22.2.2005 | Autor: Jindřich Göth

(43:14 min.)
Erasure stárnou, z někdejších bujarých mladíčků, chrlících roztančené hity (Oh L'Amour, Sometimes, Love To Hate You) jsou již postarší seriózní pánové. Nové album Nightbird je tedy logicky postaveno na klidnějších písničkách ponejvíce ve středním tempu. Ani na obale inzerovaný 'hit single' Breathe není žádná dupárna, ale rozvážná a smířlivá 'skorobalada'.
Výhradní autor hudby Vince Clarke jako by nevědomky kráčel ve šlépějích svých někdejších kultovních kolegů Depeche Mode, kteří rovněž na stará kolena kašlou na mladické juchání a plní svá alba stále temnějšímu dumkami.
Buď jak buď, to nejpodstatnější, totiž čich na silné, sdílné a přitom nepodbízivé melodie Clarke neztratil. Skvostně vyklenutá I'll Be There s ohromně nostalgickým nábojem se může směle měřit s výše zmíněným hity a patří bezpochyby k tomu nejsilnějšímu, co Erasure vyprodukovali. Zbytek alba se tomuto klenotu sice nevyrovná, nicméně vážnější zakolísání tu nenajdeme. Snad jenom Don't Say You Love Me až příliš připomíná skladbu Blue Savannah.
V rámci objektivity však nutno přiznat, že Erasure přece jen poněkud zaspali dobu. Je evidentní, že Clarke stojí oběma nohama ve skladatelských postupech osmdesátých let a jen pramálo se snaží vnést do zvuku kapely něco nového, čerstvého. Nightbird jistě potěší všechny téměřtřicátníky, ovšem mladší ročníky stěží osloví. Vše podstatné už Erasure vyřkli a nyní jen, byť s noblesou a nepopiratelnou kvalitou, variují uplynulé minulé roky. Fanoušci budou potěšeni, ale mánie, jakou vyvolal hit Love To Hate You, se nezopakuje. A neudělá s tím nic ani Petr Muk...
Ale abychom nekončili ve zlém, máte-li Erasure opravdu rádi, tuhle desku si bez obav kupte. Není totiž ani zdaleka tak tragická, trapná a zbytečná, jak se vám snažil ve své recenzi naznačit kolega Špulák na serveru novinky.cz.


Body: