25.4.2002 | Autor: Radek Diestler

V2/BMG (62:10)
Před šesti lety jsem se v R&P potýkal s albem Working Class Hero, kolekcí coververzí písní Johna Lennona. Mé dojmy z ní byly smíšené; poklona uctivá, důstojná, leč nepříliš nápaditá, a kde se ctitelé rozhodli pomník přebourat, tam dopadli mírně řečeno rozpačitě. Nedávno jsem jej našel u pana Kukly v příhradě a jak jsem si užil... Možná se tak po letech stane i se soundtrackem k filmu o mentálně retardovaném muži, jehož fixace na vše, co souvisí s Beatles, převyšuje i zálibu pana profesora ve značce V"lkl - a tudíž na něm osmnáct statečných obcuje s osmnácti písněmi písní. Diagnóza by byla podobná té výše zmíněné: nové kabátce beatlovských písní jsou začasté šity podle originálních střihů a vzorů, se zjevnou láskou a úctou. Nikdo ze zastoupených jejich štít nepokálel neuváženým experimentováním, to je pravda. Ale když si vzpomenu, jak Cracker na poctě Clash udělali z White Riot amerikánskou country, nebo na loňskou aristokratickou úklonu Davida Bowieho The Who, vím, že při zachování výsostných znaků lze otiskem své osobnosti dát originálu nový rozměr.

Uznání si zaslouží Rufus Wainwright za Across The Universe, Ben Harper za statečnost tváří v tvář Strawberry Fields Forever, The Wallflowers za mrštné podání I'm Looking Through You (přicvaknoutna vhodná místa přírazy dechové sekce, bylo by hned jasné, jak to Beatles tehdy s tím 'soul' mysleli), Chocolate Genius za rozhýbání Julie a starý macarát Paul Westerberg za lahodnou verzi Nowhere Man, v níž užil jen akustickou kytaru a tuším cello. Vykrákat za uši pak Sterophonics a Howie Day za unylé přehrání Don't Let Me Down, resp. Help! Zbytek dostává zápočet, s tím, že se na ně ve zkouškovém období zaměřím.

P.S.: Srdečné pozdravy do Ústí!




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/04