5.1.2004 | Autor: Petr Hanzel | sekce: publicistika Světoběžnickou kapelu Už jsme doma je navzdory jejímu názvu těžké doma zastihnout. Mně se to povedlo těsně před jejich odjezdem do země vycházejícího slunce. S Miroslavem Wankem jsme si povídali o jejich nové desce nazvané Rybí tuk.



Název nového alba jistě není jen tak náhodně zvolený slogan, ale stejně jako předchozí tituly v sobě skrývá určité poselství.

Je to tak. Rybí tuk je, nejen u nás, symbolem čehosi odporného,co bylo dětem vnucováno, protože někdo někdy někde řekl, že jeto zdravé. Nezáleželo na tom, zda je to pravda, jestli to chtějí, nebo jim to chutná. To je princip, který se dá přenéstdo mnoha dalších sfér. Jako první každého samozřejmě napadne socialismus, který jsme si tu zkusili na vlastní kůži. Taky nám tvrdili, že je to dobrý systém a že se v něm bude žít lépe. Dějese to ovšem stále, v politice, školství, módě, náboženství, reklamách a tradicích. Spousta z těch věcí je pro lidstvo užitečných, ale každá se dá snadno zneužít. Pak už záleží jen na tom, kdo je politikem, učitelem, historikem nebo knězem. Lidé mají neuvěřitelnou tendenci všemu věřit bez uvažování. Nad tímse pozastavuje už Komenský ve svém "Labyrintu" nebo Alfred Jarry, který pro absurditu lidského mravenčení vymyslel speciální vědu - patafyziku. Není se čemu divit - po tolika letech náboženského dogmatismu a politického útlaku je slepá víra zažitou věcí. Projevuje se to i dnes, v tzv. informačním věku. Denně se na nás valí laviny složené z milionů informací, které ani nemáme šanci si ověřit, a i když se o to někdo pokusí,už na tom nezáleží, protože další den se přivalí nová informační smršť a včerejší pochybnosti už nikoho nezajímají.



Jak se tento pohled promítne do textů?

Budou takové, jaké jsem dělal doposud, tzn. že se témat nebudou dotýkat přímo. Spojnice mezi námětem desky a konkrétními texty bude zašifrovaná a každý si ji bude muset sám vyluštit. Vzkaz je právě ve vztahu textů a názvů. Každý si ho může vyložit po svém, o což se právě snažím.



Z kapely odešel saxofonista a do studia jste si přizvali mnoho hostů. Jakým způsobem se tato skutečnost promítne na novince?

Bude to naše první deska natočená bez saxofonu, i když už bez něj hrajeme dva roky. Ale zvuk by měl být díky jedenácti hostům naopak barevnější. Kromě rozsáhlé dechové sekce (tuba, fagot, alt saxofon, bass klarinet, trubka) se objeví i pět sboristů. Většina z nich už s námi někdy hrála, ale úplnou novinkou budou housle Martina Zbrožka. Bohužel, vyjet s takovým ansámblem na turné je pro nás z finančních důvodů nemožné, proto budeme koncertovat pouze ve čtyřech. Zřejmě jediná šance vidět nás hrát živě v plné sestavě bude při příležitosti křtu CD 18. listopadu v Divadle Archa.



Nenapadlo vás zkusit využít při koncertech samply?

Zkoušeli jsme to po vydání alba Uši. Byla tam pasáž, kde bylo zapotřebí lesních rohů, tak jsme při vystoupení používali sekvencer. Ale kdykoli se ta mašina zapnula a my k tomu hráli, měl jsem takový divný, podvodnický pocit. Skladby na Rybí tuk jsem psal poprvé sám a záměrně tak, aby se daly hrát i ve čtyřech s čistým svědomím.



Spousta českých kapel neustále naříká nad tím, že je za hranicemi neberou, přestože dělají vše, co si myslí, že je pro to důležité, např. texty v angličtině. Jaký recept byste jim předepsali?

Možná je to právě tím, že pro to dělají vše, co můžou (smích).My jsme vsadili prostě na to, že to, co děláme je přenositelné kamkoliv. Na západě vůbec nepřemýšlejí, jestli jedou hrát do Francie nebo do Itálie. A naopak, kapely, co jezdí do Států zpívat anglicky, tam působí spíše směšně, protože jim stejně není rozumět. Jednoduše dovážejí vyvážené. To už je rovnou lepší zpívat ve svém jazyce, což děláme a setkává se to s velkým úspěchem. Navíc všechny naše texty jsou přeložené do angličtiny jak v bookletech, tak na internetu. Kdo má zájem nejen o muziku, může si je předem přečíst a nezůstane o nic ochuzen. Můj ambiciózní plán je přeložit je v budoucnu do patnácti světových jazyků. Zkrátka si vážím ostatních národů, jejich kultur a jazyků, ale zároveň vyžaduju respekt směrem k našemu původu. Důkaz toho, že to funguje: v Arše před námi vystoupí spřízněná americká kapela Degenerate Art Ensemble, která už se u nás s velkým ohlasem představila na loňském festivalu Alternativa. Oni o nás tvrdí, že jsme jejich hlavní inspirací, z čehož máme velikou radost, neboť dokazuje to, že jsme si v zámoří nejen našli své posluchače, ale dokonce tam i zaseli pomyslné semínko a hle, ono klíčí.



Chystáte se do Japonska na ortodoxně jazzový festival. Nebojíte se, že vás tam vypískají?

To bude velká zkouška. Já rád lidi mírně provokuju a překvapuju. Ale posluchači jazzu patří mezi ty přemýšlivé, tak snad to dobře dopadne. Navíc jsme už hráli i ve strip baru a dohráli jsme do konce, takže z jazzmanů strach nemáme.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/11