11.6.2004 | Autor: Roman Jireš

Pop-artový obal alba Winning Days skrývá muziku, která v žádném případě není nová nebo nějak stylotvorná. To ale neznamená, že jejím poslechem nemůžete strávit báječných čtyřicet minut.


Jedenáct ostrých i melodických skladeb na druhé desce australského kvarteta nemá hluchých míst, přestože se na téhle cestě mezi garážovým rockem a řízným pop rockem nedočkáte žádných převratných experimentů. Proč taky? Všechno už tady bylo, ale tahle směs punku, hard rocku a beatlesovkého citu pro melodii prostě funguje.


Někdy může být příjemnější s malou improvizací použít osvědčený způsob tvorby písní, než být za každou cenu svůj způsobem, který baví jenom kapelu. The Vines to celkem vymákli. Tihle kluci ze Sydney hudbu 60. let dokázali protáhnout do nového tisíceletí tak šikovně, že zní svěže a neuvěřitelně současně. Další z kapel, které pochopily, že základem silné písničky je výrazná melodie, která vás nutně nemusí při druhém poslechu prudit. Zpěvák, skladatel a kytarista Craigh Nicholls, ústřední postava bandu, zjevně pečivě poslouchal většinu osobností hudby 60. let a byl dobrým žákem. Takovým, který se dokáže vyrovnat a někdy dokonce předčít své učitele.

Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/05