31.3.2004 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: publicistika Michael Kocáb, Michal Pavlíček, Vilém Čok, Klaudius Kryšpín - asi byste sotva komukoliv z téhle čtveřice udělali radost, kdybyste před ním mluvili o kapele Pražský výběr jako o legendě.Je cosi fosilního a strnulého na tomhle slově, tím pádem pro Výběr nepatřičného. Za léta své existence byl, je a zůstává Pražský výběr živoucím organismem, progresivní kapelou dneška, ato ve všech etapách svého vývoje. A právě tak je tomu i teď, na prahu roku 2004, kdy se Výběr znovu vrátil, aby začal psát další kapitolu svého životopisu. "Michal tomu říká poslední, já, další comeback." míní Michael Kocáb a dodává, "Každopádně to znamená,že Výběru teď chceme dát maximum a rozjet ho naplno."

Troubení do útoku

Zprávy o comebacku Pražského výběru v jeho klasické podobě z druhé poloviny osmdesátých let, se objevily na sklonku loňského roku a konkrétní podobu nabraly čtveřicí předvánočních koncertů. Po slušné řádce let se tak s výběrovskými písněmi ĺpospolu na jevišti i ve zkušebně zjevili Michael Kocáb s Michalem Pavlíčkem. Vilém Čok po třech letech poprvé otevřel kufr své baskytary, což sarkasticky komentoval: "Ty vole, to si nedovedeš představit, co tam bylo prachu." A letenku ĺz Melbourne do Prahy si po dlouhé odluce opatřil i Klauda Kryšpín

"Je to zvláštní," přiznává, "kluci a moji rodiče jsou vlastně jediní, koho tu teď znám. Jsem pryč patnáct let a to je hodně dlouhá doba. Uvědomil jsem si to, když jsme v prosinci začali zkoušet, já se vždycky večer vrátil domů, rodiče chodí brzo spát, tak jsem tam seděl, cvičil na bicí, nebo se díval na televizi. Do kina sám nepůjdeš."

S výjimkou Klaudy Kryšpína, se v loňském roce výběrovská trojice sešla i v muzikálu Excalibur. Michal Pavlíček jako autor hudby, Michael Kocáb s Vildou Čokem v hereckých rolích. Vilém krom toho intenzivně pracuje na novém sólovém albu, které by ho mělo vrátit do prodejen i na pódia v průběhu letošního roku. . "Vilémovi jsme comebackem trochu zkřížili plány," přiznává Michal Pavlíček a se smíchem dodává, "Museli jsme ho trochu přitlačit a Vilča souhlasil. Návrat Výběru by bez něj neměl cenu jako bez kohokoliv z nás. Buďto všichni a pořádně, nebo to radši rozpustit. Taková existence - neexistence kapely je nanic. Chceme pravidelně hrát, pravidelně zkoušet, vystupovat kontinuálně v klubech jako ostatní kapely. To je pro nás daleko větší zážitek než turné jednou za pět let po velkých halách. K Výběru vždycky patřil kontakt s publikem." Jarní koncerty, letní festivaly a případná podzimní deska by ovšem neměly zkřížit Vilémovy sólové záměry.

"Řešil jsem dilema, když Výběr začne hrát a já do něj naskočím, budu muset svou desku úplně zazdít a nevyjet s ní nebo se pokusit obě věci co nejvíc sladit. To znamená včetně obou managementů. Nebude to prča, ale dohodli jsme se, že pro to uděláme maximum, aby to šlo," říká Vilém.

Rozpracovanou desku se svou hudební i životní partnerkou Vendulou Kašpárkovou zanechal v Austrálii i Klauda Kryšpín. Codo adresy, nejvzdálenější člen Výběru. "Přiletěl jsem původně na čtyři koncerty a až tady jsem se dozvěděl, že to bude možná jinak. Zavolal jsem Vendule a řekl jí - Hele, plánuje se znovuzrození Výběru, protáhne se to možná na půl, možná na třičtvrtě roku. Vendula je muzikantka, tyhle situace zná, takžeto asi pochopí. Nakonec, bývám často na štacích, jezdil jsem do Japonska, na Filipíny, v Darwinu, což je přes celou Austrálii, jsem byl pět měsíců v kuse. Tam za mnou sice mohla zaletět, ale ono je to nakonec jedno, jestli je to sedm nebo dvacet hodin v letadle." Pražský výběr je tedy opět v plné síle pospolu. Odkud vlastně vzešel bezprostřední impuls k tomuto comebacku?

"Jsme už ve věku, kdy méně kontrolujeme svoji odhodlanost," objasňuje Michael Kocáb. "Vždycky se rozhodneme, že spolu budeme dělat a pak nic. Takhle jsme to odkládali už tolikrát, až jsmesi řekli, že pokud to teď nerozjedeme opravdu natvrdo, tak Výběruž nedá nikdy nikdo dohromady. Další impuls byl v tom, že jsmena svých studiových projektech pocítili absenci zpětné vazby. Já ještě víc než Michal, který občas živě hraje. Člověk něco vyrobí, pak si přečte kritiky novinářů a názor lidí si kromě pár kamarádů v podstatě neověří. Ten se dá ověřit jenom na koncertě. Krom toho, máme podle smlouvy udělat další desku Výběru. A já nechtěl, abychom jí skládali ve studiu, ale ve zkušebně, živě jí obehráli, aby se to proselo tím, jak to bude působit, jak to budou lidi přijímat. Přesně jako když jsme dělali Straku v hrsti." Michal Pavlíček přitakává: "My jsme poprvé v situaci, kdy desku nebudeme plánovat, kdy nebudem plánovat nic. Prostě se vracíme do zkušebny, kde budeme hrát a až zjistíme, že to stojí zato, že nastal čas - pustíme se do desky. Nechceme a nemáme nad sebou žádný bič, žádný nátlak businessu, chcem aby přirozeně vykvasila a uzrála, aby měla opravdu smysl." A Vilda Čok dodává: "Ovšem pozor, mám super hlášku. Já bych to řekl asi takhle - Až budem plný potravy, tak se půjdem vysrat. Zní to možná vulgárně, ale je to přesně tak."

Kam s ním

Notoricky známé antické úsloví praví, že nikdy nevstoupíš do téže řeky. Ať chceme nebo nechceme, čas plyne a s ním i všechno ostatní. Na tuhle starověkou moudrost se ovšem lze podívat i z druhého úhlu. Z úhlu člověka, který do téže řeky ani vstoupit nechce. Plavat stále od téhož břehu na tentýž břeh by plavce samotného začalo nakonec nudit, ať byla voda v daném okamžiku jakkoli osvěžující. A přesně takovým plavcem je Pražský výběr. V jednotlivých etapách svého vývoje, vždycky přišel s novým přístupem, s novým pohledem, s novými tempy, byť proud staré řeky zůstal zachovám. Jak tedy vypadá pohled kupředu, kam bude asi směřovat Výběr roku 2004, co ho právě teď zajímá, přitahuje a inspiruje?

"Určitě to nebudem řešit jako zamlada, hádat se, jestli hrát tohle nebo tohle," zamýšlí se Michal Pavlíček. "Každý vidí ĺhudbu trošku jinak Michal je třeba hodně ovlivněný taneční hudbou, mně se taky líbí, ale baví mě i tvrdé ostré partičky, co s ní koketují a mám hodně rád psychedelickou muziku. Bude chvilku trvat, než se naše náhledy spojí, ale určitě se to povede. Chceme proto hodně pracovat ve zkušebně, aby se vrátil duch první desky, kdy jsme to tak dělali. Já osobně jsem hodně otevřený moderním trendům, líbí se mi jak se různé věci prolínají, nejsem konzervativní, nebo se o to alespoň snažím. Na druhou stranu jim samozřejmě nepropadám tak, abych úplně odřízlto co jsem cítil a dělal předtím. Čili, Zeppeliny ze sebe nedostanu, ale stejně razantně vstřebávám umělečtější věci jakoje Bj"rk nebo Tory Amos. Čili budoucnost Výběru bych viděl jako razantní agresivní muziku, položenou třeba i na dancingovém podkladu, psychedelickém hluku nebo groovech, se zajímavými ulítlými zpěvy, melodiemi a harmoniemi, které se vymykají běžnému vnímání popové písničky. Myslím, že Výběr má šanci jít zase cestou neotřelých harmonií, melodií, bez ohledu na to, jestli se to bude někomu někde na nějakých rádiích líbit a podobně. Nebudeme se podřizovat, půjdeme velmi tvrdohlavě za svým tak, aby my jsme byli šťastní z toho co děláme. Budeme se prostě snažit udělat zajímavou kvalitní hudbu, která, když si najde průnik světla k posluchačům a vzchopí se jako nová vlna výběrovského šklebu, pak to bude to, co chcem. Jsme ve věku, kdyse nám jedná o to, dát do hudby energii a pocit štěstí, protože nás hrozně baví."

Klauda Kryšpín potvrzuje: "Pro mě je v tom ještě jedna věc, sounáležitost.Výběr znám od čtrnácti let a je mi sedmatřicet. I když se vídáme málo, známe se dokonale. Jakmile začneme hrát, vím co Michal praští za kilo, cítím jak se to bude dál vyvíjet.Je to spousta let, jen tak někdo je neodpáře a myslím, že si díky tomu i dokonale rozumíme."

Vilém Čok podotýká: "Připadá mi, že jak jsme spolu delší čas nekomunikovali, nějak jsme vyzráli, zestárli, nebo jak to nazvat. Každopádně se vyvinul mezi námi úplně nový druh komunikace. Je to naprostá otevřenost, kdy si řekneme úplně všechno,co bylo dřív dobře i špatně, aniž bychom na sebe nějak křičeli. Je to otevřenost úplná, čistá a to by se mohlo projevit i v muzice. Co se té týče, kluci dobře vědí, že mě byl a je vždycky nejbližší tvrdý Výběr ve čtyřech, ostřejší muzika s punkovým základem, přitom moderní a současná."

K bytelnému punkovému prazákladu Pražského výběru se ve svém pohledu do budoucnosti odkazuje i Michael Kocáb. "Pro mě to jednoznačně musí být nářez. Šílený nářez. To znamená, taková ta power punková linie. Různé metaly, death metaly nebo systém Kiss v sobě power taky mají, ale pro mě příliš patetický. Punk je šaškárna a to mi daleko víc konvenuje. Ovšem to je , co se týče energie. Co se týče muziky, měli bychom vycházet z ranějšího Pražského výběru, řekněme prvních dvou desek, dotažených do dancingových poloh. Ono to není nic složitého. Výběr vlastně vždycky stavěl na groovech, ovšem hraných rukama. Vezmi si třebaNa václavským Václaváku. Co to je jiného. Takže princip už tu je, jenom se  vývojem posouvá kupředu. Nebude to samozřejmě taneční muzika, taneční desku mám v plánu udělat si sólově, budeto spíš underground dancing, jaký se mi líbí, dejme tomu u Underworld."

Člověk si ale podvědomě soudobé taneční trendy a technologie spojuje spíš s odlišnou generací, která vesměs nemá tak hluboké hudební kořeny v rockové hudbě, natož pak klasickou hudební erudici. Pražský výběr ovšem rozhodně nepovažuje tyhle prvky ve své muzice za něco nepřirozeného. Michael Kocáb potvrzuje: "Kdepak, naprosto ne, tenhle názor vychází z generačního šovinismu, jaký se z neznámých důvodů uhnízdil v hlavách kritiků. Kdyby kritici měli hudební vzdělání, tak by věděli, že každý skladatel zraje, zlepšuje se věkem a stává se čím dál tím progresivnějším. Třeba Stravinkij dělal absolutně nejprogresivnější věci na sklonku života. Janáček začal skládat největší modernu po šedesátce. Takže představa, že moderna patřído rukou mladých je podle mě zcestná a hlavně nebezpečná, protože utlumuje tvůrčí rozmach starších muzikantů. Každý nemá povahu dixielandového hráče nebo sběratele starožitností.

Kóta 2004

Představme si místo, bod v čase a prostoru, kótu, na které Pražský výběr stojí právě teď, na prahu roku 2004. Jak se čtveřice dívá kupředu, jaké kontury se začínají rýsovat v mlze příštích dnů, týdnů a měsíců jsme si už představili. Jak ale vypadá pohled nazpátek? Předcházející kóty, body, epizody a etapy mohou zpětným pohledem vypadat přece jen trochu jinak, než když na nich člověk stál, byl jimi obklopen. Jak vypadají, kdyžse k nim Výběr ohlíží právě teď? Prvním zastavením budiž rok 1998, album Tango Ropotamo s dokumentárním CD romem, ale především kolekcí soudobých remixů výběrovských skladeb. A zastavme se i u živého koncertního propojení Výběru s hosty a světem elektroniky.

Michael Kocáb : "Těžko hodnotit funkčnost spojení u projektu, který byl udělaný pro okamžik. Nebyl to začátek nové cesty, bylto experiment v pravém slova smyslu a jako experiment se mi hodně líbil. Byly to spíš bonbónky, kdy se staré pecky převádělydo elektronické podoby. Začátek nové cesty by to byl ve chvíli, kdy by vznikly docela nové věci už s tímhle záměrem. Takhle jsme sroubili dva kmeny dohromady."

Michal Pavlíček: "Já si myslím, že to byl zajímavý pokus, který ovšem nebyl námi bytostně prorostlý. Začli jsme vstřebávat elektroniku, ale byla to jiná situace než teď, kdy už jsme s ní prorostli víc.. Vezmi si třeba Michalova Za kyslíka, Big Heads, kde jsem jí hodně používal, Vilém jí má na své desce. Čili, byloto tak, že jsme chtěli, ovšem bylo to něco, co jsme do Výběru trochu našroubovali. Ale za koncertem v Lucerně si stojím, protože v něm bylo zase něco zvláštního, bizardního, i když možná trochu na úkor naší syrovosti."

Klauda Kryšpín: "To je pravda, vždycky všechno je na úkor něčeho."

Vilém Čok: "Já jsem vždycky bojoval za to, aby Výběr byl co nejsyrovější a nejrockovější. Určité změkčení, které jsem tam cítil, mi vadilo."

Klauda Kryšpín: "Já osobně mám taky blíž k syrovější podobě Výběru. Víc mi vyhovuje."

Ohlédnutí druhé - Běr

V roce 1997 po deseti dramatických letech, které uplynuly od natočení předcházejícího studiového alba Výběru, se na světě objevila novinka v podobě desky Běr. Desky elegantní, vycizelované, proaranžované, silné a invenční.Současně desky, která se v drtivé většině zrodila v hlavách a pracovnách Michala Pavlíčka a Michaela Kocába a druhou polovinu kapely posunula tak trochu do role studiových hráčů. Jak zní uším výběrovské čtveřice právě teď?

Michal Pavlíček: "Když jsme začali vybírat věci, které budeme s Výběrem hrát, poslechl jsem si Běr poprvé asi po šesti letech. Vyrazilo mi to dech, protože si myslím, že tahle deska je pro mě naprostým kontinuálním pokračováním Výběru. Harmonicky, melodicky zajímavá deska se vším, co k Výběru patří. Asi bych jí vytkl, že se na ní naše skladatelské světy až tak neprolnuly, každý byl tak trochu jako na svém písečku. Přece jenom jsme spolu šest let nehráli, málo komunikovali. Michal byl v politice, dělal business a tohle byla snaha o znovuspojení. Hudebně jsme přitom byli každý trochu někde jinde. Druhá věc, kterou bych jí vytkl je, že má možná zbytečně moc ornamentů. Kudrlinky občas zbytečně zastiňují to podstatné gró."

Vilém Čok: "Ano, je to harmonicky i melodicky zajímavá deska, s tím souhlasím, ale nevím, zda tohle běžný posluchač uslyší. Je aranžérsky překomplikovaná a tím pádem ztrácí tah. A to je jí na škodu."

Klauda Kryšpín: "Já to vidím podobně. Příliš ozdob je na úkor sdělnosti. Myslím, že nejlepší je z ní písnička Melem, nemelem, která je mi nejbližší a která má asi nejblíž k Výběru jako takovému."

Michael Kocáb "Byla to do určité míry nepochopená deska, ale když si jí poslechnu, líbí se mi. Až mě překvapuje, co se tam podařilo našlapat energie a muziky. Ale zase to naráží na zaběhlý názor kritiků, kteří tvrdí, že hudba by měla být jednoduchá, transparentní, průzračná, což platí jen pro určitý druh muziky, pro folk, pro určitou část bigbítu. A pak existují komplikované kompozice, které jsou taky fantastické. Jakou transparenci vidí člověk ve Svěcení jara! Když si to připodobníš, tak takovýhle podobný typ promotanin a nářezů jako je Svěcení jara, je na Běru. Kdybychom věci na Běru dělali transparentně a průzračně jako Hraběte X a tyhlety písničky, taksi hrozně omezíme umělecké možnosti. Když jsme vzali DJ bylo to špatně, když jsme vzali trumpety, bylo to špatně, všichni chtějí čtyřčlenný Výběr. S tím ale moc muziky nenaděláš. Teď se k tomu vracíme, protože se nám chce, ale vzít to jako jediný možný princip je stejný nesmysl jako tvrdit, že jediná vážná muzika je trio."

Loučení s CA

Další pohled nazpět patří datu 24. 6. 1991, kdy se v pražské Sportovní hale představil Výběr v podobě velkého rockového bigbandu. Na mohutném koncertě, kam jako host zavítal i Frank Zappa a který dal vzniknout i albovému koncertnímu záznamu, se sešla muzika s politikou, s posledním zamáváním poslednímu vojákovi konečně odcházející sovětské armády. A tehdejší Výběr?

Michael Kocáb: "To se mi taky líbilo.My bychom to totiž nedělali, kdyby se to alespoň mě nebo Michalovi nelíbilo, takže těžko soudit. Byl to samozřejmě opět experiment, my vlastně experimentujem celou dobu, neměli jsme ale možnost zjistit, jakby se to ujalo, kdybychom to uvedli do běžného života, rozjelise na delší dobu po koncertech. Neměli jsme zpětnou vazbu. Když ale odhlédnu od toho, že to nebylo myšleno, a asi ani nemělo nárok, přežívat ve standardní produkci, tak tam byly hodně zajímavé věci. Alespoň některé určitě"

Klauda Kryšpín: "Když tohle všechno probíhalo byl jsem ani ne rok v Austrálii, kam jsem předtím přišel z Rakouska a neměl jsem vlastně možnost Austrálii opustit. Takže všechno běželo beze mě a já sledoval zprávy v televizi."

Michal Pavlíček: "Byla to strašně chaotická doba. Politik Kocáb lítal z parlamentu na zkoušky. Neměl čas se zapojit normálním tvůrčím způsobem. Texty dopsal na poslední chvíli, ale celkověsi myslím, že koncert Adieu C.A. dopadl dobře. Když ho vidím ze záznamu má silnou atmosféru."

Vilém Čok: "Já nevím jestli jsem trošku zkostnatělý, nebo co, ale pro mě to zase byl takový Výběr Nevýběr. Celé turné jsem odehrál, ale nikdo můj názor neposlouchal, což by se teď mělo změnit.". Víš, kdyby teď chlapci přišli se stejným nápadem na trumpety jako tenkrát, řekl bych: Hoši narvěte si ty trumpety do ucha. Ahoj! A šel bych."

Michal Pavlíček: "Vilda by byl pro, kdyby to byl bigband z mladých holek, to by mu nevadil ani jazz

Vilém Čok: "To ses trefil, tos mě dostal, to máš naprostou pravdu. Nahoře by měly roláky a dole nic."

Výběr 1987

Po čtyřech letech zákazu odstartovaného neblaze proslulým článkem fiktivního Jana Krýzla, a bezohledně přetržené kariéře,se v roce 1987 na plakátovacích plochách znovu začalo objevovat jméno kapely Výběr. V absurdním pořadí se rok před oficiálním vydáním předcházející, a v té době již v pravém slova smyslu kultovní desky Straka v hrsti, objevilo na pultech gramofonových prodejen druhé eponymní album Výběru. Burleskní Fénix stával z popela. Fanoušci nezapomněli a vítali ho s otevřenou náručí. Jakkoli se podařilo zlomit mu křídla v době největšího rozletu, uzavřít slibně se otevírající dveře k zahraničnímu úspěchu a zchladit explozivní entuziasmus, síla a jedinečnost zůstaly nedotčeny. Druhá deska o tom svědčí.

Michael Kocáb:" Líbí se mi. První a druhá deska se mi líbí hodně. Michal má radši tu první, já abych se přiznal, mám skoro radši tu druhou. Já vím, že Straka je plná známých pecek, ale tady jsou zase věci, jako Tatrman, Snaživec, dobré věci, které přežívají. Je to dobrá deska."

Klauda Kryšpín: "Jediná věc, kterou bych na ní změnil od začátkudo konce, přetočil bych bicí. Nevím, čemu jsme tenkrát podlehli, ale jsou celé elektrické. Programovali jsme je přesně podle toho jak jsem písničky hrál, ale dneska mi to nezní dobře. Jsem strašně rád, že dneska hrajeme Člověka bez talentu, což je jedna z mých nejoblíbenějších, a já si v ní konečně zahraju break, který tam patřil vždycky, v automatu to neznělo přirozeně, tak jsem ho tam ani nedal."

Vilda Čok: "Já myslím, že na téhle desce se trošku projevilo, že Michalové začali jít trochu od sebe. Začali mít svoje projekty, svůj přístup, některé věci se udělaly kolektivně, některé už ne, a já to tam cítím. Příkladem je dejme tomu pecka Hrály dudy, donesená přímo do studia, kterou jsme nikdy živě nehráli. Ne všude, ale je to tam znát."

Michal Pavlíček: "Já myslím, že na druhé desce je cítit, že jsme sice mohli hrát, točili jsme. Ale přistřihnutí křídel tu bylo pořád. Z hlediska textů, z hlediska celkové nálady nebyla tak dravá a tak progresivní jako Straka v hrsti. Za určitými věcmisi stojím, ale některé jako třeba Papíry straší a nebo Zbal sito svý ráno bych už na desku nedal.Ovšem za největší úchylnost považuji ten elektronický buben. To, že jsme podlehli trendu doby, necitlivě jsme se nechali zlákat a přitom i ty mizerně znějící bubny, jak se tehdy u nás točily, by měly větší tlak. Podlehli jsme trendu a to je přesně to, co se teď nesmí stát."

Straka z hrsti vytržená

Bez jakýchkoliv superlativ a nadsázek, byl Pražský výběr na prahu osmdesátých let na naší scéně skutečným zjevením. Fascinující kapelou, která zprudka otevřela okno nové muziky s generační razancí, hráčskou brilantností a nebývalou tvůrčí invencí. Debutové album rockového Pražského výběru nazývané Straka v hrsti a natočené ještě s Kryšpínovým předchůdcem Jiřím Hrubešem, si muselo na oficiální vydání počkat celých šest let. Přesto znamenalo a znamená pojem pro celou generaci rockových fanoušků. Co znamená pro Výběr samotný pohledem z kóty 2004?

Michal Pavlíček: "Je to to, co je optimální pro kapelu, když si projde přirozeným vývojem. Během zkoušení nachází svou tvář, během těch několika koncertů, kdy na nás chodilo pět lidí, nachází svou hrdost v tom, že dělá muziku, za kterou si stojí. Dojde k tomu, že začne plnit haly a v nejlepším začne točit desku. Desku s hudbou, která prošla sítem všech štěstí i neštěstí, zoufalství i nezoufalství, radostí i neradostí, a potom se natočila. To je optimální. Takhle bych to přál každé kapele. Proto myslím, že je to deska asi v mém životě výjimečná,na které jsem jako skladatel i jako kytarista našel svůj rockový rukopis."

Klauda Kryšpín: "U mě je to poměrně jednoduché. Kdyby nebyla Straka v hrsti, asi bych nezačal hrát na bicí. Když jsem viděl poprvé Jirku Hrubeše, začal jsem třískat do pánví a dneska třískám do bubnů. Takže pro mě je to dost stěžejní deska."

Michael Kocáb: "Já jako člověk, který má tu desku s Pavlíčkem, Čokem a Hrubešem na svědomí, k ní zásadní resentiment necítím. Při vzpomínce na ní se mi nezamží zrak, slza nevykane. Pro mě jeto normální práce, ale líbí se mi. Zajímavé je, že pecky z ní se dají pořád hrát. Jsou nadčasové, asi by se dalo říct, že je to svébytný styl, nijak obšlehnutý, a pak už nic takového nebylo nikde slyšet. V tom má velký smysl a legenda, která se k tomu pojí mě samozřejmě baví, líbí se mi, ale nijak jí neprožívám"

Vilém Čok: "Já jsem do Výběru přišel těsně před tím, než začala Straka v hrsti vznikat. Devadesát procent materiálu už bylo hotovo. Mě se původně do Výběru moc nechtělo, ale Zikkurat se začal rozpadat. Já chtěl zůstat u muziky a tak jsem do toho šel. Byla to náhoda ale bylo to dobře. Život se skládá z naplánovaných náhod."

Michal Pavlíček: "Myslím si, že se prostě v pravý moment setkali lidi co k sobě patřili, a konstelace tohohle setkání kulminovalana první desce Výběru nejvíc v celé jeho kariéře."

Čok: "A tím pádem z toho vyplývá - buďto teď, nebo nikdy."

Michal Pavlíček: "A nebo teď a pořád."

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/01