16.5.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Rumpsum (44:02)
Slovo šanson si může každý vykládat po svém. Písničky, které zpívá Ester Kočičková, jsou ovšem z mého pohledu šansony v tom nejužším slova smyslu, tedy v onom francouzském. Ne, není to žádná hra na Edith Piaf. Najdeme v nich ale všechny podstatné poznávací znaky právě této výseče žánru: důraz na text, lyrismus, velké emoce (i kus nadhledu se ovšem najde), poloherecký výraz zpěvačky. Když si připočteme ještě Nohavicův klavírní doprovod a skladatelský styl, postavený z velké části na stylotvorných retro-prvcích, které sympaticky podporují silné melodické okamžiky, vychází nám zvláště pro Tu Janu z Velké Ohrady velká konkurence (obě dámy jsou sice textovým rukopisem i výrazem odlišné, jejich políčka ale nepochybně sousedí).

Ester Kočičková není velká zpěvačka, má však záviděníhodný dar autenticity, daný faktem, že zpívá jen to, co si sama napíše - i tak odrazující název písničky, jako je Rap pro Moniku Lewinskou, jí nakonec odpustíte. Jako textařka a interpretka v jedné osobě je Kočičková obzvláště silná v neveselých 'obrázcích z ciziny' (Petrohrad, zima roku 1917, Kosovská demarkační, Francouzská revoluční) a pak v těch, ve kterých může osvědčit nadhled, resp. cit pro jeho namíchání s tmavšími odstíny (A to všechno radostí, Árijská lidová). Pozoruhodná je ovšem Kočičkové spojitost s Nohavicou - fungují jako skutečně vzájemně 'prorostlé' duo, nejlepší momenty zpěvačky/textařky jsou totiž většinou i nejlepšími momenty pianisty/skladatele. Proto je dobře, že album natočili tak, jak je posluchači znají z koncertů - širší aranžmá by pel této dvojjedinosti patrně nemilosrdně sfouklo. O sympatické, v nejlepším slova smyslu barové atmosféře nemluvě.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/05