15.11.2001 | Autor: Petr Nožička

Rhino/Warner Music (76:57, 72:54, 76:27, 77:00)
Na úvod doporučení: I nejlepšího jídla se lze přejíst, a tak si mezi jednotlivými disky naordinujte povinnou přestávku nebo změňte repertoár. Více než pětihodinové retrospektivní čtyřalbum Echo & The Bunnymen je nazváno podle happeningu Crystal Day, který skupina v dobách své největší slávy (přesahující v Británii věhlas U2 nebo Simple Minds) uspořádala doma v Liverpoolu 12. května 1984. Nabídka vybraná producentem Andym Zaxem je bohatá a pestrá. Celkem dvaasedmdesát (21 na CD a 16 vůbec nevydaných) remasterovaných skladeb pečlivě mapuje dvacet kalendářních, vlastně třináct aktivních let pod křídly Warner Bros. Roky 1989 - 1996, tedy Echo & The Bunnymen bez zpěváka Iana MacCullocha, sólové dráhy a trvání skupiny Electrafiction, v níž se oba hlavní protagonisté opět sešli, jsou pominuty. Pár skladeb zde najdete ve dvou nebo dokonce třech verzích; ty jsou však natolik rozdílné, že je taková volba oprávněná. The Cutter mělo původní verzi nazvanou A Drop In The Ocean, navíc ve strhující živé verzi uzavírá coby skrytá skladba po minutové přestávce poslední, převážně koncertní CD. All My Colours slyšíme naživo jako Zimbo z festivalu WOMAD '82 za doprovodu bubeníků z Burundi. Není to jen tak obyčejná kompilace singlů, b-stran a pár rarit. To všechno zde sice najdete, ale...

Velká pozornost je věnována jednotlivým albům, jen těm dvěma posledním u firmy je vyhrazen menší prostor. Singly jsou zastoupeny důkladně, ale až na výjimky ukázkami z dvanáctipalcových verzí a na albech nevydanými tituly. A právě zde je největší kouzlo této kompilace. Většina 'béček' a alternativních verzí je totiž zcela srovnatelných s materiálem z alb. To se nepovede každému. My, co jsme byli rádi, že jsme sehnali alba, to objevujeme víceméně až nyní. Nikdy nevydaná dema a rozhlasové nahrávky jsou hlavně atraktivními pohledy na vývoj kapely. Úvodní, v malém nákladu vydané nahrávky ještě s primitivním automatickým bubeníkem ukazujíve srovnání s následujícím obrovskou proměnu, nejen v rytmické sekci, ale v celém pojetí. Les Pattinson a Pete De Freitas nebyli nikdy tak chválení jako třeba Andy Rourke a Mike Joyce z The Smiths, i naživo však vynikne jejich nepostradatelnost pro celkový zvuk. Jiné nevydané skladby zase ukazují, že ani s náhradním studiovým bubeníkem Stephenem Morrisem (New Order) se De Freitasovým dočasným odchodem rozhozené sestavě nedařilo uspokojivě dokončit páté album a musela počkat. Alternativní verze z 'dvanáctek' jsou více než zajímavé. Dominuje jim téměř dvojnásobně dlouhá podoba The Killing Moon (All Night Version). Nejde o délku, ale podobu skladby. Je natočena v mnohem košatějším smyčcovém aranžmá, s výrazně odlišnými kytarovými party. V této verzi ji lze označit za jednu z nejzajímavějších skladeb celé historie souboru, nepřeháním! Zvláštní kapitolou jsou přejaté skladby 'vzorů'. Asi nejvíce jim 'sedí' The Doors. Ať už v originále - filmové Strange Days produkované a na klávesy posílené Rayem Manzarekem, koncertní Soul Kitchen nebo zdařilá 'nápodoba' Bedbugs And Ballyhoo v singlovém prototypu (1985) i albové verzi (1987) opět s Manzarekem. Docela se jim daří rodáci v All You Need Is Love. The Velvet Underground zvládají v Run, Run, Run a strhující jsou ve skladbě Heroin. Pro kytaristu důležití Television zde mají coververzi Friction.

Na čtvrtém CD převažují ukázky z koncertů. V části hostuje houslista Shankar a podobně jako na Porcupine je výraznou posilou. Ještě více vyniká kytarové kouzlení Willa Sergeanta, podporované tehdy ještě pravidelným, spolehlivým doprovodem zpěvákovy kytary. McCulloch kouzlí s náladami hlasu i texty, třeba když v Crocodiles 'vsune' Maurice Chevaliera.

Výpravná příloha nabízí pečlivě zpracovanou faktografii, komentáře pozůstalé dvojice McCulloch a Sergeant k jednotlivým skladbám a množství neznámých (často alternativních - obaly alb) fotografií. Komplet je věnován před dvanácti lety tragicky zesnulému De Freitasovi. Neváhám a letos poprvé uděluji plný počet.




Body:

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2001/10