30.9.2006 | Autor: Vojtěch Rynda

A&M/Warner (41:49)
Podle jedné teorie má být filmová hudba "neviditelná": když si jí člověk všimne, je to špatně, protože vyčuhuje z jednotné kinematické iluze. Podle jiných je svébytným uměleckým dílem, které může fungovat i samo o sobě. V praxi však platí jednoduchá přímá úměra: čím bombastičtější film, tím horší soundtrack, protože si z obou výše zmíněných přístupů vybere to horší. Orchestrální hudba Klause Badelta (Hannibal, Constantine) k předělávce katastrofického námořního spektáklu Poseidon není ani "neviditelná", ani umělecké dílo. Nenažraně k sobě svou pompézností přitahuje pozornost, zní neuvěřitelně doslovně a přitom při všech těch smyčcích, tympánech a dramatických zvratech působí neškodně jako toaletní papír. A úvodní dva tracky od zpěvačky Fergie z Black Eyed Peas? Banální pop.

Zlatý hřeb: no... asi The Wave
Zní to jako: Hans Zimmer

Body: