13.12.2011 | Autor: Michal Husák

EMI (43:12)
Oblíbené mediální klišé o ambicích stát se novými U2 je vůči Coldplay docela přísné. Nutně totiž vyvolává otázku, kolik za sebou zanechávají zásadních a skutečně zapamatovatelných hitů a kolik celistvých alb, která budou fungovat i po dvaceti letech. Přesto se musí zase nechat, že navzdory všem slovům o kalkulu, povrchnosti a schematičnosti je to prvotřídně vymyšlený a provedený mainstreamový pop-rock, který se parádně poslouchá a v podstatě přirozeně rozvíjí linii předchozího veleúspěšného alba Viva la Vida… Nebude se o něm asi tolik mluvit, ale svoji pozici (se vším, co to znamená, ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu) jím Coldplay neohrozí. Což platí navzdory zjištění, že dobře rozjetá deska (Paradise, Charlie Brown, Every Teardrop Is a Waterfall) začíná zhruba za polovinou ztrácet švih. Komorní folkové cajdáky, které tak sluší třeba Pearl Jam, u Coldplay obnažují podivnou prázdnotu (U.F.O., Up in Flames), nemluvě o křečovité mesalianci s Rihannou (Princess of China)… Což je koktejl, po kterém se už Mylo Xyloto nevzpamatuje.

Zlatý hřeb: Hurts Like Heaven
Zní to jako: vychytralý pop-rock pro masy



Body: