20.2.2003 | Autor: Jindřich Göth

Columbia/Sony Music Bonton (54:19)
Jinoch John Mayer by mohl od hodiny účinkovat v libovolném americkém mládežnickém seriálu, čímž je řečeno vše. Jeho skladby jsou maximálním způsobem vyšlechtěné, navoněné a vyprodukované, aby bez problému skočily do oušek pokud možno největšího počtu posluchačů. Jistě na tom není nic zlého, nemůže být každý hledačem zlatých nuggetů typu Roberta Frippa či Franka Zappy.
Mayerova deska je prostě jedna z mnoha. Hraje-li, neruší. Vypne-li se, nikomu nechybí. Při pečlivějším poslechu je však jasné, že jde o vysloveně účelovou hudbu, jejíž největší předností (možno-li to tak nazvat) je za každou cenu přítulná melodika. V podstatě jediný opravdu neotřelý nápad je na samotném stříbřitém kotouči. Obsahuje totiž potisk v podobě Mendělejevovy tabulky chemických prvků. Že by něco jako tahák se soundtrackem?
John Mayer je prostě písničkář pro středoškoláky, přesněji řečeno středoškolačky. Ponejvíce americké, pochopitelně. Nutno ovšem podotknout, že jeho pop-rock je na snesitelnější úrovni, než jakou produkoval Jamie 'Beverly Hills 90210' Walters neblahé paměti. Klasické spotřební album.


Body:

Psáno pro: &musiQ 2003/02