27.10.2003 | Autor: Martin Zoul | sekce: publicistika Jedna z předmiléniových historek o R.E.M. tvrdila, že na Silvestra roku 1999 odehrají Berry, Buck, Mills a Stipe poslední koncert a odejdou do hudebního důchodu. Píše se rok 2003 a oni to stále ještě nezabalili, ačkoli Bill Berry už s nimi nehraje. Zbylí tři letos zatím oslavili dvacáté výročí vzniku své první desky. Jejich poslední album je dost možná tím nejlepším od Out Of Time (nebo Automatic For The People, jak je libo). Navíc jim vychází už třetí bestofka během patnácti let, která tentokrát mapuje období strávené pod křídly koncernu bratří Warnerů. Poohlédněme se s nimi!

Začínají devadesátá léta a domácí hudební fandové si několikrát denně dopřávají francouzskou televizní stanici MCM, ti šťastnější pak přes satelit rovnou MTV. V téže době lze na obou shlédnout existenciální videoklip ke skladbě Losing My Religion, která se zanedlouho stane společně s Creep od Radiohead a Smells Like Teen Spirit od Nirvany hymnou téhle jalové dekády. Hlavně díky ní hlídala deska Out Of Time krátce po vydání v březnu roku 1991 pozice z prvních míst domácího i ostrovního žebříčku.

Cestičky slávy

Najednou bylo R.E.M. všude plno a pozdní satisfakce za léta přehlížení nebraly konce. Jen zmíněný klip k Losing My Religion jim vynesl šest výročních cen MTV, včetně té hlavní za video roku. O pár měsíců později dosáhli i na metu relativně nejvyšší, když - řečeno sportovní terminologií - proměnili obě nominace na Grammy. Dodnes patří k nevysvětleným záhadám pop music, jak to všechno dokázali R.E.M. ustát a nezbláznit se z tak náhle vzedmuté vlny zájmu o jejich hudbu i soukromí.

Recept na zvládnutí popularity lámal z Michaela Stipea i jeho velký fanoušek, který se zhruba ve stejné době potýkal s podobnými problémy. Jmenoval se Kurt Cobain a po smrti se od svého přítele dočkal alespoň přípisu skladby Let Me In z alba Monster. Z veršů jako "I had a mind to try to stop you/let me in" běhá mráz po zádech ještě dnes. Br! Divná deska a divná doba, leč nepředbíhejme.

R.E.M. byli na Out Of Time na vrcholu a Losing My Religion se hrála opravdu všude. Dokonce i v Beverly Hills 90210, což bylo v té době chápáno jako větší rána, než kdyby Stipe potvrdil pravdivost všech fám, které o něm tehdy kolovaly a mimo jiné se týkaly jeho údajné bi- až homosexuality (pravda) a nakažením virem HIV (lež). Aby nedošlo k omylu: na rozdíl od takových Rolling Stones nebo The Cardigans R.E.M. v tomto seriálu nikdy nevystupovali, kolem jejich koncertu se ale točil děj minimálně jedné epizody.

Zvláštní je, že na tak hitovou skladbu má Losing My Religion vyloženě pesimistický text - možná proto se s ním identifikují jak v lásce zhrzení teenageři, tak neúspěšní podnikatelé. A jak se zdálo i katolická církev, která se jako už tolikrát postarala o zvýšení obratu z importu desky Out Of Time do některých zemí. Tahle archetypální píseň R.E.M. ale nebyla na albu osamocená. Mezi dalšími smuténkami vyniká Low, která má depresi už v názvu a Country Feedback, prý nejoblíbenější skladba samotného Michaela Stipea, mořem kytarových vazeb předznamenávající sonické orgie na desce Monster. V ostrém protikladu k nim stojí další singlovky - basákem Mikem Millsem nazpívaná Near Wild Heaven a především třeskutě pozitivní Shiny Happy People.

Automatický bratříček

Počet prodaných nosičů s Out Of Time činí k dnešnímu asi tolik, kolik má Česká republika obyvatel. Ano, čtete správně - desku si koupilo bratru deset milionů duší a to se prosím kapela ani neobtěžovala vyjet na turné. Vedly ji k tomu přinejmenším dva důvody: jednak se poměrně nedávno vrátila z roční šňůry k předchozí desce Green a pak tu bylo zamluvené studio, kde měl od podzimu vznikat následovník Out Of Time.

Datum první frekvence se sice nakonec o pár měsíců posunulo, na jaře roku 1992 už ale byly práce na Automatic For The People v plném proudu. Z předchozího natáčení měli R.E.M. dostatek přebytečného materiálu, ze kterého se na novou desku kvalifikovala například skladba Nightswimming. Další, jako třeba Fretless nebo It's A Free World Baby skončily alespoň jako béčka singlů. Zbytek byly písně buďto úplně nové, nebo přinejmenším nově zaranžované. Velký kus práce ve studiu odvedl bývalý basák a klávesák Led Zeppelin John Paul Jones, díky kterému mohl kytarista Peter Buck označit chystanou kolekci při jakési příležitosti za "folk-rockové orchestrální album".

První zájemci si desku Automatic For The People mohli koupit v říjnu 1992 a navzdory poměrně krátkému časovému rozpětí mezi ní a předchozím albem se rozhodně nejedná o rychlokvašku. Dokonce působí sevřenějším dojmem než Out Of Time, za což můžou nejspíš právě ony zmíněné Jonesovy orchestrální aranže, podmalovávající většinu skladeb na albu. A je tu ještě jeden aspekt, který dělá Automatic For The People tak výjimečným počinem; u textů R.E.M. se nedá vždycky jednoznačně říct, co že tím chtěl básník Stipe říct (v množství poetických kudrlinek na centimetr čtvereční textu se mu v současné pop music vyrovná snad jen Karl Hyde z Underworld). V tomto případě se ale měli novodobí vykladači psaného slova jasno: o čem jiném jsou skladby jako Try Not To Breathe, Sweetness Follows nebo závěrečná Find The River než o smrti?

A opět se rozběhl známý kolotoč spekulací o zdravotním stavu zpěváka R.E.M., o jeho sexuální normálnosti a nově i o jeho brzkém konci. V té chvíli stačilo vstát a učinit jasné prohlášení, což ale Michael jak známo neudělal (alespoň tehdy ještě ne), ergo byl tím víc podezřelý. Jako by se s novou deskou opakovalo v dobrém i ve zlém všechno, co následovalo po vydání Out Of Time. Znovu se opakovaly milionové prodeje, ačkoli se hudebníci ani tentokrát neobtěžovali s nějakou - byť sebekratší - šňůrou.

Netvor přichází

Přesto se období po Automatic For The People od předchozí pauzy mezi nahráváním dvou desek podstatně lišilo. Zatímco tehdy snad neminul měsíc, aby se o R.E.M. nebo alespoň o Michaelovi někde nepsalo, nyní se po nich téměř slehla zem. Krátce o sobě dali vědět pouze během kampaně před prezidentskými volbami v Americe, kdy jako správní levicoví intelektuálové podporovali Billa Clintona. Po jeho zvolení se pak ještě Michael Stipe sólově blýskl před kamerami, když na jakémsi mecheche Demokratů recitoval verše.

To už se ale z cestování v čase pomalu vynořujeme v roce 1994, který byl rokem Netvora. R.E.M. měli vždycky cit pro výběr názvů alb, které tak či onak souvisely s jejich obsahem a/nebo s celkovým duchem doby. Zatímco ale ty dlouhé jako Fables Of The Reconstruction/Reconstruction Of The Fables nebo New Adventures In Hi-Fi odrážely spíše zbožné přání členů kapely, údernější jednoslovné tituly zpravidla málokdy ťaly vedle. Tak se i slovo monster v názvu druhé desky po Out Of Time a celkově deváté v pořadí stalo symbolem něčeho, co už nám dávno přerostlo přes hlavu a teď si to žije vlastním životem.

Z pohledu zvenku se jedná o hlasitou rockovou hudbu, jíž je Monster svým způsobem labutí písní, viděno zevnitř jde především o mimořádně bolestný proces nahrávání a potažmo o vnitrokapelové vztahy jako takové. Ty se zvlášť během mixování alba v losangeleském studiu dostaly na i pod bod mrazu a když to všechno jednoho dne skončilo, nebylo na rozdíl od předchozích nahrávání nejdůležitější věcí na světě, že už je deska konečně hotová. Místo toho se všichni v R.E.M. svorně divili, že se na sebe ještě vůbec dokážou podívat.

Kdybychom měli hlavní krizové faktory pojmenovat jejich pravými jmény, vypadal by vrchol pomyslného žebříčku asi takto: zásadní neshody ohledně koncepce celého alba reprezentované malichernými hádkami nad zařazením té které skladby, série onemocnění jednotlivých členů kapely a (last but not least) dvě tragická úmrtí jejich blízkých přátel. Tady stačí říct dvě jména - River Phoenix a Kurt Cobain. Prvnímu je dedikováno celé album Monster, zatímco s Kurtem se R.E.M. rozloučili už zmíněnou skladbou Let Me In. A jen na okraj: na některých koncertech následujícího Monster Tour se Michael Stipe údajně vlastnoručně doprovázel hrou na kytaru, kterou mu před smrtí věnoval právě Cobain.

Výsledkem trýznivého nahrávání byla nejdivnější a nejhlasitější deska v dosavadní kariéře kapely s jasně čitelnými odkazy ke glam rocku sedmdesátých let a dále k tehdy stále ještě populárnímu stylu grunge, který prý R.E.M. vymysleli (alespoň to vyplývalo z některých výroků Kurta Cobaina). Prvním singlem z alba Monster se stala adrenalinová skladba What's The Frequency, Kenneth? - příběh vynálezce bezdrátové elektrické kytary Kena Shaffera z názvu téhle písně je tak zamotaný a prošpikovaný americkými reáliemi, že si jeho převyprávění klidně odpustíme. Ve zvláštně odsekávaném textu ke Kennethovi se ale skrývá jedno novum oproti předchozím nahrávkám skupiny.

Řeč je o benzedrinu. Látce, která patří do skupiny amfetaminů a spolehlivě zahání únavu. Vznikala snad deska Monster nebo aspoň její část za pomoci zakázaných substancí? Vzhledem k už několikrát zmíněným okolnostem nahrávání a ne právě čistému drogovému profilu některých členů R.E.M. - byť se zpravidla jednalo o látky dnešní společností spíše tolerované - by nebylo divu. Byla tu ale ještě jedna věc: jednotícím tématem je z hlediska textů u řady skladeb sex, ať už se o něm pojednávalo zjevně (Crush With Eyliner, I Don't Sleep, I Dream, Circus Envy a další) nebo víceméně skrytě (pomalá Tongue uprostřed desky je údajně o ženské obdobě felace; sakra, prostě o lízání).

Turné průšvihů

Všechno to do sebe nádherně zapadá: R.E.M. natočili album, na kterém spojili sex, drogy a rock'n'roll. Byl to záměr? Možná. Fungovalo to? Určitě! Jinak by se prodeje Monster nevyšplhaly do závratných výšin Out Of Time a Automatic For The People. A i když by se kapele nikdo nemohl divit, kdyby i tentokrát zůstali doma, rozhodli se Stipe a spol., že už bylo zápecnictví dost. Většina aranží na desce ostatně přímo sváděla k živému provedení a fakt je, že během koncertů Monster Tour postupně zazněly až na dvě tři výjimky všechny skladby z Netvora.

Turné startovalo v lednu 1995 v australském Perthu a vyvrcholilo v listopadu téhož roku trojkoncertem v téměř rodné Atlantě (R.E.M. se zformovali počátkem osmdesátých letech v univerzitním městečku Athens v Georgii). Zpočátku šlo všechno hladce, zatímco v Americe jim ale hrozila maximálně kocovina z nezřízené konzumace jistých nápojů během a po představení, evropská část šňůry se svou nepřejícností vyrovnala té k albu Fables Of The Reconstruction/Reconstruction Of The Fables.

Největším smolařem se stal bubeník Bill Berry, který se březnu zhroutil do bicích během koncertu ve švýcarském Lausanne. Kvůli hrozivě znějící diagnóze - prasklá krevní výduť na mozku - se část turné musela přeložit, mimo jiné jí padl za oběť i pražský koncert. Dalším termínem pro Prahu se stal červenec, jenže to si pro změnu slepé střevo baskytaristy Mikea Millse usmyslelo, že se zanítí.

A tak se opět překládalo a opět čekalo, i když tentokrát jenom několik týdnů. Údajně byla Praha jediným městem, kterému byli R.E.M. ochotni nahradit dvojité zklamání z anulace koncertu. Zřejmě díky neskrývaným sympatiím, které k našemu hlavnímu městu choval Stipe od roku 1991, kdy tu z pověření amerického kongresu dohlížel na průběh prvních svobodných voleb.

Nová dobrodružství? Ano, ale...

Jakkoli náročné bylo turné k albu Monster, po Berryho kolapsu hudebníky interně přejmenované na Aneurysm Tour (neboli Turné výdutě), kapelu po předchozím martyriu ve studiu spíše sblížilo. Michael Stipe dokonce prohlásil, že by ve šňůře nejradši pokračoval. Místo toho nahráli R.E.M. schizofrenní album New Adventures In Hi-Fi, na kterém je toho skutečně nového pomálu, zato se tu uplatnila řada skladeb napsaných a mnohdy i nahraných během ježdění po světě s Netvorem.

Většina znalců historie kapely podtrhuje v souvislosti s touto deskou právě její cestovní charakter, který byl patrný už na první nahrávce R.E.M. (Murmur, 1983) a do jisté míry i na Automatic For The People. Další badatelé si všímali zejména její nadprůměrné délky - zatímco se Out Of Time ještě vešlo bez problémů na jednu stranu devadesátiminutové kazety, Nová dobrodružství už zblízka atakují hranici sedmdesáti minut.

Oněmi přebytky z období alba Monster jsou skladby The Wake-Up Bomb, Undertow, Departure a Binky The Doormat a s klidným svědomím k nim můžeme přihodit ještě singlovou Bittersweet Me a mladší sestřičku benzedrinem napumpovaného Kennetha jménem So Fast, So Numb, a to nejen kvůli poznámce "it's all amphetamine" v textu. Naopak překvapivě nově vyznívá už samotný začátek desky v podobě netradiční písně How The West Was Won And Where It Got Us, pro kterou se místy hodí označení akustický dub. Mile osvěžujícím dojmem působí paradoxně i temná singlová záležitost E-Bow The Letter s hostující Patti Smith (i když by se sem stejně dobře hodila Marianne Faithfull). No a po hodinovém poslechu New Adventures In Hi-Fi přichází bonbónek v podobě dalšího singlu Electrolite, který svou zpěvností a čistou písňovou strukturou staví most mezi alby Out Of Time, respektive Automatic For The People a R.E.M. model 1996.

Navzdory přítomnosti několika nadčasově skvělých písní se ale kapele na rozdíl od předchozích desek nepodařilo na novince udržet jednotnou linii všech skladeb. Tato rozháranost se možná podepsala velkou měrou na prodejnosti alba, která se v devadesátých letech poprvé pohybovala "jenom" v šesticiferných číslech. Celková nálada ve skupině musela být tou dobou pod psa a největší rána měla teprve přijít.

Vzhůru ve třech

Odchod bubeníka Billa Berryho na podzim roku 1997 postavil zbývající členy R.E.M. před nejdůležitější rozhodnutí v jejich kariéře. Zatímco dřív se vůbec diskuse ohledně budoucnosti skupiny točily kolem otázky JAK pokračovat, nyní se zdálo nanejvýš podstatné rozhodnutí, jestli to ještě bude mít v téhle podobě cenu. Během následujícího léta se kapela de facto rozpadla a do studia Bryana Adamse v kanadském Vancouveru šli už jen jako tři nejlepší kamarádi. Za sebou měli fantastickou hudební dráhu a před sebou nic než pochybnosti. Od minulosti se odřízli vystřídáním na postu spoluproducenta (po deseti letech a studiové výpomoci na šesti deskách šel přes palubu Scott Litt a nahradil ho stejně zkušený Pat McCarthy), jenže co s obavami z budoucnosti? Odborně se tomu říká horror vacui - strach z prázdnoty - a není to žádná sranda.

A opět možná zapracovala magie vhodně zvoleného titulu, neboť jestliže se během natáčení jevil název Up jako nevhodně optimistický, při pohledu do zpětného zrcátka k desce pasuje téměř dokonale. Opět se změnil zvuk kapely, tentokrát se usadil někde mezi Tindersticks a umírněnějšími Radiohead. První singl Daysleeper byl o poznání víc radio friendly než předchozí nahrávku oznamující E-Bow The Letter. Kdosi o albu Up prohlásil, že se nejlépe poslouchá po půlnoci a měl pravdu. S výjimkou Hope a druhého singlu Lotus se skladby na něm nesou v klidném tempu a textová složka tak více než kdy předtím vystupuje na povrch. Však jsou také texty vůbec poprvé do jednoho otištěny v bookletu a posluchač tak může během poslechu desky donekonečna luštit významy, které jsou v nich zakódované.

Zbytek je poměrně čerstvá historie: žádné Up Tour se nekonalo, proběhlo pouze menší promo turné, do jehož rozpisu se vešla i Vídeň. Praha už měla tentokrát smůlu, aspoň že tedy podle všeho velmi vydařené vídeňské soiré vysílala ze záznamu Evropa 2. Podobně uvolněnou atmosférou se vyznačuje i vystoupení R.E.M. v pořadu MTV Storytellers, který u nás běžel svého času na Nově mezi akčním krvákem a nějakou soft erotickou blbostí. Mnohem kultovnější povahy je ovšem epizoda výborného dětského seriálu Sesame Street (u nás Sezame, otevři se! - ach jo!), ve které zpívají Stipe a spol. za doprovodu roztomilých plyšových muppetů písničku Furry Happy Monsters. Jedná se skutečně o upravenou verzi vlastní skladby Shiny Happy People z alba Out Of Time se shodnou instrumentací, ovšem mírně upraveným textem.

Ještě než spatřila světlo světa nová deska, produkovali R.E.M. soundtrack k filmu Man On The Moon režiséra Miloše Formana. Protože běžel pod názvem Muž na měsíci i u nás, tak jen pro pořádek: Jim Carey hraje v tomto filmu amerického komika a zápasníka Andyho Kaufmana, kterého si můžete pamatovat jako taxikáře Latku ze sitcomu Taxi a kapela se k práci na soundtracku kvalifikovala zejména stejnojmennou písní z alba Automatic For The People, jejíž refrén začíná slovy "Hey Andy did you hear about this one?" a jejíž text obsahuje ještě další narážky na Kaufmanu kariéru entertainera. Zcela v duchu svých starších písní složili R.E.M. i pár nových skladeb, mezi kterými vynikala zejména singlová Great Beyond.

Nepříliš skandální odhalení

Na jaře 2001 vychází Reveal a kapele i posluchačům se podle všeho moc líbí. V souvislosti s tím, jak se stávají témata písní R.E.M. stále osobnější, přichází na přetřes myšlenka, že oním odhalením v názvu alba byl míněn Stipeův pozdní coming-out, uskutečněný samotným zpěvákem na stránkách časopisu Time. Ať už udeřila tato domněnka hřebíček na hlavičku nebo vede do slepé uličky, obvyklá mnohoznačnost písňových textů na desce to nevylučuje.

Opět máme co do činění s albem, které sice není koncepční v pravém slova smyslu, zároveň je ale víc než pouhou sbírkou vzájemně izolovaných skladeb. Počínaje úvodní Lifting a konče závěrečným cajdákem Beachball je jasné, že R.E.M. nechali za sebou euforii počátku devadesátých let i zmatky a bolesti jejich druhé poloviny. Zároveň se ale poučeni úspěchem skladby Great Beyond nehodlali tak úplně vzdát všeho, co jejich hudbu během předchozí dekády charakterizovalo.

Jako první singl z desky proto vyšla skladba Imitation Of Life, která zcela nepokrytě odkazuje k nejlepším momentům z alba Automatic For The People - především The Sidewinder Sleeps Tonite a nebo právě Man On The Moon. Je-li první polovina Reveal poznamenána ohmatáváním nových teritorií, patří její druhá část spíše skladbám, které mohly zaznít už na kterémkoli předchozím warnerovském albu (snad s pochopitelnou výjimkou Monster).

V květnu přijíždějí R.E.M. do Kolína - bohužel toho nad Rýnem - odehrát na zdejším Roncalliplatz před proslulým kolínským dómem zdarma koncert a potěšit tak početné fans z Německa i okolních zemí. Během tohoto vystoupení se už možná začaly rýsovat obrysy budoucího výběru největších hitů, prvního od kompilace The Best Of R.E.M. určené výhradně pro evropský trh shrnující to podstatné, co od nich vyšlo na nezávislém labelu I.R.S.

To by ostatně vysvětlovalo, proč je na novém sampleru z Out Of Time jenom Losing My Religion; z ostatních desek zůstala s jednou písní Popelkou už jen Monster, dvakrát jsou zastoupeny Green, New Adventures In Hi-Fi, Up a Reveal a hned tři skladby reprezentují podle očekávání Automatic For The People (kromě Man On The Moon ještě The Sidewinder Sleeps Tonite a povinná, i když po čase pěkně otravná, Everybody Hurts).

Celkový počet skladeb doplňuje na sedmnáct čtveřice mimo stojících písní - Great Beyond jsme už probrali dříve a All The Right Friends pochází z období nahrávání Murmur a objevila se na soundtracku k filmu Vanilla Sky s Tomem Cruisem a Penelope Cruz. Jedinými novinkami jsou tu Animal a jako singl vycházející Bad Day. Ta je sice nově natočena, ale ve skutečnosti její kořeny sahají až do roku 1986, pochází totiž z období natáčení alba Lifes Rich Pageant.

Jako by tím vším R.E.M. dávali najevo: "Víme, co máte rádi a i když nás občas štve hrát vám pořád dokola Losing My Religion, můžete se ale spolehnout, že ji od nás budete s novými věcmi slýchat i nadále." Staré se u nich zkrátka pořád potkává s novým a neustálá hudební evoluce nezná chvíli na oddych. Až vyjde příští rok následovník Reveal, bude z toho zase událost a pokud se Peter Buck zase v letadle do Londýna neopije a nezačne zlobit, bude to už doufejme jen a jen o hudbě.
Dinosauři ve studiu

Během nahrávání svého prvního alba ve studiu Reflection v Charlotte (Severní Karolína) před dvaceti lety si čtyři mladíci udělali pauzu vyplněnou obvykle nákupem použitých desek a obnošeného oblečení. Toho dne se na ně ale štěstí nesmálo, tak si alespoň koupili párek barevných plastikových dinosaurů. Pojmenovali je Levej a Pravej a dosud s nimi absolvovali nahrávání každé další desky. Občas se prý dinosauři dokonce producírují po pódiu, takže až budou zase R.E.M. hrát někde poblíž a vy budete u toho, pozorně se po Levým a Pravým porozhlédněte.

Diskografie:

Chronic Town (EP, 1982)
Murmur (1983)
Reckoning (1984)
Fables of the Reconstruction/Reconstruction Of The Fables (1985)
Lifes Rich Pageant (1986)
Dead Letter Office (kompilace B-stran singlů, 1987)
Document (1987)
Eponymous (kompilace, 1988)
Green (1988)
Out Of Time (1991)
The Best Of R.E.M. (kompilace, 1991)
Automatic For The People (1992)
Singles Collected (kompilace singlů a B-stran, 1994)
Monster (1994)
New Adventures in Hi-Fi (1996)
In The Attic (kompilace rarit, 1997)
Up (1998)
Reveal (2001)
In Time: Best Of 1998-2003 (kompilace, 2003)

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/11