12.12.2001 | Autor: Alex Švamberk

Prána/Sony Music Bonton (60:03)
Fontanela představuje další posun v originální tvorbě Načevy, která neustrnula a stále hledá nové způsoby vyjádření. Spolupráce s Vladimírem Pechou by sice mohla vyvolávat dojem, že Fontanela bude jen rozvíjet pojetí předchozího alba, k čemuž by mohla svádět i Moničina slova, že některé nápady na desce pocházejí z dob, kdy se dokončoval Mimoid. Čtvrté album však není pouhou extenzí osvědčeného přístupu, obohaceného o pár nových prvků, ale krokem do další dimenze. Výrazný vliv měli na výslednou podobu syntetického nadžánrového alba dva noví spolupracovníci - baskytarista Hypnotixu Michal Ditrich a skladatel Petr Piňos, známý z Létajícího koberce.

Načeva neopustila hájemství progresivní taneční hudby, ovšem její a Pechovo pojetí žánru je natolik volné, že Fontanelu lze stejně dobře označit za ryze alternativní nahrávku, postavenou na využití elektroniky, nebo za kombinaci dubu a ambientu s industriálními názvuky či za moderní podobu space rocku s kmenovými rytmy. Ve výsledné koláži se snoubí progresivní taneční hudba s dubem, etnickými rytmy, exotickým folklórem, ambientními zvuky i ohlasy krautrocku či vyhrávkami klasické kytary.

Vlivy taneční hudby jsou patrné na celém album, nejvíce ve Velkých rukou a v závěrečné skladbě Světlo se pohnulo. Ovšem už Kolotoč, přicházející po kratičkém úvodním Světle, naznačuje pestrost alba, kde má každá skladba svou vlastní tvář. Je postaven na kombinaci zpěvu a akustické kytary decentně doprovázené basou a perkusemi. Naopak Stromy, hnané vpřed stejně jako Síla zvyku Ditrichovou basou mají dubový charakter, který zdůrazňují echované zvuky v pozadí zdůrazňující studenou atmosféru skladby. Maum s hypnotických rytmem kmenových bubnů, zkresleným brumláním didgerida a echovanou trubkou zas připomíná experimenty industriálních kapel s hudbou primitivních národů. V moři se nad hutnou baskytarou vedle echovaných zvuků objevují prvky bulharského folklóru, které podtrhávají gajdy v rukou Jana Klímy z Gothardu. Jeho postupy zní nad kmenovými bubny i v alternativně pojatém Dechu. Podobně působí i Jaro, mající charakter pohanského rituálu.

Pominout nelze ani textové koláže z děl psychoalytiků Junga a Grófa, čínského básníka Lao-C' a spisovatelky C. P. Estés. Použity jsou často jen jednotlivé verše, jejichž víceznačnost je znejisťující. Nejextrémnějším případem je Světlo se pohnulo, kde se opakuje pouze název písně, a Síla zvyku, kde je titul doplněn jen verši uslyšíš volání a kam mě povede. Podobně působí i verše 'okoco hlídá, hlas co říká - je čas jít'.

Ani Fontanela však není bez chyb. Výhrady lze mít občas k samotnému projevu Načevy (což nic nemění na tom, že bych s ní rád spolupracoval), která místy spíše deklamuje než aby zpívala, její hlas je přitom neústrojně vytažen - snad nejkřiklavějším případemje Moře. Stromy jsou zbytečně dlouhé, což nezachraňuje ani teskný bowieovský saxofon, a natažené jsou i některé části závěrečné skladby Světlo se pohnulo. To ale nijak neumenšuje originalitu Načevy, pro niž není hudba zdrojem snadné obživy, jenž bezohledně exploatuje, ale formou sebevyjádření. Každé album pro ni představuje objevitelskou cestu do krajiny zvuků, která je mnohdy vyčerpávající a riskantní, o to však přitažlivější.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/12