Muzikus.cz homepage
přihlášení uživatele
PŘIHLÁŠENÍ UŽIVATELE JE ZRUŠENÉ
vyhledávaní

ostatníWilco - Pro každého něco

5.8.2009 | Autor: Josef Rauvolf | sekce: publicistika
Aniž bychom chtěli americkou kapelu Wilco podezírat z nějaké podbízivosti či kalkulu, něco takového je jim nahony vzdáleno a jistě by se proti to u ohradili, přesto je na titulku mnoho pravdy. Potvrzuje to nejen dosavadní historie téhle velice zajímavé kapely, tak celá jejich diskografie.

A nejen díky tomu jsou Wilco v domácí Americe velice populární, všechna jejich turné jsou vyprodaná, jejich alba si pochvalují kritici a fanoušci kupují desky ve velkých počtech. Wilco jsou prostě jedničky, přitom z pohledu odsud - to znamená nejen naši kabátovsko-landovsko-davidovskou kotlinu, ale vlastně celou Evropu, je to možná ne zcela pochopitelné. Obecně totiž se u nás – a zkuste mi vyvrátit, že to tak není – hodně dá na škatulkování, na nejnovější trendy, na různé ty partičky, a nějaký nadhled či tolerance, to se moc nevede. Pokud se s tím setkáte u posluchačů, lze to ještě pochopit, ovšem u lidí, kteří se pyšní tím, že jsou „hudební publicisté“, to už je jiná. O nějaké toleranci zde není řeč, metaloví kritici zahlížejí na elektroniky, technaři na jazzové a folkové, a naopak, a všechno se to pěkně mele. Zkrátka, Kocourkov a Čížci... Na rozdíl od Ameriky, kde vždy panovala – a nejen mezi kritiky, ale dokonce i mezi muzikanty - vždycky daleko větší tolerance a snášenlivost.

A jak do toho zapadají chudáci Wilco? Inu, ti by se teoreticky u nás vlastně neměli nikomu moc líbit, jsou totiž jak countryoví, tak ostří, najdeme u nich balady i koketování s elektronikou, nebojí se rozbalit emoce i cynicky si rýpnout, nikam prostě nezapadají. A takoví umělci to mívají vždy nejtěžší. Pak ovšem skutečně nepřekvapí, že příznivců u nás tahle vynikající kapela opravdu příliš moc nemá – přitom by si je zasloužila. Wilco jsou totiž čítankovým příkladem kapely, která by zde, právě pro svou nezařaditelnost a zarputilou snahu jít si za svou představou hudby, mohla oslovit daleko více lidí.

Možná vadí jejich countryové kořeny, které jsou slyšet i v těch daleko rockovějších kouscích, a u nás, možná díky nehezkým asociacím, které při vyslovení country nebo zaslechnutí banja či steel kytary naskakují. Můžou za to úděsné verze, začalo to už nebožtíkem Matuškou – i když to ještě bylo docela únosné – a pokračovalo všemi těmi Zelenáči, Plavci, sólovkami Michala Tučného a podobně, ubrečenými songy o rodných údolích a tak dál. Pravé country, to tvrdé, syrové, jak je dělal Johnny Cash, Hank Williams a jim podobní, to se tu nenosilo ani nehrálo, a nic na tom neměnil ani fakt, že právě na country vyrůstal nejen u nás velice oblíbený Nick Cave, ale také třeba Iggy Pop. A vlastně všichni američtí rockoví a podobně zaměření muzikanti, ať si to přiznají nebo ne – namátkou Bob Dylan, Neil Young, Grateful Dead, The Band, country nahrál i Jello Biafra z Dead Kennedys, stejně jako jazzový kytarista Bill Frisell, countryovou kytaru slyšíme i u Alice In Chains, svou countryovou versi Heroinu natočili i Lou Reed s Johnem Calem... a nebyl to výsměch či parodie. Možná zde i vadí skutečnost, že Wilco jsou americkou kapelou – v tom, jak vycházejí z kořenů veškeré americké hudby, jak jsou s nimi ztotožněni a dokáží je přijímat a přetvářet podle svých potřeb.

Zpět ale k Wilku – ti se dali dohromady v roce 1994 na troskách kapely Uncle Tupelo, a již tehdy byl hlavním hybatelem Jeff Tweedy, a byl to také on, který ke své lásce k country přidal další – na pozdějších deskách, hlavně pak na Yankee Hotel Foxtrot, se pouštěl do experimentů, nejen díky spolupráci s Jimem O´Rourkem (hraje dnes i se Sonic Youth), ale také všestranným bubeníkem Glennem Kotchem (ten vydal v roce 2006 vynikající a zcela neortodoxní „bubenické“ album Mobile). Z alba Yankee Hotel Foxtrot se stal obrovský hit, Tweedy se ale tímto úspěchem nenechal nijak svázat a i nadále si dělal co chtěl – Wilco tak má ve své diskografii album, jež nabízí přímočarejší rock (Sky Blue Sky) i desku plnou Tweedyho osobní bolesti (A Ghost Is Born), stejně jako výlet do oblasti popu a r´n´b, ovšem pěkně temného (Summerteeth)...

Wilco tak i nadále zůstávají naprosto nevypočitatelnou, nepředpověditelnou, a samozřejmě úžasnou kapelou. Dejte jim šanci!

Tanečky kolem hotelu

Kolem vydání čtvrtého alba Yankee Hotel Foxtrot (2002) proběhly docela zajímavé tanečky, a to na jak na straně muzikantů, tak vydavatelů. Jeff Tweedy tehdy nalezl zalíbení v experimentujícím hudebníkovi a zkušeném producentovi Jimovi O´Rourkeovi – ten postupně smíchal celou desku a výrazně tak ovlivnil její zvuk. Kromě toho seznámil Tweedyho s bubeníkem Glennem Kotchem, který v kapele zůstal. Tweedy naopak vyhodil svého dosavadního spolupracovníka Jaye Bennetta, v kapele prý může být jenom jeden šéf, tvrdil tehdy. Když byla deska hotová, společnost Reprise, jež Wilco vydávala, ztratila o album i kapelu zájem – respektive, její nový majitel již o ně nestál. Po zákulisních, a ne příliš hezkých krocích vše dopadlo tak, že kapela souhlasila s „kopačkami“, mohla si ovšem ponechat nahrávku i práva na ni. Tweedy album umístil na internet a okamžitě začaly zvonit telefony. Ironií pak bylo, že komerčně i umělecky velice vydařené album vydala vyhlášená „fajnšmekrovská“ značka Nonesuch, jež ovšem patří pod nové majitele Reprise. Jedna ruka tak zaplatila to, co druhá koupila...

Psáno pro: časopis mGuide 2009/08

Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Wilco-Pro-kazdeho-neco~05~srpen~2009/

Komentáře

celkový počet: 1

Ne zas až tak úplně kovboj  Skvělá kapela

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.