15.1.2005 | Autor: Barbora Baronová | sekce: publicistika "Skrze písničky, skrze divadlo a skrze slovo přecházíme řeku Olzu suchou nohou oběma směry," prohlásil Jaromír Nohavica při první čtené zkoušce představení Těšínské niebo - Cieszynskie nebe. Na vysvětlenou: Olza (česky Olše) je řeka, která od roku 1920 rozděluje slezský Těšín na dvě města - Český Těšín a Cieszyn. Přes Olzu vedou dva mosty: Přátelství a Svobody. Jedním se chodí tam a druhým zpět. Vlastně chodilo. Po vstupu do Evropské unie se konečně chodí oběma mosty oběma směry. Ale hranice jsou na mostech pořád. Jaromír Nohavica však naznačil, že kultura hranic nezná a představení Těšínského divadla mu jen dává za pravdu.






Hudební a divadelní projekt se zrodil v hlavě dramaturgyně, básnířky a překladatelky Renaty Putzlacher. Jarek Nohavica jí kdysi prozradil, že on sám je divadelními písněmi fascinován, a jelikož v textech svůj milovaný Těšín opěvuje, autorka se rozhodla scénář opřít právě o jeho písně.

Ke scenáristické spolupráci si přizvala ostravského režiséra Radovana Lipuse, který se chopil i režie. Trojici doplnil frýdecko - brněnský hudebník Tomáš Kočko, který písním navrhl nová aranžmá a s herci Těšínského divadla je nastudoval.

Hlavní roli v představení hraje začarovaná tramvaj, která vozí zájemce do minulosti Těšínského knížectví. Sám režisér symbol tramvaje vnímá jako připomínku zaniklého světa. Památku na staré časy, kdy Těšín byl ještě jedním městem rozloženým po dvou březích řeky. Tramvaj v Těšíně opravdu jezdila od roku 1911 a plných deset let byla nejmenším tramvajovým povozem na našem území. Právě tento dopravní prostředek tak nejlépe signalizuje hlavní myšlenku představení: ukázat propojenost a blízkost národů i přes jejich nucené rozdělení.

Samotné představení však tuto myšlenku nehlásá jen obsahem, ale i realizací. Těšínské divadlo má totiž jako jediné v republice dvě stálé scény - českou a polskou, takže se na jevišti potkávají herci obou zemí. A všichni mluví svým přirozeným jazykem. Těšín je ale velkým multikulturním centrem, v průběhu posledních staletí se na území promíchaly nejenom dva již zmiňované národy, ale i Němci a Židé. Dalšími jazyky v představení je tak proto němčina a ivrit. A aby toho nebylo málo, ze směsice národnostně odlišných obyvatel povstal společný komunikační prostředek: po našymu. Je dodnes živým jazykem, kterým hovoří "místní odkojení a zasvěcení".

Představení je postaveno na písních Jarka Nohavici v zajímavých úpravách Tomáše Kočka. Zahustil Nohavicovy písně charakteristickými nástroji, ve Svatební přidal cimbály, Petěrburg zdynamičtěl tleskáním, Kalinu nechal zazpívat á capella jen s trombitou, aby vynikla typická folklorní harmonie. Motiv Tří čuníků v písni Vilem Fusek "zindustrializoval", v Maškarním plese přidal basovou linku pro harmoniku, aby posílil tíhu textu. Do Mikymauze přidal ostré údery paliček na cimbálové struny a tikot budíku, aby ostrým slovům dodal na pádnosti, Bláznivou Markétu zahalil do kolovrátkové prosté harmoniky. Kočko naznačil četné etnické promísení na hudební úrovni regionu. Nezůstal však jen u muziky, pohrává si i s ruchy: do Hymny HC Oceláři Třinec namíchal zvuky strojů ze železáren, píseň Jacek obohatil o proklamovaná hesla patetických soudruhů z dob předrevolučních, Velkou vodu uvedl zvukem deště.

Zvláštní zájem vzbuzuje interpretace Nohavicových písní divadelními herci. Písničkář nechal autorům i interpretům volnou ruku a byl, jak přiznal po premiéře, nadšen a dojat zároveň.

Inscenace písní je víceméně klipová a každá má svou nepřehlédnutelnou atmosféru, kostýmy a výpravu. Slova vsazená do divadelního kontextu jsou zřejmější, nenásilně vyobrazená. Hra se světly a scénou jim dodala mystičtější charakter (Maškarní ples, Petěrburg), uvolnila je (Hymna HC Oceláři Třinec, Jacek), podtrhla jejich tragiku (Sarajevo, Zítra ráno v pět), rozjásala je (Vilem Fusek).

Realizátoři scénáře dále pracují s rekvizitami, které mnohdy potvrzují a ještě více vyhrocují děj: v Mikymauzovi má stará hysterická Žena na hlavě paruku s natáčkami a žlutý těsný župánek, zapšklý Muž na stole lahváče, v Maškarním plese má jeden host na obličeji masku smrti, Bláznivá Markéta jenom staré koště.

Eva Kotková pomocí minimalistických kostýmů velmi jednoduše podkreslila atmosféru jednotlivých písní a vybarvila další ze scénických obrazů: píseň Svatební představuje zdobnost těšínských krojů, Zítra ráno v pět prostotu oděvů venkovského lidu, Vilem Fusek werkowego (pracovníka třineckých železáren) v montérkách a zmijovce, Danse macabre černou tragiku židovských osudů.


Na celou jízdu začarovanou tramvají dohlíží letitá dáma Olza, o které se pořád neví, jestli v ní chycené ryby jsou polské, nebo české. Olza pramení v Istebné pod Ganczorkóm od nepaměti a tak ví, kde sídlí místní "blaničtí rytíři", kde stojí čertovy mlýny, kde bydlí černokněžník a kde jsou zakopány poklady zbojníka Ondráše. A má jednu dobrou vlastnost. Všechno zlé odnese do moře.

Vzpomínkami na uplynulá staletí jí konkurují oživlé těšínské pamětihodnosti: Rotunda z 11. století, Piastovská věž ze století čtrnáctého, Radnice, Kavárna Avion či Studna Tří bratří, u které se sešli tři bratři Bolek, Lešek a Těšimír, a tak se ze svého shledání těšili, až založili osadu Těšín. Do jejich vyprávění vstupují osoby s městem spjaté, reálné (často zkarikované), ale i fiktivní. V průběhu jízdy tramvají jsou vyzvedávány události, které se na Těšíně nebo na jeho obyvatelích nějakým způsobem podepsaly: mor, velká voda, světové války, židovské pogromy, komunismus. Vše je glosováno svérázným, někdy až černohumorným způsobem. A je i přes jazykovou bariéru je text představení otevřen k interpretaci, zejména díky sekundárním kódům, které svou vizualizací pomáhají k porozumění cizojazyčným pasážím. Na jazykové nesrozumitelnosti je založeno i mnoho jazykových hříček a vtipů ve scénáři. Nejzákladnějším nositelem významu v tomto představení je však hudba. Ne nadarmo se o ní mluví jako o mezinárodním jazyku.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/12