12.11.2003 | Autor: Jaroslav Špulák

Columbia/Sony Music/Bonton (48:46)
Bejvávalo. Když Wheatus vydali před třemi lety své debutové modro-žluté album, zdálo se, že by mohli být pro dobové teenagery novými mluvčími. Hráli si se slovy, zvuky i hudbou, byli k sežrání a měli nastartováno k dlouhému běhu. Dopadli ale stejně jako mnozí jiní před nimi. Ze startovních bloků vyběhli dobře, leč v první zatáčce je chytila zatrolená křeč.
Na svém druhém albu rozšířili sestavu o dvě vokalistky, ačkoliv k tomu asi nebyl jiný důvod než ryze přátelský či erotický. Brendan B. Brown si přece s rozeřvanými vokály vystačil sám. Vystačil si i s nápady, měl jich spoustu a zdá se, že jich na debutu přebral.
Tentokrát mu zbyly pouze na texty, které jsou poskládány z uvěřitelných i méně pravděpodobných příběhů, pokaždé ale mají nějaký smysl a fungují v podstatě jako moderní pohádky. Hudebně se Wheatus zapouzdřili. Vlastně nikoliv, vrátili se.
Albu chybí jiskra (snad vyjma úvodních skladeb American In Amsterdam, The Song That I Wrote When You Dissed Me), vleče se, hledá výsluní, přitom je v tmách. Ne a ne se rozšoupnout, nedostatek vkusných nápadů to neumožňuje. Kapela se tak najednou stala obyčejnou písničkovou partou, která bude šťastná, když nějaký ten kousek propašuje do vysílání amerických studentských rádií.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/11