21.2.2002 | Autor: michal nanoru

Indipendiente/Sony Music Bonton (31:57)
Můj život už půl roku nemá žádný náboj, velmi jednoduché věci mi trvají moc dlouho a v mém srdci je taková zima, jakou musí zažívat jen modelky na plakátech erotických služeb v lednu. Chápete, že toje strašlivá zima. Co se mnou bude?, říkal jsem si, nedoufaje v sebemenší změnu. Remembering I'm sick and like to die. Když jste v tomhle stavu, většinou vám nepomůžou ani vševědoucí kamarádi, kteří se dušují, že to určitě přejde. Připadáte si jako zaseknutí v nějakém strašidelném scénáři od Dietla. I don't want to be me Lee/I don't want it at all. Dokud se něco nestane.

Taky doufáte, že snad za chvíli přijde něco zajímavějšího? Bylo by záhodno.

Od firmy, která přinesla už Travis, přišla pátá Stina. Já vím, to není příliš překvapivé rozuzlení, vzhledem k tomu, že jsme teď spolu v recenzi desky Stiny Nordenstam. Která se navíc jmenuje Tohle je Stina Nordenstam a v podstatě tu kromě Bretta Andersona (Suede) nemá nikdo jiný co dělat. Brett totiž povídá v Trainsurfing a imituje Lou Reeda a Bowieho (prostě někoho moc glamovýho z Velvet Goldmine) v Keen Yellow Planet. Možná ještě producent Tchad Blake (The Bangles, Los Lobos, David Arnold, Crowded House). Svěřuji se vám pro ilustraci. Pro perokresbu nálady, ve které se se Stinou nacházíme. Budeme spolu do noci škrábat, ona svými zoubky, já perem. A pro to, jak mocnou silou tahle malá Švédka při své subtilnosti vládne. Poslouchaje tyto melancholické drobnosti, přestávám mít pocit, že se to nezlepší. Existuje-li něco tak krásného, má to tu cenu. Pro tyhle okamžiky. V jejích prsou je napěchováno tolik vzlyků, křehkosti a něhy, že to vypadá, jakoby nežila dost dlouho, neměla dost času, aby je vůbec kdy nasbírala.

Provedla to samé jako PJ Harvey na Is This Desire? - lehla si na elektroniku, vzpomínaje na jazzové a vážně hudební dětství, ještě více než na předchozí desce. Ale klidně použije kytaru, stále v pevně sevřeném šeptavém lo-fi, tak zvukově úsporném, jako by se bála ozvat se víc nahlas a více tóny. Žádné kudrlinky a zbytečnosti. Demáčově zastřený hlas, čistá špinavá jednoduchost vyšlehaná pouze v jediném Andersonově pompézním smutečním gestu v Keen Yellow Planet. Kontrast, který vám vrhá Stinu do náručí jako děvčátko na pohřbu tatínka (Anderson). Možná jsem naivní, ale její dětsky šišlavý projev, který by se rozklepal pod náporem funění nějakého hodně malého zvířátka, ta křehkost a delikátnost mě dojímají. Love is hard to get/But don't give in/not now not yet/ You will get hurt/ you will get wet/ and what you win/ you'll lose and yet. Já jí věřím. Zvlášť, když jako to úplně nejmenší malé zvířátko i v dvaatřiceti vypadá. Její intimní texty mi kromě některých vlastních zážitků připomínají (nemyslím jízdu na vlaku ve školní uniformě - hele, TOHLE NENÍ žádná pedofilie), že takhle nějak by vypadal Thom Yorke v bavlněných kalhotkách se Snoopym. Opuštěnost v hotelu u letiště, melancholie, skepse, nostalgie i v hořce veselé lesbické Lori Glory. Welcome to happiness/No smoking allowed. Pokud někdo umí napsat něžnou melodii, fungující text a ještě je roztomilý, proč ho nezbožňovat?

Na to můj cynismus kaskadéra inteligentních slov nestačí. Pane Charypare, sorry, tahle recenze není o hudbě, ale o lidech.




Body:
Ovlivněni/ovlivnili:
Björk
Portishead
Lamb
The Cardigans
PJ Harvey - Is this Desire?

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/02