11.11.2001 | Autor: michal nanoru

Anti-/Maximum Underground (50:43)
Tricky zas vyletěl z krabičky. Z mediálních prohlášení se zdálo, že mu hráblo. Všichni, kteří čekali, že ho jeho stíhy nakonec dostanou, musí ještě chvíli počkat. V tlumeném světle nové desky je jasné, že si jen (jako vždy) velkohubě masíroval plochý pupek. Jestli v této recenzi najdete nějaké negativní hodnocení, není to způsobeno tím, že bych litoval, že náš bristolský astmatik nemá deprese. Má. Zase tolik se toho nezměnilo. Jen se odstřihnul od (+-) undergroundových hostů, se kterými uklohnil Juxtapose, hustou a nejhiphopovější desku ('poslech Juxtapose rovná se našlapování po bublající a houpající se bažině zvuků, ze které stoupají omamné páry vokálů a kde můžete lehce narazit na plovoucí opuchlé tělo Jiřiny Švorcové, tohle LP je tím nejzapamatovatelnějším, co jsme od něj zatím slyšeli...' psal nanoru nadějný. Ostatně text Some of these people have to live their live for real/ I don´t have to/ I got a record deal v singlovce For Real, po které následoval vyhazov od Islandu, nabyl věru ironického rozměru). A pozval slavnější jména. Budeme se chvíli bavit o tom, zda to bylo pozitivní a proč. Hlásám, že by nám všem prospělo, kdyby je všechny vypráskal, zavřel se ve studiu se svými démony a nahrál celých padesát minut sám. Případně s jednou zpěvačkou. Protože - tracky s Red Hot Chili Peppers, hitová # 1 Da Woman a skvělá Girls, OK, ale na desku Redhotů, ne na Trickyho. Písně s Hawkmanem jsou na půli cesty k Juxtapose. A proč kupovat vejce, máte-li doma ďábelská dětská jednoduchost - Trickyho silná stránka), ale není to Martina; to není nostalgie. Alanis Morisette, Cindy Lauper a Ed Kowalczyk z amerických sympaťáků Live jsou tu jen do počtu... Nazval bych to takhle:na Blowback je nejslavnějším a nejvýraznějším hostem Tricky. A když si kupujete desku oblíbeného interpreta, nechcete, aby na ní jen hostoval, nemám pravdu? Blowback tak končí jako rozháraná, nevyrovnaná kolekce singlů, někde se Tricky vrací do zapovězené komnaty Maxinquaye tak surově, jakoby plagiátorsky vykopnul dveře (Excess), jindy si pohrává se stylově rozházenými oblíbenci (Kurt v Something In A Way, zbytečnost vhodná tak na b-stranu, Eurythmicsí Sweet Dreams v perfektní legrácce You Don't Wanna). Nebo rozjíždí úžasnou, pompézní, vznešenou, valivou, kytarovo-klávesovou ódu na koncerty Massive Attack, Bury the Evidence. Nepovedlo se mu ukočírovat své návštěvy, tak, jak to s přirozenou elegancí vystřihlna projektu Nearly God. Nechal se převálcovat.

Kdybych za tu desku musel platit (i takhle mne stála nemalé úsilí), asi bych chtěl víc Trickyho. Víc chroptění, víc rozpoznatelného rukopisu černého prince pomalých beatů. Jeho projev je dokonale čistý, nechytám, proč si ho nechá kazit někým jiným než svými kámoši z ghetta se špinavými nehty a boxerem v kapse. Jak mám Anthonyho Kiedise rád, tak nechápu, proč ho Tricky nevzal za vypracovanou prdel a ikonu kalifornské image sexu, slunce a silné pohodové mužnosti nevyhodil zpátky do jeho kabrioletu.

Adrian Thaws je hudebník a ne automat na depky, momentálně mimo provoz, nevhazujte mince. Nechci jeho depky, ať si je nechá. Přeji mu jeho novou vyrovnanost. Chci jen jeho hudbu v krystalech a ne střípky zasazené v cizích řetězech. Ostatně slyšeli jste koncertní verzi Suffocated Love? Snad má nejhýčkanější, a o temnotě bych hovořil s opatrností jeptišky v mužské trestanecké kolonii.

Odvažuji se tvrdit, že Blowback je Trickyho nejhorší deskou. Ale to vůbec neznamená,že by nebyla super.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/10