28.12.2008 | Autor: Petra Němečková | sekce: publicistika
Petr Bořuta je podle mě jednou z nejzajímavějších osob naší redakce. Jeho hudební rozhled je velmi široký a zahrnuje prakticky všechny žánry. Nepopírám, že mě při našem elektronickém rozhovoru nejednou překvapil. Jeho dlouhé odpovědi byly natolik obsažné, že jsem asi v polovině pochopila, že odpověděl na všechny moje dotazy dřív, než se mi naskytla možnost je položit...

Jaký je tvůj background? Odkud pocházíš, co studuješ, kde je možné na tebe narazit?
Pocházím z Nového Jičína, ale teď jsem hlavně v Praze, protože prvním rokem studuju Žurnalistiku na FSV UK. Takže mezi oběma místy pravidelně pendluju.

Jak to vypadá s hudbou v Novém Jičíně? Jsou tam nějaké kapely, které máš rád? Chodíš tam na koncerty?
Přestože se tady toho děje, mám pocit, docela dost, tak tady moc na koncerty nechodím. Jednak kvůli tomu, že se rád podívám spíš na zahraniční věci v Praze, jednak proto, že když už tady jsem, chodím spíš někam s kamarády než se podívat na živou hudební produkci. Takže občasné chození na koncerty v místě bydliště patří spíš minulosti. Žádnou místní kapelu neposlouchám. Blízko je ale Kopřivnice, kde sídlí vydavatelství Piper Records. Takže třeba Folk3Mail a Nierika sem patří aspoň takhle.

Tak to vezmeme globálně: kapel je ale jak hub po dešti, co tvoje hudební objevy?
To máš pravdu, letošek se mi zdál fakt hodně plodný. Tak třeba Foals. To je dle mě docela velký příslib pro budoucnost. Saxofonová omalovánka, oh-yippe-yeah klávesy, zkrátka rozjuchanost. Ale s vážností a přesností na ocase – utíká to k math rocku. Yannis Philippakis skvěle pracuje s vokálem. Takové Protijedy mě baví. Air France se svým šestiskladbovým EP No Way Down jsou zase protijedem proti zimním chmurám. Mají skvělé samply – zvuky přírody a smějící se děti oblečené do inteligentního popu s nádhernou letní atmosférou. A pak vrstevnatá elektronika plná xylofonů, trianglů, cinkrlátek, různých druhů perkusí a kdovíčeho v podání High Places, ke kterým jsem se popravdě dostal až dnes, ale nemohl jsem je nezmínit. Dost se toho napsalo o Blood Red Shoes. Ale právem.
Z osobních objevů, čili těch, kdo debutovali dřív než před rokem 2008, ale já to nepostřehl, natočil skvělou desku třeba folkový pěvec lidu Get Cape. Wear Cape. Fly nebo švédský klavírní mág Library Tapes. Zvláštní dusnou a zadumanou atmosféru má ve svých experimentálních elektronických kompozicích na albu Dynamo Dán Rumpistol. A co teprve Islanďanka Kría Brekkan. Zní docela strašidelně. Přijde mi, jakoby desku Apotropaíosong Armor nahrávala v nějakých temných sklepeních. Vokály – naříkavé, volající o pomoc či vykoupení – v hororové atmosféře rozlámaných melodií harfy, piána, flétny a dalších nástrojů. Přijde mi, že ta hudba je jak vyseknutá z filmu. Fiktivní hudební doprovod nevyčištěný od filmových zvuků.
Hm, z toho mi vychází, že na severu Evropy se toho dělo docela dost.

Zmiňuješ se o severu Evropy. Někteří se drží zásadně severského metalu, jiní zase britských kytarovek. Máš taky oblíbenou oblast co se hudební produkce týče? Samozřejmě ne výhradně.
Je pravda, že pokud pro něco na sever Evropy sáhnu, skoro nikdy mě to nezklame. Takže o Skandinávii by se asi dalo hovořit jako o mé oblíbené geografické oblasti. To mě ani nikdy nenapadlo, že vlastně všechno odtud mi téměř vždy sedne. Jinak to zpravidla neřeším a spíš hledám podle jiných znaků. Štve mě, že nemám vůbec zmapovanou asijskou muziku. To je docela velká neznámá pro hodně lidí tady, myslím.

A česká hudba tě oslovuje?
Víc než dřív. Není těžké se k ní dostat, jak jsem si myslel. Zajímavou desku natočili opavští Social Party. Indie s otazníkem, post-grunge i punk bez otazníku, citlivý zpěv proti ostré kytaře, pomalý proud i rychlý náběh, to můžu. Za vyzkoušení rozhodně stojí fláky The Mood. Pak jsou tu Děti Deště. Živočišnost až na dřeň, na mě je to snad až příliš. Se mi u toho klepou kolena, asi jsem měkkota. Ale v bahně Chlívu našeho se budu rád opakovaně rochnit. Od Stříbrné rakety mě ještě hodně baví nedávno vydaný sedmipalec Sporto/Aran Epochal. Nacochatu je pro mě rozhodně nejlepší song Sporto. Pak je tu ještě hodně velký (měří přes dva metry) talent Moduretik. How Tall Are You? je jedna z nejpozitivnějších věcí, jakou jsem kdy slyšel.
Jednoznačně největší událostí je pro mě obnova hradecké indie smrště Pavilon M2. Doufám, že když už jsme se dočkali (já se denně modlil) vystoupení z neaktivity, tak se můžeme těšit i na nové album. Nějaký materiál už je.
Na Slovensku se toho ale nějak podezřele hodně děje. Foolk, Modré hory, The Uniques, The Infants, The Autumnist...

Je jasné, ze podpořit české kapely je celkem snadné tím, ze zajdeš na jejich koncert, ale co třeba alba, kupuješ? České, ale i zahraniční?
To ne, originálek mám tak všehovšudy pět. Když už něco kupuju, tak merchandise. Placky a tak.

Zatím jsme se bavili jen o kapelách, ke kterým ses dostal až letos. Co starší kapely a jejich letošní desky?
Uf, zase trochu problém s tím, kolik toho vyšlo, takže se určitě nedostane na všechno. Mám trochu pocit, že se vyvalilo až příliš post-rocku. Je toho přehršel. Možná proto udělali kingové žánru 65daysofstatic The Distant And Mechanised Glow Of Eastern European Dance Parties. Tohle EP mám s post-rockem asi tolik společného jako Loučná nad Desnou s velkým fotbalem. První skladba zní jako záznam toho, co uslyší epileptik, když se připlete před projekční plátno na nějaké až příliš rozjeté párty. Přes tu elektronickou smršť je ale hozen hymnický vokál. Pak se epileptik propadá do záchvatu stále víc a už zbývá jen zasekávající se, rudnoucí vrstva ruchů. Kdybych to měl popsat dvěma slovy, tak je to pro mě chaotická zběsilost.
Když jsme zmínili post-rock, až neskutečně vyvážené album natočili Mogwai. Hawk Is Howling má skrytý půvab, těch několik hitů se ozřejmuje až při soustředěném poslechu. Utajené krásy skrývá i Bengův Diary Of An Afro Warrior. Jediným problémem tohoto alba je délka. Stránky Bengova deníčku jsou nabušeny hity, jen je jich tolik, že se v tom začnete ztrácet a výsledkem je nijaký dojem. Zkuste ale Diary Of An Afro Warrior pouštět po částech. Snad trochu dlouhé je i Intimacy Bloc Party. Ti se začínají trochu vykrádat, riff v Halo je skoro nachlup stejný jako v Helicopter, ale co na tom, Editors postaví na jednom riffu – rozbitém skle celé album a stejně baví. Poetika ze Silent Alarm tvoří dohromady s brutální elektronikou dobrou souhru.
Hodně mě potěšil se svou novinkou Clark. Experiementální sekanou elektroniku tady podložil tvrdým jádrem techna a podle osvědčené mantry „I put things through things. I record these things and put them through other things which then become completely different things“ mimo jiné opět dokázal vytáhnout krásné odlehčující melodie naprosto nečekaným způsobem. Odnikud, zničehonic. Nechápu, jak to ten člověk dělá.
Asi nejvíc jsem ale letos poslouchal čistokrevné country Conora Obersta. Conor je otevřená duše a znovu vymyslel skvělé texty.
Z oblíbeného minimal techna mě potěšila se zábavným safari Anja Schneider, naopak dost zklamala Ellen Allien. Skvělá byla kompilačka Kompakt Total 9 a hodně vyklidněnou desku natočii Move D + Benjamin Brunn.
Zvláštní případ je Deadmau5. Zpočátku jsem si ten hype neuměl vysvětlit. Rozhodně nepřináší nic revolučního, žádný experiment, který se posléze stane novým základem pro všechny. Když ho posloucháš, pořád nevíš, kam ho zařadit, což z něj dělá zajímavější projekt, než ve skutečnosti je. Na první poslech to opravdu není nic výjimečného, nic co už tady nebylo, jenže Random Album Title je koncepční. Skladby sice fungují i o samotě, ale význam mají především pohromadě, puštěné za sebou. Je to monolit, volně se v něm přelévá minimal, trance, progressive, techno, electro, dokonce snad jakýsi pochybný eurodance! Deadmau5 jede z jednoho stylu do druhého bez zastavení a zaváhání.
A protože už není moc prostoru, tak jen telefonní seznam autorů nových i zavedených: The Streets, Tokee, Uzi & Ari, Fuck Buttons, Gregor Samsa, Atlas Sound, Jonny Greenwood, Bon Iver, Parenthetical Girls, Parov Stelar, Veto, Crystal Castles a nakonec skvělý Mr. Oizo. Jeho třetí deska je rozhodně nejlepší, konečně ve svém electru dosáhl optimální míry mezi zábavností, agresivností a experimentem.