7.1.2002 | Autor: Alex Švamberk

Indies Records (42:32)
Duo dvou cellistek, Andrey Konstankiewicz a Doroty Blahutové je jedním z nejzajímavějších projektů, které se v poslední době objevily na tuzemské alternativní scéně. Tara Fuki však mají nejen nezaměnitelný zvuk, daný nástrojovým obsazením a zdůrazněný ještě zpěvem v polštině, ale především cit pro náladu i stavbu skladeb. Kombinace dvou cell totiž není pro obě protagonistky - na rozdíl třeba od Apocalyptiky - ani tak cílem, jako spíše prostředkem vyjádření, byť odpovídá renesanci nástroje oplývajícího širokým rozsahem.

Debut je vyzrálý, Tara Fuki dokázali najít polohu, která jim odpovídá a v níž se jim daří maximálně využít možností nástroje. Zdroje jejich inspirace jsou velmi široké, sahají od uměřené komorní hudby přes emocionální lidovou píseň až po expresivní výboje alternativního rocku, s nimiž se Andrea Konstankiewicz seznámila v Metamorphosis a Boo. Žádný z nich se však na albu neobjevuje v původní podobě, jenž by písně stylově zařazoval. Všechny vlivy jsou přetransformovány do vlastního jazyka dua a debutové album představuje jeho zpověď, jíž lze uvěřit, protože hudba vyjadřuje emoce obou protagonistek.

V intimní zpovědi převažuje lyrická poloha, jakou najdeme v Piosence, Snu i v nostalgickém Tangu (s decentním ohlasem typického rytmu) či v teskné závěrečné Kolysance, postavené na využití alikvót. Ovšem i tyto skladby gradují, získávají na dramatičnosti, jakou od počátku oplývá Pada. Tara Fuki nezůstávají na povrchu, nebojí se svoje pocity - ať už jde o smutek, bolest, drobnou radostči extázi - zvýraznit, ať už ve hře nebo ve zpěvu. V Kolysance přecházejí až do zaříkávání, zatímco Spalilo sie má charakter rituálního tance, které umocňují výkřiky i poklepávání na korpusy nástrojů.

Debut Tara Fuki nemá výraznějších slabin, až na to, že nenabízí prostor pro další rozvoj, chybí mu totiž nějaké vysloveně originální jinde neslýchané prvky a postupy.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/12