2.5.2011 | Autor: Adam Pešek | sekce: publicistika Když ještě jako malá holka Kal vyrůstala v Coloradu a brala své první hodiny klavíru, asi jen těžko si představovala, že by jednou mohla mít pro folkovou hudbu stejné zaujetí jako její matka. Ale dospívaní v Denveru, líhni řady s country spojených kapel jako jsou 16 Horsepower nebo The Denver Gentlemen, člověka zákonitě poznamená. Kal chtěla začít tvořit kolem svých dvaceti let, v době, kdy už zmíněné kapely obdivovala a s některými členy se i přátelila. Touha vypadnout ze Států však byla silnější a k napsání první skladby se dostala až v šestadvaceti, osamocená na kopci někde v Chile, kde jí společností byly pouze krásný výhled a psací stroj.


O šest měsíců později, po autobusovém výletě přes Andy až do Buenos Aires, potkala skladatele Christiana Bassa, začali společně nahrávat a po nějaké době se vzali. A protože s klavírem se cestuje poměrně obtížně, začala z praktických důvodů Kal hrát i na akordeon, se kterým se nakonec vrátila do rodného Denveru.



A návrat to byl velkém stylu, hned se totiž dala dohromady s Johnem Rumleyem ze Slim Cessna’s Auto Club a tamní už tak dostatečně bohatou scénu společně rozšířili o klenot zvaný Tarantella. Tajemně rozjuchaný mix severoamerického folklóru, bolera, tanga a závanu starých westernů nadchl a recenze hlásající, že kdyby David Lynch natočil western, takhle by zněl jeho soundtrack, nebyly tak úplně mimo. Zvláštní atmosférická míchanice na jediné desce Esqueletos byla do jisté míry unikátní, díky své odlišnosti jí ale řada lidí nikdy nedokázala zkousnout.

Mezitím se Kal začala objevovat po boku místních ikon, byla klávesistkou na živých vystoupeních Woven Hand, nahrávala s Lilium, dělala backing vokály pro Munlyho desku s Rogerem Greenem a hrála i s The Denver Gentlemen, s čistě vlastní tvorbou přišla ale až v roce 2009.



Nejprve to bylo EP Build The Fire, o rok později už plnohodnotná řadovka Saints and Stars, obě náladou velmi podobné, letmo kroužící právě kolem osamělého kopce někde v Chile. Kal je písničkářka, někdo by mohl použít i populární přívlastek křehká, melancholické klavírní melodie doplněné houslemi a dalšími tradičními nástroji ale mají často až obřadní nádech a jemnost se projevuje především v tom, jakým způsobem vás hudba dokáže ustrnout. Nikoliv rázně a násilně, ale lehce a naprosto přirozeně. A k tomu vokál hedvábný i nakřáplý zároveň, který s hudbou dokonale koresponduje.

Sólovou tvorbou tak Kal Cahoone jasně ukázala, že je víc než jen jedním z pojítek denverské scény a byť nenápadně vydávané desky asi zůstanou především pro příznivce této scény, s přehledem dokáží obstát v podstatě před kýmkoliv.