4.7.2006 | Autor: Petr Korál

Supraphon (48:24)
Příliš nechápu, proč je po půldruhé desetiletí existence skupiny Burma Jones jméno jejího – byť nesporně vynikajícího – zpěváka Bohouše Josefa “vystrčeno” před zavedenou značku, ale budiž. Naopak zcela chápu, že se Burma po letech živoření v ústraní posluchačského zájmu snaží obloukem vrátit někam ke svým prvním (a dodnes nejúspěšnějším) dvěma albům. Jenže daří se to jen tak nějak napůl. Když kapela elegantně a s naprostou muzikantskou samozřejmostí rozprostře model melodicky vzdušného pop rocku (Poprvé, Pomatenej svět, Druhá míza, Divokej proud), je všechno relativně přesně tak, jak být má. Tedy až na texty... ale nepředbíhejme.
Také pružná funkypopová poloha a la Monkey Business apod., zde představovaná písněmi Chci zapomenout!!! a Kolikrát ještě, souboru sluší. Jenže místy střemhlav uklouzne na mazlavé hmotě toho nejspotřebnějšího středního proudu: přímo odstrašujícím případem je titulní záležitost, která zní jako nějaký popěvek Michala Davida z filmu Diskopříběh... A podobně odstrašující je bohužel i “myšlenková krmě” drtivé většiny písniček. Takovou snůšku banalit a prázdných frází bych od Burmy Jonese nečekal.

Zlatý hřeb: Druhá míza, Divokej proud
Zní to jako: pop svěží i fádní a zvětralý

Body: