některé začal v podobných tónech jako ten první, kdy jedním z úvodníků byly jejich krajané Amiina. Islandsky magické cítění si na pódiu Seabear uchovali, ovšem nutno dodat, že při živém vystoupení znějí poměrně rockověji, než by jejich fanoušek z desek čekal. (LJ)
Sobotný deň sa po prehádzaní interpretov skrátil nielen kvôli tomu, že po dohode s políciou sa muselo končiť do jedenástej hodiny večernej, ale najmä kvôli vzájomnému prekrývaniu sa. Tým sa aspoň čiastočne vyriešil problém rozloženia návštevnosti medzi jednotlivé sektory, no zmeškať zaujímavý koncert bolo jednoduchšie ako kedykoľvek predtým.
Elektronika bez lacného showmanstva
Jedna z kapiel, ktorá sa miesto nočného musela uspokojiť s poobedným slotom, bola domáca Lali Puna. Side-project scény okolo The Notwist na čele so sympatickou, no zároveň roboticky chladnou Valerie Trebeljahr, tak v poobedných hodinách preskakoval z noviniek z čerstvej platne Our Inventions na dnes už klasiky z Faking The Books a Scary World Theory. Keby mali možnosť zahrať viac a v neskorších hodinách ich potenciál by bol naplnený do bodky, no aj tak patrili k vrcholom, nielen druhého dňa.
Ako sa dá kvalitne prepojiť tanečná zábava a živé hranie bez lacného showmanstva, ako to predvádzali napríklad spomínaní LCD Soundsystem, či o niečo neskôr trochu muzikálnejší Hot Chip, headlineri soboty, ukázali jedine Soulwax. Belgickí hrdinovia prechádzali z rytmu do rytmu, niekedy hrali až punkovo, no stále si zachovávali vlastnú hlavu. To sa cenilo.
Výsmech priamočiarosti
Neboli to ale oni, kto sa vysmial priamočiarosti týchto kapiel, ale trip-hopový klasik Tricky, ktorý sa v posledných rokoch cíti dobre s rockovou kapelou za chrbtom. Tricky je nepredvídateľný, rovnako ako jeho koncerty, občas stál v úzadí, dokonca zmizol z pódia, inokedy nechal kapelu opakovať desať minút jednú tému, aby kričal tvrdými emóciami nebité mantry. Presun na jednoduchú zábavu typu Hot Chip, ktorá festival uzatvárala, bol o to ťažší, venovať jej pozornosť už úplne nemožné. A tak Tricky vlastne neoficiálne uzavrel zásadné dianie na Tempelhofe.
Prvé posledné dojmy
Pocity z Berlin Festivalu, mimo tých úplne prvých, tak zostali zmiešané. Organizácia neraz zlyhala, napriek tomu celú situáciu zachránili skvelé koncerty. Aspoň tie, na ktoré sa ľuďom podarilo dostať. Je to ale škoda, keďže podobné situácie by človek očakával skôr na festivaloch v našom blízkom okolí s domácimi intepretmi a nie pri masovej akcii, akou Berlin Festival v “punktlich” Nemecku určite bol. (FD)
Berlin Festival, Berlin (DE) – letiště Templehof, 10. - 11. 9. 10
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Berlin-Festival-Berlin-10-11-9-10~17~zari~2010/
