25.4.2005 | Autor: Jindřich Göth

Universal Music (45:45 min.)
Ruku na srdce, tenhle comeback je velkým překvapením. Nad uctívanou čtveřicí Ohm Square se po vydání druhého alba Scion zavřela voda a všechno nasvědčovalo tomu, že navždy. Zázraky se však občas dějí a třetí album tuzemských vlajkonošů polámaných rytmů je na světě. Co se změnilo? Skoro všechno. Ohm Square již nejsou ti Ohm Square, které znáte z prvních dvou desek. Singl Smells Like Hohm svým jasným příklonem k chytlavé melodii s nepřeslechnutelným funkovým oparem dílem nadchl, dílem znechutil a zbylých jedenáct písniček (ano, písniček, nikoliv tracků) hovoří jasnou řečí: Ohm Square hrají pop. Ovšem na velmi vysoké úrovni. Záchvěvy drum'n'bassu sice ještě tu a tam vytušíme, slyš například Synchrosmile, ovšem prim hrají nosné melodie a provoněná atmosféra. Zatímco Ohmophonica tepala stísněným rytmem města, Love Classics tančí na sluncem zalité louce. Občas jako kdyby z dnešního soundu Ohm Square vykoukla vzpomínka na nepřímé předchůdce Sebastians.

Je jasné, že toto album vzbudí diskusi: jde o krok napřed, či ústup z dobytých pozic? Je příklon k popu zradou na původních ideálech taneční hudby? Jdou Ohm Square po prachách, když album vydali u major labelu? A Jan Tleskač?

Nic z toho však není relevantní, neboť kapela natočila přesně to, co chtěla. Výsledek není žádným kompromisem, nýbrž silnou, do posledních detailů dotaženou deskou, která má jasnou koncepci, hlavu a patu. Nerozpadá se na tři hitové singly a zbylou vatu. Jeden každý kousek obstojí jak sám za sebe, vytržen z celku, tak i v kontextu celé desky. Kdo to nechce slyšet, jeho chyba, nicméně už teď je jasné, že Love Classics bude jedním z kandidátů na tuzemské album roku.


Nejlepší skladby: Smells Like Hohm, Sexy Cheese, Synchrosmile

Zní to jako: Sebastians, kteří zahodili kytary a koupili si mašinky.



Body:

Psáno pro: časopis mGuide 2005/02