přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

ostatníPo nezávislých labelech: Sub Pop

24.9.2007 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: publicistika

Nirvana

Nirvana

foto: www.nirvana-music.com

Předem by to chtělo se ospravedlnit. Ten, kdo zapátrá po současných majitelích vydavatelství Sub Pop musí nutně zjistit, že už pár let jsou karty rozdány tímhle způsobem: 49% vlastní Warner Bros. a zbylých jednaapadesát sám Sub Pop, což moc svobodně nevypadá. Nezávislost ale patří k Sub Popu neodmyslitelně i dnes, i když rozdělení majetku říká možná něco jiného. Kapely, které vydává, vybírají stále ti samí lidé jako před deseti lety a ať už se jedná o dávání prostoru stále dost alternativním a ne moc prodejným nahrávkám nebo o to, že nezávislý label s takovýmhle dopadem a historií zůstane v očích veřejnosti nezávislým nejspíš napořád, Sub Pop sem patří.

Grunge…

Psal se rok 1988 a nadšený majitel malého seattleského labelu právě vydal nenápadně vypadající kompilaci s názvem Sub Pop 200. Bylo na ní dvacet skladeb od kapel, jejichž byl vydavatelem a kterých si v té době mimo region nikdo moc nevšímal. Tehdy ještě nemohl tušit, že tím dává vzniknout zásadní nahrávce, hudebnímu almanachu jednoho sice krátcetrvajícího, ale výrazného hudebnímu fenoménu, který nesmazatelně zasáhl do historie rockové hudby – grunge.
Mezi ostatními devatenácti skladbami kapel jako Tad, Mudhoney, Soundgarden nebo Swallow se na třetí pozici objevila vůbec první, nicméně v té době už tři roky stará píseň Spank Thru od tria dvacetiletých mladíků Nirvana. Celé to začalo ale ještě o necelých deset let dřív.
Na konci sedmdesátých let začal univerzitní student Bruce Pavitt dělat v městě Olympia v místním rádiu pořad o lokálních hudebních kapelách nazvaný Subterraean Pop. Na rozdíl od jeho spolužáků, kteří v té době spíš poslouchali hlavně anglický import, jeho zajímal klubový underground a přišlo mu škoda, že tuhle scénu nikdo pořádně neprezentuje veřejnosti. Zanedlouho potom došlo i na tištěnou verzi pořadu v podobě stejně pojmenovaného fanzinu. Název se hned v druhém čísle zkrátil na Sub Pop, ale dlouhého trvání tak jako tak neměl. Po třech letech a devíti číslech přešel na formát magnetofonových kazet s nahrávkami kapel a v psané podobě pokračoval několik dalších let už jen jako sloupek v místních novinách.

O nějaký čas později, v roce 1986, se Pavitt, tehdy už přestěhovaný do Seattlu, seznámil s Johnatanem Ponemanem, který pracoval v hudebním průmyslu, a na podnět jejich společného kamaráda Kima Thayila, toho času kytaristy Soundgarden, založili vydavatelství, kde by mohli organizovaně vydávat a upozorňovat na nejen regionální garážovou a punkovou scénu, která v té době dost bujela. Mezi několika prvními nahrávkami byla i deska Sub Pop 100, která podobně, jako dva roky po ní dvoustovka, obsahovala skladby těch, kterým se nedostávalo moc pozornosti. Mimo jiné se na ni vešli i Sonic Youth – newyorská kapela. Takže i když hranice regionu vymezovali oblast hlavního zájmu, limitující opravdu nebyly.
V roce 1988 si vzal tandem Pavitt-Poneman vydavatelství jako práci na hlavní úvazek a pro propagaci své hudby dělal, co mohl. Někdy kolem vydání Sub Pop 200 dokonce napsali do britského časopsu Melody Maker, aby poslali redaktora na obhlídku seattleské hudební scény. Že to musí vidět. Přijel a to ve výsledku způsobilo, že se o grunge jako hudbě severozápadu USA, začalo mluvit a psát na Britských ostrovech. Což byl první předpoklad masovějšího rozšíření i mimo Ameriku.
Určující role Sub Popu jako objevitele nového hudebního stylu, ale skončila právě v ten okamžik, kdy se kapely začaly dostávat do širšího povědomí. Začátkem devadesátých let se všechny výrazné skupiny, které grunge proslavily, resp. jím byly proslaveny, už dávno nacházely někde jinde. Soundgarden si vetší firma odchytla hned po pár demech, když už se tušilo, že z téhle scény něco bude, Nirvana odešla po slibném debutu ke Geffenu, Mudhoney a Tad se postupně taky upsali jinde. Novější projekty jako Pearl Jam a Alice in Chains neměly se Sub Popem nic společného už od začátku.

Post-nirvanovská éra

„Myslím, že jsme vypouštěli ven dobré nahrávky po celou naši historii, ale když jsme se odtrhli od něčeho tak přehnaného jako byla celá ta vřava okolo grunge a Nirvany, cokoliv, co mohlo následovat, muselo být nutně vnímáno jako zklamání,“ říká k období půlky devadesátých let Poneman. Reedice nirvanovského Bleach jim zajistila první a zatím jedinou platinovou desku, ale potom následovalo několik let tápání. Stylové hranice se dost rozšířily, repertoár rozbředl a vydělané peníze způsobily megalomanství. Při jedné návštěvě Kanady například nabrali snad dvacet nových kapel. Nic z toho ale nemělo dostatečný komerční úspěch.
V roce 96 se navíc Pavitt rozhodl věnovat se rodině a odešel, aby pak následně propadl šamanství a dělal výlety za kmeny v peruánských pralesích, takže vedení firmy přenechal Ponemanovi. Ten za nejhorší rok pro Sub Pop považuje 1997: „Cítil jsem, že se to rozpadá. Zaměstnávali jsme dvakrát tolik lidí, než máme teď - bylo to takové cvičení přehnaného sebevědomí. Měli jsme ředitelství Sub Popu v Londýně a dokonce i Torontu.“ S návratem starého managementu se pak ale situace začala srovnávat. Sub Pop se stáhl zpátky do Seattlu a nabíral dál nové interprety.
V té době se sice objevilo pár zajímavých desek, jako poslední alba punkových divoženek Sleater-Kinney a skotů Jesus and Mary Chain, ale až do nedávna bylo jeho znatelně nejprodávanějším albem post-nirvanovské éry paradoxně jedno, které s hudbou vůbec nesouvisí – Shut Up, You Fucking Baby od atlantského komika Davida Crosse. Vydávat alba komikům je ostatně jedno z poznávacích znamení současného Sub Popu. Vybírá si ale ty, kteří namísto ve velkých halách a vybraných společnostech vystupují v rockových klubech a čas od času i předskakují na koncertech kapel. Kořeny tohohle druhu zábavy katalogu vydavatelství bychom mohli hledat už na konci osmdesátých let, kdy na něm vydával punkový básník Steven Bernstein, který často vystupoval třeba i na raných koncertech Nirvany.

Od roku 2003 se ale opět začala zvedat vlna zájmu o Sub Pop a mluvilo, a do dneška mluví, o jeho renesanci a chycení druhého dechu. Můžou za to kapely jako The Shins, Constantines, Thermals, folkař Iron&Wine nebo electropopové duo Postal Service – všechno projekty, které získávají slušnou přízeň jak publicistů, tak posluchačů. Letošní třetí album Shins Wincing The Night Away se dokonce v prvním týdnu dostalo až na druhou příčku amerického žebříčku – úspěch, který zatím Sub Pop nezažil. Pak tu jsou ještě další: úspěšný projekt Ugly Cassanova nebo třeba Wolf Parade - všechny události posledních let jasně ukazují na to, že label toho má stále dost před sebou.
Z nejnovějších informací stojí ještě za zmínku pár věcí. 1) Johnatan Poneman v březnu založil nový label Hardly Art, který distribuuje přes Sub Pop, a od té doby se na něm vydal dvě seattleské kapely. 2) Jen několik dní stará je informace, že kanadští Constantines oznámili po třech úspěšných albech odchod k Arts&Crafts. Snad jako náhradu za ně si Sub Pop vzal pod svá křídla ceněné counryové electro-experimentátory Blitzen Trapper.

Na závěr několik desek, které by neměly uniknout uchu posluchače:

The Vaselines – The Way of Vaselines (1992) MySpace
Tohle skotské kvarteto existovalo jen pět let, v období 1986-90, a za tu dobu toho opravdu moc nenahrálo – kompletní vydání skladeb obsahuje jen osmnáct položek. Z jejich písniček čiší amatérismus, trochu i naivita, přesto to láká k poslechu. Znějí asi jako kdyby dnešní retro popové kapely typu Pipettes hrály repertoár Velvet Underground. A byli nejoblíbenější kapelou Kurta Cobaina.

Steven Jesse Bernstein - Prison (1992)
To, že z pódia močil na diváky, kteří mu skákali do řeči, to je jen tak pro zajímavost a jako důkaz jeho nekonformnosti. Hlavní ale je, že na tomhle albu kloubí recitované příběhy a básně rebelujícího poety s dost neobvyklým doprovodem, v němž se nejen střídá, ale až skoro prolíná industriální rachot se syrovými grunge kytarami, ambientní elektronikou a zvuky jazzového komba.

Earth – 2 (1993) MySpace
První dlouhohrající deska instrumentálních experimentátorů nese podtitul „Speciální nízkofrekvenční verze“. Sedmdesát pět minut, tři skladby, jenom naboosterovaná kytara a basa a zvuk tak hustý, že by se dal s přehledem krájet. Jedno z prvních drone-metalových alb.

Comets on Fire – Blue Cathedral (2004) MySpace
Povedený a svěže znějící revivalismus psychedelie konce šedesátých let s jejich nejlepší deskou. Je v tom slyšet Jimi Hendrix, Doors nebo Led Zeppelin a na druhé straně i art rock model King Crimson či občasná kakofonie, to všechno v nerozbitném celku.

Low - Great Destroyer (2005) MySpace
Trio Low bylo označováno za jasné zástupce slowcoru - pomalých temp, lyrických textů a melancholie, první album na Sub Popu to ale změnilo. Objevily se tu rychlejší tempa, větší dynamika, ale stále tak táhlým a uklidňujícím zpěvem si uchovali svůj rozpoznatelný rukopis. Dohromady hodně vyrovnané písničkové album.

Wolf Eyes – Human Animal (2006) MySpace
Luigi Russolo to ve svém Manifestu hluku psal už zhruba před sto lety, ale trvalo to dlouho než se hudba z hluků dostala do fáze, kdy osloví i někoho jiného než teoretizujícího intelektuála. A Wolf Eyes jsou její vlajkovou lodí. Human Animal je pestřejší a obecně poslouchatelnější než už tak povedené předchozí Burned Mind.
Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/publicistika/Po-nezavislych-labelech-Sub-Pop~24~zari~2007/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.