13.1.2003 | Autor: Radek Diestler

Independiente/Sony Music Bonton (47:32)
Prof. Hlaváček, význačný znalec středověké diplomatiky aj., proslul mnoha památnými výroky, jež s oblibou narážím na popmuzikální kopyto. Jeden z nich zní: "správný medievista nemusí jíst, neboť se nasytí pohledem na nějakou pěknou iluminaci." Bylo mu za něj spíláno, neb byl předzvěstí přetažené přednášky a zdržení od oběda. Když však slyším Wellerovu Illumination, napadá mne, že správný ctitel pantáty britpopu nemusí jíst, neb se nasytí poslechem... atd.

Po poněkud rozpačitém Heliocentric (2000) se Paul Weller pochlapil. A nemyslím si, že by na kvalitu novinky měli vliv 'jinoši' více či méně (spíš více) zvučných jmen přizvaní ke společnému dílu. Vždyť jak Noel Gallagher (One x One), tak Kelly Jones (Call Me No. 5) nefigurují v nejvýraznějších skladbách alba, o dvou strejcích z Ocean Colour Scene (finále Standing Out In The Universe; z té by mohla být taková pěkná místní Hey Jude, kdyby nějak výrazněji gradovala...) ani nemluvě.

Chodíme-li si za Wellerem pro lekce vyzrálého britského písničkářství, takového, které definoval jiný Pavel (ten s titulem), uděláme s Illumination štěstí. Weller se nezpronevěřuje svému citu pro přirozený, dřevní zvuk; kdyždo soulové It's Written In The Stars upustí nasamplované dechy, působí to celé dost neorganicky. Až na špinavé boogieA Bullet For Everyone a podobně bytelnou Call Me No. 5 se deska nese ve velmi poklidné, vyrovnané náladě. Jako kdybyty písničky skládal v létě na zahradě. Leafy Mysteries nebo Now The Night Is There z takové půdy rostou k význačným položkám i v kontextu Wellerovy tvorby posledních let.

A to jsou příjemná zjištění.




Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/12