26.7.2007 | Autor: Pavel Klusák (Týden)

Nonesuch/Warner (53:23)
Pomineme-li pár výjimek, kanadská muzikantka nikdy nepsala písně s jednoduchými nápěvy, které byste si mohli zpívat ve sprše. Těch pár výjimek (Both Sides Now, Woodstock, Big Yellow Taxi) se dočkalo mnoha verzí: mnohé z nich jako by vyslovovaly respekt a vděk i za ten skvělý „neuzpívatelný“ zbytek. Producent Hurwitz od Nonesuchů teď pečlivě připravil poctu převážně z těch klikatých nápěvů, dlou-ou-ouhých veršů, plovoucích podlah těžších harmonií. Že jsou ty písně omamné, jim ovšem ani tak nikdo neodpáře. A už vůbec ne Prince, který tvrdohlavou autorku Joni Mitchell léta uvádí jaké svůj vzor. Nebo Björk (The Boho Dance zpívá s cinkající celestou), výtečný mladý písničkář Sufjan Stevens (do Free Man In Paris nasadil pouliční dechovku) a Cassandra Wilson (For The Roses aneb blues a jazz si od Joni berou zpět darovanou inspiraci). Album není úplně sourodé, ale v silných nahrávkách ukazuje, že Joni se otiskla do popu (Annie Lennox), jazzu (Brad Mehldau), rocku (Elvis Costello), country (Emmylou Harris), hudby mimo západní svět (Caetano Veloso)...

Zlatý hřeb: Tohle je dost vyrovnaný závod. Ale jako první hledejte na webu věci Sufjana Stevense a Annie Lennox.

Body: