20.3.2002 | Autor: Roman Jireš

KaB Music (55:00)
Poslech takového alba mě může jenom naštvat. Ne z důvodu, že bych strávený čas považoval za ztracený. Naopak, ale zlobí mě, že tak kvalitní bigbít nezní dnes a denně ze všech rozhlasových stanic vedle například Chinaski. Vždyť o co je skladba Jonáš téhle liberecké party horší než třeba všudepřítomná Klára? Po deskách Co to je (1995) a Možná... (1997) nabízejí Těla, posílena o nového baskytaristu Radana Jareše a houslistu Tomáše Nezdaru, vyrovnanou kolekci čtrnácti písní, které jsou vzdálené snaze o úspěch za každou cenu a přesto mají ambice stát se šlágry v tom nejlepším smyslu slova. Třeba svižnou skladbu Danny bych si snadno dovedl představit v repertoáru každé kapely objíždějící o sobotních večerech sálky a sály v celé republice a skvěle gradující Proces je potencionální hit první velikosti. Zajímavé oživení, které naštěstí nevyznívá jako samoúčelné, v reggae Smutnej pán a jazzem načichlé 'barovce' Dej mi, dej, přináší hostující Jana Koubková. Tvorba originální šestice s charakteristickým zvukem houslí ve většině nahrávek se vyznačuje netuctovými texty a nápaditými aranžemi. Album, které ještě obsahuje videobonus s klipy ke skladbám staršího data Hej Báro a Máváme bílou, je dokladem toho, že výhradního autora písní, zpěváka, klávesistu a kytaristu Luboše Beránka, navštěvují múzy častěji než v noci.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/02