7.8.2010 | Autor: Ivan Ivanov

100PROmotion (48:05)
Šest let, které uplynuly od vydání poslední řadové desky Umlkly stroje, byly v životě a karéře Vládi Mišika komplikované. Doprovázely ho zdravotní problémy a tu větší, tu menší pauzy v koncertování. O to déle zase zrál materiál na novou desku. Mišík v čase, kdy mu to moc nechodilo, nebo pouze o berlích, psal a brousil nový materiál a tak není překvapení, že je album výhradně jeho autorská záležitost. A to i po textové stránce, kde samozřejmě nechybí pro Mišika víc než osvědčení autoři jako Josef Kainar, Vlastimil Třešňák, Jiří Dědeček a nové i Marek Eben. Výsledkem je po všech stránkách dotažené album v intencích toho nejlepšího, co jsme za těch čtyřicet let byli zvyklí dostávat od Mišíka a Etc…Na desce jsou zastoupené všechny žánrové polohy, typické pro Mišikovou tvorbu, od řízného rhythm and blues (U nádraží, Vzduchoplavec), folk rock (Páteční cajun, Nezoufej si), klasické blues (S nebem to mám dobrý, 1984) až po balady (Balada). Potenciál na ty skladby, co se hrají v rádiích - schválně nepíšu slovo hit, nějak se k Mišikovi nehodí – mají více méně skoro všechny písně, ale na tuto pozicí mi nejvíc sedí Ztracený podzim. Kdybych nesnášel klišé, tak asi bych napsál, že hudba Mišíka a Etc…zraje jako víno. V případě této desky, ale jde o vino s velmi pestrým buketem a pří poslechu se dostavuje pocit, že jeho dochuť je snad věčná. Mistrovské dílo je nejenom obsah, ale i obal desky, který je doprovázen malbami Miroslava Jiránka a designem Karla Halouna.

Zlatý hřeb: Ztracený podzim, U nádraží, Páteční cajun
Zní to jako: Etc…v 70. letech

Body: