Vždy přítomná McCartneyho minulost
10.8.2007 | Autor: Jaroslav Riedel | sekce: publicistika
fotogalerie
“Budeš mě ještě potřebovat, budeš mě ještě krmit, až mi bude šedesát čtyři?”, zpíval Paul McCartney ve slavné písni z alba Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. Šedesátý čtvrtý rok jeho života nebyl zrovna lehký kvůli rozpadu manželství s Heather Millsovou, nicméně dal vzniknout i desce, která vyšla 4. června, krátce před McCartneyho 65. narozeninami a téměř přesně čtyřicet let po vydání Sgt. Peppera.
Album Memory Almost Full se rodilo dlouho, od října 2003 do února 2007. McCartney k tomu řekl: “Začal jsem na něm pracovat ještě před deskou Chaos And Creation In The Backyard, která vyšla v září 2005. Když jsem dokončil všechno kolem toho minulého alba, zjistil jsem, že tady mám ještě jedno, ke kterému se musím vrátit a dodělat ho. Tak jsem si ty písničky znovu poslechl a pořád se mi líbily. Místy je to velice osobní deska, často se na ní ohlížím, vybavuju si obrázky z paměti. Jsou to vzpomínky z dětství, z Liverpoolu, na uplynulá letní období. Je to evokativní, emocionální, rockové album, opravdu to nedokážu shrnout do jedné věty.”
Hravé pudy i úvahy o konci
Většinu nástrojů si McCartney natočil sám, což příležitostně mívá ve zvyku už od svého sólového debutu z roku 1970. Nedá se ovšem říct, že by to byla nějaká komorní deska: zvláště písničky se smyčci jsou pojaty značně košatě, na některých skladbách mají podstatný interpretační podíl klávesista Paul “Wix” Wickens, kytarista Rusty Anderson, baskytarista Brian Ray a bubeník Abe Laboriel Jnr.
Producentem desky je David Kahne, známý svou spoluprací s The Strokes, Bruce Springsteenem a dalšími. I když deska vznikala během tří a půl roku a studiová práce na jednotlivých písničkách se podstatně lišila - někdy si McCarney vystačil s vlastní multiinstrumentalistickou samoobsluhou, jindy přizval kapelu, nahrávky vznikaly hned v pěti různých studiích - album je obdivuhodně konzistentní. McCartney samozřejmě nemůže (a ani nechce) zapírat svůj autorský rukopis, a tak zde lze vystopovat řadu reminiscencí.
Zatímco třeba Flaming Pie, vydané před deseti lety, v době znovuobnoveného zájmu o Beatles v souvislosti s třídílnou kolekcí Anthology, v sobě nezapřelo zřetelné beatlesovské ohlasy, Memory Almost Full mnohdy upomíná na skupinu Wings, kterou McCartney vedl v sedmdesátých letech. I když je zde řada melancholických úvah a plynutí času a smrti, především v často citované písničce The End Of The End, v podstatě to vůbec není smutné album. McCartney v sobě stále nezapře hravé pudy: “Jednou jsem se cestou na schůzku zastavil v oblíbeném kytarovém obchodě, kde se mi prodavač zmínil o starší mandolíně. Koupil jsem ji, ale měla houslové ladění. To mě vrátilo do teenagerovských let - musel jsem přijít na to, jak se na ni hraje. Měl jsem ten malý nástroj doma přes prázdniny a hledal na něm akordy. Pak jsem začal zpívat Everybody Dance Tonight, moje malá dcera vždy přiběhla a začala tančit. Líbilo se mi jednodušší aranžmá písně a nakonec jsem si ji oblíbil natolik, že jsem se ji rozhodl nahrát na album. Její atmosféra mi připadala výborná k otevření alba.”
Jako zpěvák je McCartney stále vynikající a věk na něm vůbec není znát. Svěží jsou také jeho výpůjčky od sebe sama - na to má plné právo, koneckonců jeho tvorba je tak rozsáhlá a ohromující, že není od věci připomenout postupy, které zjevně stále výborně fungují. To platí i pro propojování jednotlivých písní - známé už z Abbey Road - nebo pro skladby, které se na albu objevují v jednotlivých, rafinovaně propojených částech, což dobře známe třeba z alba Ram. V písničce House Of Wax ukazuje svou dobře známou schopnost rafinované hudební gradace, což v sousedství převažujících jednoduchých popěvků působí zvlášť silně.
Od EMI ke kavárenskému řetězci
Paul McCartney letos opustil vydavatelskou firmu EMI. Stalo se to 45 let poté, co jako člen Beatles podepsal smlouvu na první nahrávky, a po celou tu dobu nikdy u žádné jiné firmy nevydával. Jako vůbec první hudebník publikoval album na nově založeném labelu Starbucks' Hear Music. Spojení s kavárenským řetězcem Starbucks, který předtím výrazně pomohl k úspěchům například deskám Raye Charlese nebo Alanis Morissettové, se zjevně osvědčilo. Memory Almost Full se dostalo na pátou příčku britského albového žebříčku, a to přesto, že nebyly započítávany kopie prodané v kavárnách Starbucks. V USA se album dostalo na třetí místo, což je nejlepší umístění od roku 1997, kdy vyšlo album Flaming Pie. Jako první písnička z alba byla publikována Ever Present Past, americký singl a zároveň první McCartneyho skladba, která se umístila v žebříčku Billboardu od roku 2001, kdy písní Freedom reagoval na teroristický útok z 11. září. Ve Velké Británii pro změnu vyšel singl Dance Tonight, a to 18. června - na McCartneyho narozeniny. Kromě běžné verze alba vyšla i speciální edice se třemi písničkami navíc.
McCartneyho sólová dráha, započatá na jaře 1970 - tehdy byl poslední z Beatles, který vydal vlastní desku - je v zásadě obdivuhodně vyrovnaná. Samozřejmě, že do ní patří desky, které se tak úplně nepovedly, trochu nadbytečné živé desky nebo příležitostné produkty, na než vůbec nelze pohlížet z perspektivy jeho nejlepší tvorby. Nikdy však McCartney nenatočil opravdu špatnou desku. Jeho jedenadvacáté sólové album Memory Amost Full je v téhle řadě jedním z nejlepších příspěvků.
Zajímavosti:
Co řekl Paul McCartney o písni The End Of The End: Kdysi jsem četl něco, kde se mluvilo o umírání, a já si uvědomil, jak ten člověk musel být statečný. Nevyhýbal se smrti, což mě zaujalo a zkusil jsem se do jeho pocitů vžít. Jednou mi totiž jedna Irka dosti neobvykle popřála štěstí. Řekla mi: “Přeji vám dobrou smrt.” Když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že je to skvělá věc, něco takového někomu přát. Nutí vás to uvažovat o tom, jaká smrt by vám vlastně vyhovovala. Podle Irů by obřad měl být oslavou, jak by tedy vypadal? Vtipy, hlídka u mrtvého, hudba? Rozhodně něco víc než jen posedávání u mrtvého a nudné proslovy typu “Byl to skvělý chlapík”. Tyhle myšlenky mě přivedly ke sloce, v níž se zpívá, že by se mi líbilo, aby se v den, kdy zemřu, říkaly vtipy a lidi sypali z rukávu dávné historky”. Hrál jsem to mé rodině a jim to připadalo velmi dojemné, protože je to prostě o tátovi.
Fotogalerie:
fotogalerie
“Budeš mě ještě potřebovat, budeš mě ještě krmit, až mi bude šedesát čtyři?”, zpíval Paul McCartney ve slavné písni z alba Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band. Šedesátý čtvrtý rok jeho života nebyl zrovna lehký kvůli rozpadu manželství s Heather Millsovou, nicméně dal vzniknout i desce, která vyšla 4. června, krátce před McCartneyho 65. narozeninami a téměř přesně čtyřicet let po vydání Sgt. Peppera.Album Memory Almost Full se rodilo dlouho, od října 2003 do února 2007. McCartney k tomu řekl: “Začal jsem na něm pracovat ještě před deskou Chaos And Creation In The Backyard, která vyšla v září 2005. Když jsem dokončil všechno kolem toho minulého alba, zjistil jsem, že tady mám ještě jedno, ke kterému se musím vrátit a dodělat ho. Tak jsem si ty písničky znovu poslechl a pořád se mi líbily. Místy je to velice osobní deska, často se na ní ohlížím, vybavuju si obrázky z paměti. Jsou to vzpomínky z dětství, z Liverpoolu, na uplynulá letní období. Je to evokativní, emocionální, rockové album, opravdu to nedokážu shrnout do jedné věty.”
Hravé pudy i úvahy o konci
Většinu nástrojů si McCartney natočil sám, což příležitostně mívá ve zvyku už od svého sólového debutu z roku 1970. Nedá se ovšem říct, že by to byla nějaká komorní deska: zvláště písničky se smyčci jsou pojaty značně košatě, na některých skladbách mají podstatný interpretační podíl klávesista Paul “Wix” Wickens, kytarista Rusty Anderson, baskytarista Brian Ray a bubeník Abe Laboriel Jnr.
Producentem desky je David Kahne, známý svou spoluprací s The Strokes, Bruce Springsteenem a dalšími. I když deska vznikala během tří a půl roku a studiová práce na jednotlivých písničkách se podstatně lišila - někdy si McCarney vystačil s vlastní multiinstrumentalistickou samoobsluhou, jindy přizval kapelu, nahrávky vznikaly hned v pěti různých studiích - album je obdivuhodně konzistentní. McCartney samozřejmě nemůže (a ani nechce) zapírat svůj autorský rukopis, a tak zde lze vystopovat řadu reminiscencí.
Zatímco třeba Flaming Pie, vydané před deseti lety, v době znovuobnoveného zájmu o Beatles v souvislosti s třídílnou kolekcí Anthology, v sobě nezapřelo zřetelné beatlesovské ohlasy, Memory Almost Full mnohdy upomíná na skupinu Wings, kterou McCartney vedl v sedmdesátých letech. I když je zde řada melancholických úvah a plynutí času a smrti, především v často citované písničce The End Of The End, v podstatě to vůbec není smutné album. McCartney v sobě stále nezapře hravé pudy: “Jednou jsem se cestou na schůzku zastavil v oblíbeném kytarovém obchodě, kde se mi prodavač zmínil o starší mandolíně. Koupil jsem ji, ale měla houslové ladění. To mě vrátilo do teenagerovských let - musel jsem přijít na to, jak se na ni hraje. Měl jsem ten malý nástroj doma přes prázdniny a hledal na něm akordy. Pak jsem začal zpívat Everybody Dance Tonight, moje malá dcera vždy přiběhla a začala tančit. Líbilo se mi jednodušší aranžmá písně a nakonec jsem si ji oblíbil natolik, že jsem se ji rozhodl nahrát na album. Její atmosféra mi připadala výborná k otevření alba.”
Jako zpěvák je McCartney stále vynikající a věk na něm vůbec není znát. Svěží jsou také jeho výpůjčky od sebe sama - na to má plné právo, koneckonců jeho tvorba je tak rozsáhlá a ohromující, že není od věci připomenout postupy, které zjevně stále výborně fungují. To platí i pro propojování jednotlivých písní - známé už z Abbey Road - nebo pro skladby, které se na albu objevují v jednotlivých, rafinovaně propojených částech, což dobře známe třeba z alba Ram. V písničce House Of Wax ukazuje svou dobře známou schopnost rafinované hudební gradace, což v sousedství převažujících jednoduchých popěvků působí zvlášť silně.
Od EMI ke kavárenskému řetězci
Paul McCartney letos opustil vydavatelskou firmu EMI. Stalo se to 45 let poté, co jako člen Beatles podepsal smlouvu na první nahrávky, a po celou tu dobu nikdy u žádné jiné firmy nevydával. Jako vůbec první hudebník publikoval album na nově založeném labelu Starbucks' Hear Music. Spojení s kavárenským řetězcem Starbucks, který předtím výrazně pomohl k úspěchům například deskám Raye Charlese nebo Alanis Morissettové, se zjevně osvědčilo. Memory Almost Full se dostalo na pátou příčku britského albového žebříčku, a to přesto, že nebyly započítávany kopie prodané v kavárnách Starbucks. V USA se album dostalo na třetí místo, což je nejlepší umístění od roku 1997, kdy vyšlo album Flaming Pie. Jako první písnička z alba byla publikována Ever Present Past, americký singl a zároveň první McCartneyho skladba, která se umístila v žebříčku Billboardu od roku 2001, kdy písní Freedom reagoval na teroristický útok z 11. září. Ve Velké Británii pro změnu vyšel singl Dance Tonight, a to 18. června - na McCartneyho narozeniny. Kromě běžné verze alba vyšla i speciální edice se třemi písničkami navíc.
McCartneyho sólová dráha, započatá na jaře 1970 - tehdy byl poslední z Beatles, který vydal vlastní desku - je v zásadě obdivuhodně vyrovnaná. Samozřejmě, že do ní patří desky, které se tak úplně nepovedly, trochu nadbytečné živé desky nebo příležitostné produkty, na než vůbec nelze pohlížet z perspektivy jeho nejlepší tvorby. Nikdy však McCartney nenatočil opravdu špatnou desku. Jeho jedenadvacáté sólové album Memory Amost Full je v téhle řadě jedním z nejlepších příspěvků.
Zajímavosti:
Co řekl Paul McCartney o písni The End Of The End: Kdysi jsem četl něco, kde se mluvilo o umírání, a já si uvědomil, jak ten člověk musel být statečný. Nevyhýbal se smrti, což mě zaujalo a zkusil jsem se do jeho pocitů vžít. Jednou mi totiž jedna Irka dosti neobvykle popřála štěstí. Řekla mi: “Přeji vám dobrou smrt.” Když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že je to skvělá věc, něco takového někomu přát. Nutí vás to uvažovat o tom, jaká smrt by vám vlastně vyhovovala. Podle Irů by obřad měl být oslavou, jak by tedy vypadal? Vtipy, hlídka u mrtvého, hudba? Rozhodně něco víc než jen posedávání u mrtvého a nudné proslovy typu “Byl to skvělý chlapík”. Tyhle myšlenky mě přivedly ke sloce, v níž se zpívá, že by se mi líbilo, aby se v den, kdy zemřu, říkaly vtipy a lidi sypali z rukávu dávné historky”. Hrál jsem to mé rodině a jim to připadalo velmi dojemné, protože je to prostě o tátovi.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2007/08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Vzdy-pritomna-McCartneyho-minulost~10~srpen~2007/
Komentáře
&;
