Bylo už na čase. Jako kdyby na rock dopadal důchodový věk. Vždyť poslední vzrušení jsme zažili s Nirvanou a Pearl Jam a taky s Faith No More a Red Hot Chili Peppers počátkem devadesátých let. Pomineme-li napůl uměle vyšlechtěný neopunk Green Day a Offspring a vzpouru nu-metalových vyděděnců v kapsáčích a baseballových čepicích, prožili jsme si bezmála deset let rockové nudy.

Čert ví, kde se zčistajasna všecky ty rockové svěženky, přitažlivě vonící garáží, vzaly. Jen jedno je zřejmé - vyrostly samy o sobě, živené energií mládí a prokazatenými talenty. Až s podezřelou vervou se o ně začaly zajímat velké vydavatelské firmy, což by mohla být dobrá předzvěst oživení zájmu o skutečně autentický rock - pokud ovšem nezabloudí do jednosměrky vedoucí do pekel showbusinessu, který talenty zabíjí a v horším případě konzervuje a klonuje. Jsou-li tihle tvrdohlaví opravdovými předskokany dalšího rockového obrození, bude záležet hlavně na tom, nakolik jsou jejich srdce odvážná a písně jedinečné...

Tak či onak nechme především na nás posluchačích, jak dlouho budeme moct z tohoto zatím čirého pramene pít.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/04