Kdysi to byla zábava černých, navíc ocejchovaná opovržlivou škatulkou rasová hudba. Dnes je r'n'b výsostně popový žánr. Jeho hvězdy se točí v hlavních rotacích MTV, stávají se idoly dětí a dospívajících. Jakou proměnou tahle hudba za několika desetiletí prošla? V čem tkví její úspěch, jaké jsou její stereotypy, z čeho těží ta typická nablýskaná estetika? Zkusili jsme se na fenomén dnešních r'n'b hvězd podívat bez předsudků, odhalit mechanismy, kterými se královská disciplína dnešní pop music řídí i cestu, jak k nim došla.

Snad mi nikdo neomlátí o hlavu, když si dovolím černé zpěváky a zpěvačky vymezit vůči těm bílým. Je to totiž důležitý základ pro celé další povídání. Černí zpěváci a zpěvačky, rapeři i raperky, ti všichni oplývají pro bělocha jen těžko dosažitelnou (tzn. aniž by to sklouzlo k afektu) živelností, spontaneitou, bezelstností, snad i patetičností. To, co projde černé zpěvačce, by nikdy neprošlo bílé, aniž by přitom nebyla osočena z uječeně a ukvičeně afektované pózy. U černochů jsme zvyklí, že dávají volnější průběh svým citům a emocím, nijak se nepozastavíme nad plačtivě sténajícími divami, nad velkohubými a siláckými hip hopovými pózami, spíše nás to baví a taky možná tak trochu závidíme. Kdybychom atributy, které definují r'n'b, zkusili porovnat s kritérii kýče, určitě by nám z toho vzešlo, že r'n'b je v podstatě jeho učebnicovým příkladem.

Kýč je o nemožnosti volby: je definitivní, nepolemizuje, nenechává prostor k jinému, nežli předem vykalkulovanému prožitku. Kýčovité dílo neklade otázky, servíruje jen omleté pravdy, podbízí se, útočí na pudy a jednoduše obalamutitelné smysly, nejde pod povrch, hraje na efekt. Teď si tuto ne zcela úplnou definici kýče (jeho úplná definice by také mohla zabrat třeba i několik set stran...) srovnejme s tím, co víme o r'n'b, respektive o čem je soudobá černá muzika. Vezměme si r'n'b baladu, tklivé táhlé smyčce, rozbouřené či naopak jemňoučce a lehounce cvrdlikající piánko, hlas vláčně se táhnoucí jako smažený sýr. Obsah veškerého sdělení? Přeslazené lidové moudro shrnutelné jedním heslem typu: láska je věčná, život je krutý, osud si nevybírá a podobně.

Jenže! Tady nám to hapruje! Vždyť nikdo nemůže zpochybnit, že černí r'n'b zpěváci zpívají nádherně, že jsou skutečnými umělci, že jejich hlasový fond je záviděníhodný a že jimi prožívané emoce jsou skutečné. Chce nám tu ten Štěpánek jako naznačit, že r'n'b je srajda-rajda?

To slovo - kýč - v sobě nese pořádou porci dráždivého pejorativního úšklebku. Jenže to ale není ani tak problém r'n'b umělců, jako problém nás, bělochů. A proto bych se pokusil o jemný intelektuální rasismus a rozdělil si kýč na kýč černý a kýč bílý. V zásadě mají jedno společné, jak černý, tak bílý kýč může vzniknout ze zištné touhy po výdělku. To je ale tak všechno. Protože pokusí-li se běloch o autentickou uměleckou výpověď (tedy že mu nejde o peníze, že to myslí v první řadě vážně) a vyleze mu z toho kýč, pak je to jeho neumětelstvím. Pokusí-li se černoch o autentickou uměleckou výpověď a vyjde mu z toho něco, co my pak označíme kýčem, není to kvůli jeho uměleckým nedostatkům nebo nevyzrálosti, ale proto, že to tak cítí, že jeho přirozená výpověď, pro bělocha příliš emotivní a otevřená, se shoduje s více méně obecně nastavenými kritérii kýče. To, co už je pro bělocha kýčem, je pro černocha ještě součástí přirozeného a neafektovaného sdělení.

Kde tedy leží hranice černého kýče? Domnívám se, že tam, kde jde o prvoplánově vystavěný produkt, jehož hlavním a mnohdy i jediným účelem je vydělat peníze. V praxi: patetická Foxy Brown není dle mého kýč, patetický Michael Jackson, ať se třeba tváří, že je bílý jako křída, kýč je. Stejně jako u bílého kýče, ani tady přirozeně nelze určit hranici, co ještě kýč je a co už není - taková hranice je i v tomto případě dána subjektivními nároky a požadavky (a také sebeúctou) toho kterého posluchače.

Způsob, jakým se r'n'b umělci prezentují, je velkolepý, monstrózní, velikášský. Je jedinečný, protože dokáže vytvořit iluzi nespoutaného a nijak nekormidlovaného průvalu emocí, citů a sdělení a přitom svou pompézností a okázalostí skvěle pasuje do uzoučkých marketingových formulek definujících šance na komerční úspěch. Komerčně využitelná přirozenost, na tom stojí celý tenhle blyštivý byznys. Barevné módní kostýmy, expresivní projev umělců, stylové pozlátko, bohatství dávané za každou cenu na odiv, procítěnost každého výrazu, to všechno je z komerčního hlediska zlatý důl a přitom ani nikdo nemusí tlačit na pilu, jen trochu nakašírovat. R'n'b nám bílým dává to, co si sami nikdy vytvořit nemůžeme, aniž bychom si nechtěli lhát do kapsy. Vytváří pro nás hudbu, klipy, estetiku, která nás fascinuje svou otevřeností, láká svou lascivní podbízivostí a škádlí svou nedostupností. Všimněte si, že i když vám někdo v r'n'b klipu sděluje, že to myslí for real, tedy naprosto vážně, udělá přitom nějaký teatrální posunek, třeba pomalu přivře oči a pak labužnicky pokývá, popřípadě ještě máchne rukama do prostoru, aby nebylo pochyb o tom, jak vážně to myslí. Udělat něco takového běloch, bylo by to trapné a vyznělo by to falešně. Přesto ale dochází ke stále většímu sbližování černého r'n'b s bílým popem. A pojítkem není - dle mého názoru - nic jiného, než rozmach elektronické taneční hudby.

Taneční hudba je v podstatě černá muzika. Přes trasu jazz, r'n'b, soul, funk se dostaneme k disku a od disca je to jen kousek k housu coby odpovědi na disco a hip hop. A pak i k technu, coby odpovědi právě na house. Během devadesátých let se taneční elektronická hudba pomalu vynořuje z undergroundu, usídluje se na slunných vršcích mainstreamu a k nelibosti části taneční komunity prorůstá se středoproudým popem. Byli to r'n'b producenti, kteří svým ovečkám začali do aranží předepisovat stále více zvukových kouzel a je to právě elektronická taneční hudba, kdo dal dnešnímu r'n'b mnohdy tak sterilně odtažitou vizáž. Elektronika pomalu ale jistě nahradila akustické nástroje a dodala černému popu futuristickou image. Ta s sebou přináší i nové výrazové možnosti, ale často i vycelizovanou sterilní odtažitost. A jak se vzmáhalo r'n'b, jak získávalo v podobě elektronických módních doplňků na aktuálnosti, začal se měnit i bílý popík. Netvrdím, že se bílý a černý pop nikdy navzájem neovlivnily, to by byl nesmysl, ale pokud se jedná o novou etapu prolínání dvou pohledů na pop, pak je to elektronická taneční scéna, kdo působí jako prostředník a společný jmenovatel. Britští 2 stepoví producenti dnes již zcela běžně spolupracují nejen s mladičkými r'n'b objevy (Craig David), ale i se zavedenými institucemi typu Mariah Carey. Na druhou stranu ale bez rozpaků spolupracují s bílými popaři a protože se přirozeně drží své jednotné linie, má k sobě černý a bílý pop zvukově až podezřele blízko. Pomalu se přestává rozlišovat, zda-li někdo produkuje bílého nebo černého umělce, pro tuto chvíli je důležitý hlas trhu a ten se nechal slyšet, že moderních klubových akvizicí není ještě pořád dost. Černý i bílý pop vzniká dle v podstatě podobné šablony a stojí na totožných principech a pravidlech. Vzniká nám tu tak trochu unifikovaný zvuk současného popu, přičemž se asi nedá určit, jestli je to černý nebo bílý pop, kdo na tom více vydělá. Faktem je, že jakoby r'n'b umělci vycítili, že v popíku už jim leckdo (Britney Spears, N'SYNC) leze do zelí, a tak snad čistě instinktivně přilnuli ke královské černé disciplíně - k hip hopu. R'n'b zpěvačky rapují a i na albech hiphopových bardů se čas od času objeví energické, rytmiku podkreslující smyčcové party a táhlé procítěné ženské vokály, rekvizity tolik typické pro r'n'b. V Británii, kde je taneční scéna regulérní mainstreamovou záležitostí, se občas hranice mezi hip hopem a r'n'b úplně stírají. Pamatuji si, jak jsem dělal telefonický rozhovor s Adamem F, britským DJem, který před pěti lety výrazně upravil svou deskou Colours pravidla a mantinely žánru drum'n'bass. Vloni vydal ve spolupráci s americkými hvězdami typu LL Cool J nebo Redmana desku Kaos, která obsahuje až překvapivě r'n'b poloh. Přesto, když jsem se jej na to zeptal, rozlítil se poměrně příkře do telefonu, že na jeho desce není po r'n'b ani stopy. Pro Brita masírovaného pirátskými 2 stepovými rádii se musí pod heslem r'n'b skrývat již něco zcela jiného, než pro nás, pro které 2 step - bohužel - nikdy příliš neznamenal. Pokud si poslechnete úžasnou kompilaci Sounds Of The Pirates mixovanou Edem Casem, uslyšíte strhující kompilát skladeb, které v sobě bez jakéhokoli násilí kloubí dunivý a valivý UK Garage, rozvrkočený 2 step, soulové a r'n'b vokály spolu s jako o život frázujícími MC's.

Díky technologickému rozmachu a současné módní vlně elektronické taneční hudby, spolu se stále menším důrazem na žánrová vymezení, se r'n'b ztrácí ve změti více či méně příbuzných a spřízněných stylů. A aby toho nebylo málo, Pharell Williams z velevlivné producentské dvojky The Neptunes, která stojí za projekty jako N'Sync nebo Kelis, se nechal slyšet, že dalším stylem, který chtějí přetřít elektronickou glazurou, bude country. Hmmm, takže možná že to bude právě country, která nakonec elektronickou hudbu v USA dostane do mainstremu? Dost možná. Ale to už je zase úplně jiná pohádka.