24.11.2003 | Autor: Michal Husák

Roadrunner/Universal Music (40:36)
Nikoho z těch, komu se líbila předchozí průlomová deska Silver Side Up, nemůže novinka zklamat. Kanaďané Nickelback natočili již čtvrtý řadový počin a je evidentní, že definitivně nalezli svou parketu. Je sice otázka, co budou dělat za další dvě, tři desky, ale dnes je dnes a proč hledět za roh, když The Long Road ještě nevychladla po vytažení z tavicí pece.
Čtveřici nelze upřít dvě věci, které patrně promlouvají do úspěchu každé kapely nejzásadnější měrou. Vytvořila si jasně rozeznatelný rukopis, který je povědomý od úvodního taktu a definitivně nezaměnitelný s prvním Kroegerovým nádechem. Také zjevně netrpí problémem napsat dostatek nosných písniček, které tlačí, vzpouzejí se, nutí k pohybu a přitom neztrácejí lehkost. Jen se vkrádá pocit, že pánové na osvědčený výraz sází až příliš zarputile - songy mají velice podobnou náladu, vlastně i mustr. Způsob, jakým čerstvé zboží odráží úspěšný model z minula, je téměř schématický. Na úvod dravá Flat On The Floor, v níž Chad Kroeger zpěvem připomene Jamese Hetfielda (nevzpomenout si na Never Again jednoduše nejde), následuje naléhavá Do This Anymore, akurátní singlovka Someday a tak dále.
Nickelback hrají středněproudý bigbít, který neurazí fanouška stoner rocku, grunge, nu-metalu a konec konců ani popu. Riffy náležitě zasekávají, popěvky dráždí náznakem melancholie. Není to žádné postmoderní umění, ale na druhé straně ani žádný podvod.


Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/11