15.1.2002 | Autor: Petr Korál

Black Point (76:34)
Když jsme před časem uspořádali anketu Deska desek deváté dekády, udivilo mě, že si téměř nikdo (pravda, ani já) nevzpomněl na první LP Michael's Uncle The End Of Dark Psychedelia z roku 1990. Protože i ze zpětného pohledu jde o jedno z nejsilnějších domácích rockových děl polistopadové éry - byť svou podstatou je ještě hluboce spjato s dobou předcházející. Reedice na CD je nanejvýš na místě!

Z mnoha míst alba i po těch letech doslova mrazí. Třeba když Majkláči hned první skladbu Vzpomínáme propojili s drsnou citací z Internacionály. Nezapomínejme, že bylo krátce po převratu a mnohé vzpomínky ještě příliš živé... Proto jsou i některé další texty prolezlé komunisty a estébáky, tak jako jimi byla 'prožraná' celá tahle republika. Když Amrit Sen ve zběsile rychlém závěru písně Mít tak svůj ráj tehdy křičel Zazpíváme bolševikům, co to nepoložili, mělo to svůj smysl a nepůsobilo to lacině. Celá deska je nesmírně syrovou a skutečně autentickou výpovědí o 'době a lidech', zasazenoudo stejně syrového hudebního rámu. Michael's Uncle svůj alternativní punk/noise/hardcore dovedli na The End... k naprosté originalitě a navíc se zde nacházeli ve vrcholné skladatelské formě. Tolik silných písňových nápadů se na jinými preferovaných Sviních (demo 1988, na CD 1992) zdaleka nenacházelo, a na poslední desce Ale my stále hledáme štěstí, ale nikdo z nás ještě není mrtev (1995) už vůbec ne. A jestliže tenkrát někdo na závěr téhle těžké, ponuré desky čekal nějaké odlehčení, dostal ho - ovšem v podobě až brutálně zvráceného 'vtípku' se všeříkajícím názvem Úchylák. Nutno slyšet, protože Amrit je v něm vskutku démonický. A ten text, to je nářez...

Druhou půli CD vyplňuje koncertní nahrávka Michael's Uncleuž z prosince 1987, s úplně nejstarším repertoárem souboru. Dokládá, že MU už tenkrát měli celkem jasno v tom, co a jak chtějí hrát a o čem a jak chtějí zpívat. Jejich tehdejší muzika byla víc nasáklá českým undergroundem, ale třeba i nastupující nezávislou kytarovou scénou, a pozdější tvrdost a hardcore-punkový švih jí trochu scházely, nicméně výrazné momenty nad těmi 'nijakými' rozhodně převažují. V textech dominují temnota a dobová nejistota, dekadence a skoro až nihilismus i jednoznačně formulovaný odpor k dané společensko-politické realitě.

Škoda, že comeback MU - a pokud možno v sestavě s Amritem Senem - není a nejspíš ještě nějaký čas nebude na pořadu dne. Anebo se mýlím?

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/12