Rauš: Bez šrámů to nepůjde
17.3.2004 | Autor: Aleš Linduška | sekce: publicistika
Rauš je už několik let zavedenou značkou ve valašských klubech. Ale i přes originalitu výrazu si této valašskomeziříčské kapely dramaturgové za hranicemi regionu dosud příliš nevšímali. Díky albu Šrámy se však leccos mění. Je jasné, že Rauš se vymyká z šedého proudu tuctových rockových deklamátorů.
Text: Album bylo nahráno kapelou ve složení Radek Koutný (zpěv, kytara), John Janečka (bicí) a Jiří Petřek (baskytara) a na jeho vzniku se podílel světově uznávaný hudebník Glen Hansard, kapelník irské skupiny The Frames, která v domácích hudebních žebříčcích úspěšně soupeří například s legendárními U2. Svěží zvuk nahrávky vytvořil vynikající americký zvukař Rob Bochnik, který se podepsal například pod album kapely Zwan, projektu muzikantů ze Smashing Pumpkins.
Hodnotíte setkání s Robem Bochnikem a Glenem Hansardem jako šťastnou náhodu?
Radek: Celé to začalo před dvěma lety, kdy jsme se potkali na meziříčském festivalu Špalíček s irskými The Frames. Když něco děláš, tak tomu musíš věřit. A to je náš případ. I když se nám několik let nedařilo tak, jak bychom si přáli, a to ani ve studiu, nevykašlali jsme se na to. Pracovali jsme a pořád tvrdě pracujeme.
Jiří: Když něco chceš, tak do dokážeš. Čekali jsme ale tak dlouho, až to přišlo.
Měnili byste něco na nahrávce Šrámů?
Jiří: Všechno dopadlo tak, jak jsme chtěli. Určitě se najdou detaily, o kterých víme, že by mohly být udělané lépe. Využili jsme ale času, který jsme ve studiu měli, a s výsledkem jsme spokojeni. Nejdůležitější bylo, že jsme s sebou měli člověka, který byl na stejné vlně jako my a navíc je ve studiu světová třída.
Radek: Točili jsme už řadu nahrávek po různých studiích. Ale výsledek byl vždycky hrozně studený. Nám totiž záleží na tom, jaká se ve studiu vytvoří atmosféra. Teď jsme konečně měli skvělé podmínky a chovali jsme se přirozeně jako ve zkušebně.
Desku vám vydávají Indies Records, tam se rozjíždí spousta talentovaných kapel.
Radek: Spousta talentovaných tam ale taky dojíždí. Po pěti letech jsme dokázali dát dohromady to, co hrajeme na koncertech. Další práce už by neměla být výběrem, ale skutečná deska, kterou vytvoříme. Měla by to být konečně práce na konkrétní věci a s konkrétní atmosférou.
Jak se vyrovnává Rauš s mňágovskou minulostí kapelníka Radka?
Radek: My jsme se tím paradoxně vždycky museli ohánět, aby násdo nějakého klubu vůbec pustili hrát. Musel jsem jim po telefonu vyklopit, co hrajeme a jediné, co zabíralo, byla moje muzikantská minulost spojená s Mňágou. To se doufám po vydání desky změní. Už se k té zavedené značce zkrátka nechceme vracet. Naše muzika nemá s Mňágou nic společného.
John: Snad už je konec časům, kdy nápisy na plakátech hlásaly něco o koncertu kapely ex-kytaristy Mňágy nebo dokonce o Mňáze revival. Ti lidi pak šli na náš koncert už s tím, že jdou na druhou Mňágu. Ta deska bude snad znamenat konec spojováním Rauše s Mňágou a pořadatelé i lidé nás začnou brát jako kapelu s vlastní muzikou.
Co budete říkat na plakáty typu: Kapela, která nahrála desku se slavným Glenem Hansardem?
John: S tím se dá počítat. Nepřekvapilo by nás to, ani by nás to nebolelo. Setkání s The Frames je pro nás hodně osudové, takžeto k nám patří.
Jiří: S The Frames jsme kamarádi, spolupráce s nimi není programová a není minulostí. Proto mi nevadí, když nás s nimi budou spojovat.
Radek: Lidi jsou u nás odkojení komerčními rádii a televizí. The Frames u nás zatím běžným posluchačům moc neříkají, takže se snad nebude opakovat ta věc s Mňágou.
Říkáte, že byste chtěli více komunikovat s publikem. Není to jen fráze?
Radek: Není to fráze. Když přijdou pohodoví lidi na koncert, játo vnímám jako velkou společnou párty.
John: Jednou se nám stalo, že pořadatel tohle naše motto o rozbíjení bariéry mezi pódiem a publikem napsal na plakáty. Naštěstí se nám na tom koncertě povedlo vytvořit výbornou atmosféru. Nejsme žádní baviči. Ale muzikou chceme něco předávat, to je pro nás víc než narvané sály.
Jiří: Zkrátka, když někdo z nás začne chodit po stropě, tak věřím, že všichni v sále to zvládnou taky.
Chtěli byste, aby vás muzika živila?
Radek: Rozhodně. Mě nebaví normálně pracovat. (smích) Dělám v práci denně devět, deset hodin a pak trávím další hodiny ve zkušebně a k tomu mám rodinu. To je hrozný nápor a vždycky to něco z toho odsere. Stojí to čím dál více síly ale pořád to stojí za to. Ideální by bylo zahrát si deset koncertů měsíčně a vydělat si na živobytí stejně jako ve fabrice. Je za tím trocha štěstí a spousta práce, která tě pak ale stoprocentně uspokojuje.
Jste splínaři?
Radek: Hlavně když přijde podzim. I deska se jmenuje Šrámy. Jsouto ty šrámy, které se nám v životě přihodily. Věci, které hrajeme, jsou prožité.
Text: Album bylo nahráno kapelou ve složení Radek Koutný (zpěv, kytara), John Janečka (bicí) a Jiří Petřek (baskytara) a na jeho vzniku se podílel světově uznávaný hudebník Glen Hansard, kapelník irské skupiny The Frames, která v domácích hudebních žebříčcích úspěšně soupeří například s legendárními U2. Svěží zvuk nahrávky vytvořil vynikající americký zvukař Rob Bochnik, který se podepsal například pod album kapely Zwan, projektu muzikantů ze Smashing Pumpkins.
Hodnotíte setkání s Robem Bochnikem a Glenem Hansardem jako šťastnou náhodu?
Radek: Celé to začalo před dvěma lety, kdy jsme se potkali na meziříčském festivalu Špalíček s irskými The Frames. Když něco děláš, tak tomu musíš věřit. A to je náš případ. I když se nám několik let nedařilo tak, jak bychom si přáli, a to ani ve studiu, nevykašlali jsme se na to. Pracovali jsme a pořád tvrdě pracujeme.
Jiří: Když něco chceš, tak do dokážeš. Čekali jsme ale tak dlouho, až to přišlo.
Měnili byste něco na nahrávce Šrámů?
Jiří: Všechno dopadlo tak, jak jsme chtěli. Určitě se najdou detaily, o kterých víme, že by mohly být udělané lépe. Využili jsme ale času, který jsme ve studiu měli, a s výsledkem jsme spokojeni. Nejdůležitější bylo, že jsme s sebou měli člověka, který byl na stejné vlně jako my a navíc je ve studiu světová třída.
Radek: Točili jsme už řadu nahrávek po různých studiích. Ale výsledek byl vždycky hrozně studený. Nám totiž záleží na tom, jaká se ve studiu vytvoří atmosféra. Teď jsme konečně měli skvělé podmínky a chovali jsme se přirozeně jako ve zkušebně.
Desku vám vydávají Indies Records, tam se rozjíždí spousta talentovaných kapel.
Radek: Spousta talentovaných tam ale taky dojíždí. Po pěti letech jsme dokázali dát dohromady to, co hrajeme na koncertech. Další práce už by neměla být výběrem, ale skutečná deska, kterou vytvoříme. Měla by to být konečně práce na konkrétní věci a s konkrétní atmosférou.
Jak se vyrovnává Rauš s mňágovskou minulostí kapelníka Radka?
Radek: My jsme se tím paradoxně vždycky museli ohánět, aby násdo nějakého klubu vůbec pustili hrát. Musel jsem jim po telefonu vyklopit, co hrajeme a jediné, co zabíralo, byla moje muzikantská minulost spojená s Mňágou. To se doufám po vydání desky změní. Už se k té zavedené značce zkrátka nechceme vracet. Naše muzika nemá s Mňágou nic společného.
John: Snad už je konec časům, kdy nápisy na plakátech hlásaly něco o koncertu kapely ex-kytaristy Mňágy nebo dokonce o Mňáze revival. Ti lidi pak šli na náš koncert už s tím, že jdou na druhou Mňágu. Ta deska bude snad znamenat konec spojováním Rauše s Mňágou a pořadatelé i lidé nás začnou brát jako kapelu s vlastní muzikou.
Co budete říkat na plakáty typu: Kapela, která nahrála desku se slavným Glenem Hansardem?
John: S tím se dá počítat. Nepřekvapilo by nás to, ani by nás to nebolelo. Setkání s The Frames je pro nás hodně osudové, takžeto k nám patří.
Jiří: S The Frames jsme kamarádi, spolupráce s nimi není programová a není minulostí. Proto mi nevadí, když nás s nimi budou spojovat.
Radek: Lidi jsou u nás odkojení komerčními rádii a televizí. The Frames u nás zatím běžným posluchačům moc neříkají, takže se snad nebude opakovat ta věc s Mňágou.
Říkáte, že byste chtěli více komunikovat s publikem. Není to jen fráze?
Radek: Není to fráze. Když přijdou pohodoví lidi na koncert, játo vnímám jako velkou společnou párty.
John: Jednou se nám stalo, že pořadatel tohle naše motto o rozbíjení bariéry mezi pódiem a publikem napsal na plakáty. Naštěstí se nám na tom koncertě povedlo vytvořit výbornou atmosféru. Nejsme žádní baviči. Ale muzikou chceme něco předávat, to je pro nás víc než narvané sály.
Jiří: Zkrátka, když někdo z nás začne chodit po stropě, tak věřím, že všichni v sále to zvládnou taky.
Chtěli byste, aby vás muzika živila?
Radek: Rozhodně. Mě nebaví normálně pracovat. (smích) Dělám v práci denně devět, deset hodin a pak trávím další hodiny ve zkušebně a k tomu mám rodinu. To je hrozný nápor a vždycky to něco z toho odsere. Stojí to čím dál více síly ale pořád to stojí za to. Ideální by bylo zahrát si deset koncertů měsíčně a vydělat si na živobytí stejně jako ve fabrice. Je za tím trocha štěstí a spousta práce, která tě pak ale stoprocentně uspokojuje.
Jste splínaři?
Radek: Hlavně když přijde podzim. I deska se jmenuje Šrámy. Jsouto ty šrámy, které se nám v životě přihodily. Věci, které hrajeme, jsou prožité.
časopis Rock&Pop 2004/01
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Raus-Bez-sramu-to-nepujde~17~brezen~2004/
Komentáře
&;
