4.12.2002 | Autor: Ondřej Bezr

Indies Records (42:20)
Jihočeská bluesová parta prošla od svého prvního, vlastním nákladem vydaného alba Bluestime, neuvěřitelnou proměnou. K dobru věci je z hlediska instrumentace v první řadě zaangažování hammondek. Dnešní sound Černých mostů vás díky nim a dvěma 'hustě' stavěným kytarám doslova praští do hlavy. Je zvlášť pozitivní, že album co do zvuku hraje skutečně autenticky - takové, jako hrají z cédéčka, jsou Černý mosty i na koncertě - a když ho pořádně zesílíte, je schopno vás rozvibrovat stejně, jako byste stáli v první brázdě pod pódiem. Dalším nezpochybnitelným kladem je obecně vzato příklon k původnímu repertoáru, který na Černým koření tvoří převážnou většinu - zdaleka ne každá česká kapela má tu odvahu. Na druhou stranu je třeba přiznat, že z vlastního repertoáru zároveň pramení i rysy, které mi velkou radost nedělají. Patrnější příklon od 'čistého' elektrického blues k hardrocku, resp. psychedelickému rocku (Pussy Cat - to je starší kus z repertoáru My Dry Willow, tak asi proto - pozn.ed.) je soukromá věc muzikantů, kterou nehodlám hodnotit, neboť je jen můj problém, že mě jeden žánr baví víc a jiný míň. Vážnější a obecnější výhrady lze vznést k úrovni textů - a tady musím de facto zopakovat to, co už jsem jednou psal: jejich poloha nutí zpěváka Jana Ptáčníka (i jeho kolegy Kaplana a Fišera, kteří si taky vystřihli pěvecké party) přehánět výraz až do jakési urputnosti a křeče, která je největší vadou desky. Je zajímavé, že - jak vím z koncertů - tahle výhrada zdaleka neplatí při interpretaci bluesových standardů. Chtělo by to najít nějakou střední cestu.


Body:

Psáno pro: &musiQ 2002/11