Reakce z redakce 2011: koncerty, festivaly a promotéřiPřelom roku je obligátně obdobím bilancování, rekapitulování, vzpomínání a připomínání. Logicky nechybí ani naše Reakce z redakce, tradiční redakční anketa. Jak tedy rok 2001 vidí okruh našich autorů?
Konečně se dostáváme do finále naší čtyřdílné redakční bilance loňského roku. Po albech, objevech a zážitcích se závěrečný díl věnuje živé muzice - koncertům, festivalům a jejich promotérům.
Oproti predošlým rokom som tento kvôli cestovaniu navštívil podstatne menej koncertov. Pár výnimočných sa ich však našlo. Jedným z mojich „headlightov“ bola možnosť druhý krát v živote vidieť koncert PJ Harvey. A tentoraz som naň nemusel ani cestovať, keďže konečne zavítala aj do Prahy. Vypredanej Lucerne zaspievala piesne z tohtoročného albumu Let England Shake a do nového „folkovejšieho“ šatu zaodela aj jej staršie hity. Všetko za silnej intímnej atmosféry.
O niečo viac emočne vypätý koncert zahrali The Antlers v Berline. Pri niektorých, miestami až post-rockových, vyvrcholeniach mal človek pocit, že sa klub rozpadne na márne kúsky. Názov ich posledného albumu Burst Apart tak pre mňa začal mať úplne iný význam.
Ku vynikajúcim klubovým koncertom patril aj ten od britských Yuck na vypredanej strahovskej Sedmičke. Jeho účastník získal predstavu, ako to asi mohlo vyzerať, keď v amerických kluboch začínali Dinosaur Jr. Sedmička sa mi bude pre rok 2011 spájať aj s kapelou Maybeshewill. Jej členovia dokonale predviedli živú verziu ich posledného albumu (mimochodom na jar sa v Prahe predstavia zas). Naopak o niečo tanečnejšie rytmy zahrala štvorica z Metronomy a tancovať prinútila celý Lucerna Music Bar.
Osobitým zážitkom bolo vidieť Magenta Skycode vo fínskom Oulu. Hudobne sa síce koncertu nedalo nič vytknúť, pri porovnaní toho ostatného okolo však asi predsa len radšej budem uprednostňovať koncerty v našich končinách.
Z festivalov sa mi tento rok podarilo navštíviť len trenčiansku Pohodu, ktorá síce opäť nesklamala, ale oproti minulým rokom toho bolo pre mňa predsa len trochu málo. Azda najviac ma očarili Esben And The Witch, ktorí hrajúci v skorých raňajších hodinách vytvorili skvelú atmosféru. Moment, keď všetci traja mlátili do jedného bubna mám silno vrytý do pamäte.
Koncert s prívlastkom "top 1" si jednoznačne zaslúži Portishead na festivale Pohoda. Hoci celý festival ma nenadchol až tak, ako v minulých rokoch (neviem celkom prečo, možno to bude generačnou výmenou návštevníkov), tak Portishead zahrali tak, že nechali človeku veľmi jednoducho zabudnúť na to, že je na veľkom letisku pred obrovským pódiom. Nástojčivá intimita veľkej scény.
PJ Harvey som tento rok videl dvakrát, najskôr v úžasnom priestore Olympie v Paríži, koncom roka potom v Lucerne. Hoci tieto koncerty boli podobné setlistom, scénom i celým vystupovaním, ten pražský mal akýsi ľudskejší nádych. Možno práve preto, že sa na koncert tejto speváčky čakalo tak dlho.
Aj ďalšie dva "top" koncerty sa odohrali v Prahe. Už začiatkom roka to boli fenomenálni Godspeed You! Black Emperor, ktorí namiesto ucelených skladieb radšej hrali rovno celú atmosféru. Post-rockové dusno za sebou nechalo všetko ostatné, čo som zatiaľ z tohto žánru videl. No a keď som spomínal ľudský pocit z vystúpenia PJ Harvey, ešte intenzívnejšie to bolo cítiť z The National v divadle Archa v auguste. Na tejto kapele sa mi páči asi najviac to, že sú žánrovo i zvukovo vlastne celkom obyčajní. No ich charizma a dobre napísané skladby z nich robia, aspoň pre mňa osobne, jednu z najlepších aktuálnych kapiel.
Čo sa týka festivalov: Pohodu som už spomínal, od Latitude som čakal práve "anglickú Pohodu", no skôr som sa sklamal, ako potešil, poľský Off si zachoval svoj vysoký štandard a to je vynikajúce. No celkovo na mňa tento rok najviac zapôsobil rokycanský Fluff a to aj napriek tomu, že nie som úplne žánrovo spriaznený s väčšinou interpretov na ňom a i napriek všetkým jeho negatívam i pozitívam. Vďaka nemu sme objavili aj jeho skrytého (a vzhľadom na vegánsku povahu festivalu priam nelegálneho) headlinera - rokycanskú krčmu so sviečkovou za 72 korún.
Prve je nutno podotknout, že drtivou většinu koncertů jsem letos viděl v zahraničí, a tak následující výběr bude spíše informativní, než aby se s ním někdo ztotožnil nebo ho porovnával se svým.
Poměrně vysokou koncertní laťku nasadily hned na začátku roku dámy Joanna Newsom (Budapešť) a PJ Harvey (Londýn). Obě na to jdou trošku jiným způsobem, avšak výsledný efekt, kdy divák není schopen slov, je naprosto totožný. V Londýně se mi potom ještě podařilo zastihnout skutečně raritní koncert bubeníka Radiohead Philipa Selwaye, kde v komorním kostelíku představil svojí písničkářskou a věru velmi milou tvář.
Následovalo české intermezzo, během něhož nejvíce zaujali Efterklang a Belle and Sebastian, ale své síly ukázali také Handsome Furs, kterým to v těch našich klubech prostě sluší s každým koncertem víc a víc.
Přichází léto alias synonymum pro slovo festivaly (včetně toho množného čísla). Slovenský Pohoda Festival byl opět o něco větší, opět o něco hezčí a opět o něco dražší. Jeho pořadatelé přivezli neskutečně nabitý program s koncerty jako Portishead, Battles, Braids, Pulp nebo Esben and the Witch, ale jedna věc mi přeci jen přišla zvláštní, totiž čím větší se festival stává, tím menší „pohoda“ to vlastně je. A tak ironicky jsem větší pohodu zažil na skromnějším polském OFF Festivalu, který si tímto u mě získal čestné místo u mého koncertního srdíčka.
A pak už přišel na řadu Island. Ólafur Arnalds zahrál v obýváku (viz. zážitky roku), Other Lives v hostelu, Owen Pallett v přemačkané hospodě. Hrálo se na ulicích, v kavárnách, knihkupectvích, cédéčkárnách, malých a velkých klubech, v kostelech a zkušebnách a dokonce i ve sklepech a to ať už v rámci festivalu Iceland Airwaves nebo mimo něj. Několikrát mi za tu dobu vyrazili dech GusGus, Of Monsters and Men, Sóley, Samaris, Snorri Helgason, Mugison, FM Belfast, Útidúr, Mammút a mnoho dalších. Island je prostě ráj, ať už si to klišé chcete připustit nebo ne.
Nejhorší a nejlepší koncertní zážitek minulého roku se nezvykle týkal jednoho a toho samého koncertu. Možná pod tlakem mediální masáže přesvědčující o tom, že to zcela jistě bude klubová událost roku (plus o hodinu posunutý začátek a čekání v poměrně vydýchaném prostředí Archy), mě první polovina premiérového živého vystoupení The National v ČR příliš nebavila a nenadchla. Zhruba od poloviny koncertu bylo ale všechno jinak. Zdálo se, že se kapela s postupem času více a více uvolňovala, více mi sedlo složení playlistu a zejména úžasně vygradované, plně akustické finále. Sečteno a podtrženo, onen srpnový večer mi způsobil největší zklamání i nadšení z loňské nabídky koncertů.
Nezklamaly ani letní festivaly. Jednoznačný vrchol pro mě představovalo vystoupení aboriginského písničkáře Franka Yammy na Colours of Ostrava. Večerní termín, kostelní scéna a společensky unavený zpěvák, to vše přispělo k nepopsatelnému a neopakovatelnému zážitku. Ostatně, když Frank Yamma přidával další den druhý koncert pod širým nebem, zážitek byl přinejmenším poloviční.
Pri rekapitulácii navštívených koncertov a hudobných podujatí už tradične z radu výborných zážitkov vystupujú dva letné festivaly. Pohoda a jej tím, s plným nasadením pracujúci na neustále stúpajúcej kvalite festivalu, ma opäť na chvíľu naplnili hrdosťou a optimizmom, že kultúra svetovej úrovne má miesto aj v našej malej, dospievajúcej krajine. Španielska Primavera Sound pre mňa znova bola miestom výnimočných objavov, splnených snov i čistej radosti z hudby, slnka a života.
V uplynulom roku sa mi podarilo splniť si viacero snov, resp. vidieť naživo kapely, o ktorých koncerte som zatiaľ mohla len snívať. Napríklad presídlenie Kanaďanky Chinawoman do Európy a odvaha tímu žilinskej Stanice mi priniesli naozaj výnimočný zážitok, keď sa hala S2 naplnila temnou charizmou Chinawoman až po strop. Menej pozitívnym stretnutím naživo bol bratislavský koncert Piresian Beach, no usporiadanie koncertov podobných čerstvých mien je aj tak záslužnou činnosťou, za čo patrí vďaka promotérom After Hours.
Zmiešané pocity vo mne vyvolal aj španielsky koncert PJ Harvey na vyššie spomínanom festivale. Vo svojich slúchadlách dávam prednosť osobným výpovediam PJ, jej najnovšia meditácia nad anglickou históriou ma nechala pomerne chladnou. A tak aj koncert v perí a s autoharfou by som hneď vymenila za odviazanú PJ z deväťdesiatych rokov. Niektoré sny však zrejme majú zostať nenaplnené.
Pokud jde o loňské festivaly, navštívila jsem jen jeden, a to britský Shakedown v Brightonu, který byl zároveň mým největším zážitkem, ale to jsem již rozebírala v minulém příspěvku ohledně „nej ze dvou úhlů pohledu“.
Tentokrát bych ráda zmínila tuzemské koncerty, a z těch u mě jednoznačně vedou akce pořádané v Lucerna Music Baru. Na pomyslnou první příčku bych dosadila vystoupení The Wombats z konce listopadu. Skvělá atmosféra, plné nasazení kapely, super publikum, co víc si přát. Zajímavý, ač možná trochu odvážný byl koncert Yanna Tiersena, protože tento experimentátor dělá, co ho baví a nenechá se zviklat tím, že možná zklame některá očekávání. Celkem povedený byl také březnový koncert White Lies, i když se mi víc líbili v době, kdy měli jen debut a „pouze“ předskakovali Coldplay v norském Bergenu.
Z promotérů bych zmínila v návaznosti na již řečené D Smack U, jako pořadatele koncertů The Wombats, White Lies a množství dalších kapel, které v loňském roce přivezli do Prahy - v mnoha případech právě do Lucerna Music Baru. Bohužel jsem neměla možnost všechny vidět a slyšet, ale přesto pár jmen stojí za to připomenout: Apoptygma Berzerk z Norska, britští Hurts (koncertovali v Praze dokonce dvakrát, k tomu vystupovali na Sázavafestu), Black Mountain z Kanady, Does It Offend You, Yeah?, Yuck, The Subways, Metronomy a mnoho jiných. Na další kapitolu by pak vydal line up zahraničních kapel na Rock for People a Grape festivalu v Piešťanech.
O nesporných kvalitách zahraničních akcí se určitě zmíní kolegové, já proto zůstanu na domácí půdě. Někdy mívám pocit, o co všechno přicházím, když zpravidla nejezdím za koncerty a festivaly stovky kilometrů, ale místní scéna mě v mnohém přesvědčuje, že tu zdaleka není tak zle, jak by se mohlo na první pohled zdát. Letos jsem několik českých kapel viděla na živo úplně poprvé, vyzdvihuji především koncerty Please The Trees a Kill The Dandies!. Každý po hudební stránce jiný, ale jedno měly společné – dokázaly mě svou atmosférou vyrvat z reality a s jakousi samozřejmostí přimět k tomu, abych zapomněla na to, kdo jsem a kde jsem, a abych nemyslela na nic než na hudbu. (Vlastně ano, jeden daleký hudební výlet přece byl. Výlet do Berlína na The Flying Eyes, totiž výlet za ještě intenzivnějším zatměním vědomí, za americkým psychedelickým blues rockem.)
Většinu koncertů během roku však absolvuji v Olomouci. Díky existenci olomouckého Jazz Tibet Clubu, kterému tímto vzdávám hold, mají fanoušci alternativnějších kapel skvělou možnost ochutnávat ledasco z domácí i zahraniční scény. Klub servíruje vskutku vybrané delikatesy, stačí po nich jen vztáhnout ruku.
S radostí můžu říct, že Praha žije. S přihlédnutím k tomu, kolik má naše metropole obyvatel, si co do možností koncertního vyžití vážně nemáme na co stěžovat. Dík patří všem, co se snaží sem i za cenu nemalého rizika přivézt současnou muziku. Nemá cenu rok co rok opakovat ta samá jména, zmínil bych ale několik ambiciózních nováčků. Z malých nadšeneckých kolektivů se nejednou vytáhli Goldmine a Landmine Alert, z agentur to slibně rozjíždí třeba Fource.
Přijeli a nezklamali - a teď jmenuji opravdu jenom pár highlightů - Belle and Sebastian, The National, Hjaltalín, Patrick Wolf, ale ani Yuck na přeplněné Sedmičce nebo na poslední chvíli zorganizovaní STRFKR v baru hotelu Axa. To, že na propagaci byl zhruba týden a i navzdory tomu byla hlava na hlavě (třebaže vstup byl zadarmo), dokazuje, že lidi jsou schopni a ochotni si cestu k zajímavé hudbě najít. Ne že ne.
A komu nabídka v Česku nestačí, může kdykoliv s klidem vyrazit za hranice. Nač se stěžovat. Poloha naší republiky k tomu přímo vybízí, vždyť třeba takový Berlín je od Prahy stejně daleko jako Ostrava. Když jde o německou metropoli, právě tam jsem si odškrtnul dvě položky ze svého„must to see“ seznamu – Sufjana Stevense a Death Cab for Cutie. Dalšími byli třeba I’m From Barcelona ve Vídni nebo Myslovitz v Katowicích.
Samotnou kapitolou pak byly letní festivaly, které se u mě nesly hlavně v cestovatelském duchu. Polská dvojka Open’er a Off je klasika, která ani tentokrát nezklamala. Co říct třeba na takového Prince na prvním ze zmíněných festivalů? Snad že je to blázen, ale geniální. Ale jak už jsem se stačil trochu rozepsat v zážitkovém bloku, nejzásadnějším bodem pro mě byl po všech stránkách sympatický, v příjemném prostředí se konající a známou klasiku i mnoho prostoru k objevování přinášející lotyšský Positivus. A tím se dostáváme i k samotnému koncertu roku. Dvěma slovy: Beach House.
Jednoznačného vítěze bych mezi letošními koncertními zážitky nenašel; o pomyslný trůn se tak dělí kanadští Arcade Fire, kteří předvedli téměř bezchybný výkon v rakouském Wiesenu a američtí alternativci Smashing Pumpkins, kteří počátkem prosince splnili můj dlouholetý sen v rakouské Vídni. Oba koncerty se v mnohém lišily, zatímco kanadští hudebníci se právě vyhřívají na vrcholu, Smashing Pumpkins jsou již podle mnohých za zenitem, což bylo poznat především podle věkového rozložení přítomných – Arcade Fire si vychutnávala mladá generace, na koncertu amerických velikánů se pak tísnili spíše lidé středního věku, kteří kapelu obdivovali už v devadesátých letech. Nicméně koncerty mi potvrdily dvě věci - Arcade Fire jsou na špici právem a Smashing Pumpkins ještě do starého železa nepatří; teď jen aby svou koncertní formu potvrdili i novým albem.
Z českých koncertů mě nejvíce bavilo představení kladenských Zrní, kteří ve zlínské Dílně předvedli úchvatný výkon, jenž rozhodně za zahraničními koncerty nezaostával.
