Muzikus.cz homepage

ostatníU2 - Událost na obzoru?

21.1.2009 | Autor: Mikuláš Dohnal | sekce: publicistika

 fotogalerie
Je velmi jednoduché odstřelit připravovanou desku U2 jako další v podstatě zbytečný zásek zdinosaurovatělých mírotvůrců, dobrý akorát tak jako záminka podniknout další obří turné. Ale co když se z No Line On The Horizon vyloupne skutečná událost?


Je mnoho faktorů, které hrají proti tomuto tvrzení, hlavně poslední album, kterému sice předcházel obrovský hype, ale po vydání rozbouřené diskuse utichly a zkonstatovalo se, že How To Dismantle An Atomic Bomb je zkrátka „další dobré album U2“. Slibovaný návrat k syrovým kořenům se nekonal, nebylo možno ani stavět na tom, že po letech experimentování se U2 vracejí k modelu, který je proslavil – tedy obyčejně neobyčejným zpěvným rockovým písničkám, postaveným na Edgeově cinkavé kytaře a Bonově hlasové klenbě. Co prošlo All That You Can’t Leave Behind, tím se How To Dismantle An Atomic Bomb chlubit nemohlo, takže se spekulovalo alespoň nad názvem. Pamatujete, jeden moderátor z britského Rádia 1 hodil do placu zkratku HTDAAB ještě před tím, než vešel ve známost definitivní název, s tím, že si fanoušci mají tipnout, co by tak mohla znamenat. Jeden z návrhů mimochodem zněl Have They Done Another Achtung Baby?. Autor tohoto názvu v narážce vzpomněl asi poslední album Irů, o kterém se právem dalo hovořit jako o skutečné události. Poměr mediální haló verus inovativní hudební náplň byl vyrovnán. Odvážná práce se zvukem – dnes sice poněkud zastarale znějící, ale ne vyčichlá – hity a v neposlední řadě cenná snaha neopakovat platinový model The Joshua Tree.

Následující alba kapelu trochu nachytala na švestkách experimentu pro experiment a snad i částečné bezradnosti, ale o průšvihu se nedá hovořit ani v případě Zooropy ani Pop. S All That You Can’t Leave Behind je to složitější, existují lidé, kteří ho mají hodně rádi, stejně jako ti, kteří mu vyčítají okatou snahu o malou domů. Podobné je to i s Atomic Bomb. Ano, irská čtyřka pořád dokazovala, že v ranku globálně úspěšné a přitom ne úplně blbé kytarově-popové kapely nemá a zřejmě dlouho nebude mít konkurenci (Coldplay? Ale prosím vás...), ale kardinální otázka zní, stačí to? Představme si hypotetického skalního fandu U2, který si samozřejmě nové album koupí, aby měl kompletní sbírku. Pečlivě jej naposlouchá a co pak? Bude se k němu vracet častěji než k starým klasikám? Není to samozřejmě problém jen U2, do tohoto stádia se dřív či později dostane každá „legenda“, ale Bono a spol. snad ještě nejsou takoví fotrové, aby se už jednou provždy spokojili s obehráváním standardů a „jen dobrými“ novými deskami. Nechtělo by to zase jednou pořádnou pecku, nad níž svět vydechne úžasem a znovu si uvědomí, co za kapelu U2 vlastně jsou. Nebo spíš byli?

Okno k Bonovi

Pochopitelně, žijeme v 21. století. Alba se „pořizují“, tedy je kupují, ale stahují. U2 a jim podobní jsou předurčeni k tomu, aby zmírnili agonii gramofirem a gramofonového průmyslu obecně, takže není divu, že No Line On The Horizon předchází superbombastická reklamní kampaň. Datum vydání bylo mnohokrát ohlášeno a zase odloženo, vystřídalo se několik producentů. Práce začaly s Rickem Rubinem (Johnny Cash, Slayer, Metallica, Beastie Boys), jehož jméno by mohlo být příslibem čerstvého přístupu k věci. Pak se ale kapela nechala slyšet, že výsledky společné práce neodpovídají tomu, co chtěla kapela vytvořit. The Edge se nechal slyšet, že Rubinova pracovní metoda kapelám zapovídá přiblížit se ke studiu, dokud přesně nevíte, co chcete natočit. U2 ale u strojů upřednostňují kreativní brainstorming, takže materiál pořízený s Rubinem hodili přes palubu a začali znovu s osvědčenými Brianem Enem a Danielem Lanoisem. Tu U2 ožili a dle kytaristy ze sebe vyplodili skvostný materiál, jaký dosud nebyl ke slyšení. Ve zvuku nové desky se údajně má odrazit široké množství vlivu, od marocké domorodé hudby, trance až po metalové kytary. A samozřejmě typický duch U2, račte si vybrat.

Zbývá už jen jedno, zabránit tomu, aby se výsledek náročného procesu dostal předčasně na internet – i to se ale stalo. A za poměrně kuriózních okolností – jistý fanoušek se prý zcela náhodou procházel kolem Bonovy usedlosti, kde si za otevřenými okny zpěvák na plné pecky pouštěl nové písničky. Nelenil, pořídil záznam a hurá s ním na youtube. Dlouho se tam neohřály, neví se přesně, nakolik je to reálná historka a nakolik reklamní báchorka, ale roztomilé je to každopádně. A svůj účel splní.

Definitivní rozhřešení se U2 dostane 2. března, kdy se No Line On The Horizon objeví na pultech obchodů, krom standardní verze v dalších asi čtyřech sběratelských. A na otázku, která zazněla v perexu, už bude odpovídat někdo jiný než kapela. Přejme jí ten návrat do extratřídy. Ještě alespoň pro jednou.

Zajímavosti:

Nejen domovskými U2 živi jsou Bono a The Edge. Krom toho, že si zpěvák občas odskočí promluvit o světovém míru (čímž zas a znovu přivede záchvat smíchu a pocit zadostiučinění Neilu Tennantovi z Pet Shop Boys), mají oba mozky kapely své vedlejší aktivity. Z poslední doby to je například poměrně kuriózní počin – zpěvák a kytarista spolu napsali hudbu a texty k muzikálu o SpiderManovi. Oba nešetří superlativy – jak jinak. Má to být podívaná, jakou svět neviděl, prý až halucinogenní zážitek. Finanční krize se nebojí, na Spideyho se prý lidé přijdou podívat kdyby na chleba nebylo. Může být, filmová trilogie Sama Raimiho byla veleúspěšná a hlad po čemkoliv s pavoučím mužem je, zdá se, stále nenasycen. Muzikál by se měl začít hrát na Broadwayi na podzim letošního roku.

Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2009/02

Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/U2-Udalost-na-obzoru~21~leden~2009/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.