29.2.2008 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: publicistika V polovině sedmdesátých let vedl hudebník Brian Eno tři roky vydavatelství zaměřené na stravitelnější odnož tehdejší hudební avantgardy, reprezentovanou především minimalismem. Během jeho jepičího života na něm vyšlo pouhých deset nahrávek, ale všechny spojuje pozoruhodná kvalitativní úroveň a dnes i historicko-dokumentativní charakter. Mezi jmény autorů se tehdy skvěla i taková jako John Cage, John Adams nebo Michael Nyman – tedy světová smetánka hudebního uměleckého undergroundu, který v té době neostře balancoval na pomezí vážné a nevážné hudby a zároveň ho posouval a bortil.

Měřeno metrem dnešního řadového posluchače, britský hudební teoretik a klávesista Brian Eno je ponejvíc známý jako producent komerčně nejúspěšnějších alb U2 a jako tvůrce zvuku, který majitelům operačního systému Windows zní při každém zapnutí počítače. Při důkladnějším ohledání se ale objevuje mnoho jiných zajímavých aktivit. Stál u zrodu kapely Roxy Music v pozici nehrajícího kapitána-zvukaře, který nejdříve zpoza pódia a potom i přímo na pódiu upravoval a moduloval zvuky kapely na mixážním pultu, definováním ambientu a jeho teoretickým podložením způsobil tichou revoluci v chápaní toho, co všechno je a co není hudba, zaběhl se jako producent (Davida Bowieho, Ultravoxu, Talking Heads) a k tomu si občas zahostuje na klávesy. Nadto ještě můžeme přidat label Obscure, který sice žádnou díru do světa neudělal, ale vydal několik skvělých desek a vzhledem k jejich množství, minimalistickému podobně jako byla minimalistická hudba na nich zaznamenaná, můžeme mluvit o vyrovnaném katalogu, ve kterém nejde najít album, k němuž by se posluchač neměl potřebu vracet.

Pozorovat, co se bude dít

Jaké bylo pozadí vzniku? Po odchodu z Roxy Music po druhém albu v roce 1973 se Eno hudebně rozštěpil do několika směrů. Na jedné straně začal ihned po osamostatnění vydávat povedené sólové desky v progresivním duchu s hosty z ex-Velvet Underground, Soft Machine, King Crimson nebo Hawkwind – tedy s tím nejpokrokovějším, co se v té době dalo v rocku sehnat. Na druhé straně, a to je pro vznik Obscure Records zásadnější, začal pracovat jako producent. S tím se pojí i jeho aktivity okolo jihoanglického orchestru Porthsmouth Sinfonia, dost netypického tělesa přidruženého k Porthsmouthské univerzitě, mezi jehož přijímací podmínky patřilo, že členové nesmí mít žádnou zkušenost se hrou na hudební nástroj, a pokud už ji mají, musí si pro hru v orchestru zvolit nějaký jiný, který nikdy nedrželi v ruce. Eno se v něm chopil klarinetu a následně produkoval dvě desky s vtipnými pokusy o interpretaci Rossiniho nebo Strausse. Důležité je, že spolu s ním se zde objevovaly další osobnosti tehdejších experimentálních kruhů, s nimiž začal spolupracovat - skladatel Michael Nyman a samotný zakladatel orchestru, tamější univerzitní učitel Gavin Bryars. Byl to totiž právě Bryars, jehož dvě starší skladby se dostaly na desku s pořadovým číslem jedna.
Obscure Records byla už vzhledem k nevelké vydávací aktivitě firma, která se těžko mohla uživit a starat se sama o sebe. Vznikla tehdy jako subvydavatelství společnosti Island, pod nímž Eno vydával s Roxy Music a posléze i s ranými vlastními projekty. V rozhovoru pro časopis Time Out z roku 1975 vyprávěl, že neměl větší problémy se získáním přízně lidí z Islandu: „Představil jsem jim tenhle nápad s tím, že by měli jít naproti vývoji a experimentování, které nalézáme v jiných odvětvích průmyslu. Můj nápad je vydat několik věci postavených mimo mainstream a sledovat, co s nimi bude dít. Většina nahrávacích společností dělá opak – vydává spoustu středoproudých projektů, ty nejúspěšnější jsou rozšiřovány ve velkém a zbytek se rychle zahodí. Ve světě ekonomiky to není moc zdravá situace. Mezinárodní průmysly se zaměřují na mnoho různých věcí najednou, takže když se najednou trh obrátí jiným směrem, mají k dispozici dostatek mutací, které ho můžou následovat.“
Podobně jasnou vizi jako o tom, jakým směrem by se měly ubírat gramofonové firmy, měl i o vývojových tendencích hudby samotné. Založení labelu v roce 1975 jí dobře nahrávalo. Nedávný artrockový opus Tubular Bells Mikea Oldfielda kraloval britskému žebříčku ještě rok po vydání, pinkfloydovské epické skladby slavily úspěchy, vrcholný německý krautrock nejinak a špatně na tom nebyly ani dlouhosáhlé kompozice Američana Terryho Reilyho. Podle Ena šlo o jasnou známku toho, že lidé jsou čím dál víc schopni přijímat hudbu i několikrát delší stopáže, než je v popu zvykem, a že soustředný poslech dvacetiminutových skladeb už časem nikomu nebude dělat problém. Do velké míry se mu to pak potvrdilo i na prodeji desek z Obscure. Například jeho autorská Discreet Music se původně lisovala v nákladu dvou tisíc kusů. Oproti očekávání byla rozprodaná během dvou týdnů a další dolisovaní, které okamžitě následovalo, lidé rozebrali už během týdne a půl. Doposud se od každého alba prodalo okolo stopadesáti tisíc kusů, což je vzhledem k okrajovosti žánru úctyhodné množství.

Konec s Hudbou pro letiště

Pokud mají všechny „obskurní“ desky něco společného, tak je to především osoba producenta-majitele, který více či méně zasahoval do výsledné podoby všech nahrávek. Občas jen jako technik, občas si zahrál na všemožné nástroje. Obecně pak, s několika výhradami, můžeme mluvit o Obscure Records jako o pionýrovi raného ambientu. Kdyby se události měly jinak a katalog se ještě nějakou chvíli rozšiřoval, zřejmě by se o něm dnes mluvilo v superlativech. Utnutí činnosti už v roce 1768 ale způsobilo, že label defacto upadl v zapomnění, přestože to ze začátku vypadalo jinak. Eno se v roce založení holedbal, že chce ročně vydávat deset desek, a osnoval si velké plány do budoucna. Tři roky na to se ovšem začal naplno věnovat svému konceptu hudby jako prostoru, který dostal po prvotním označení „discreet“ definitivní jméno „ambient“. Pro první ze série nahrávek, slavnou desku Ambient 1: Music For Airports, pak založil nové vydavatelství Ambient Records. To se po pár autorských deskách rozplynulo v distribučních předivech mateřského vydavatelství EG Records, které potom samo neustálo boom nezávislých vydavatelství na začátku osmdesátých let.
Po Obscure tak zbylo jen deset alb a malý zásek do historie experimentální hudby. K šesti z nich trochu podrobněji:

Gavin Bryars - The Sinking of the Titanic (1975) MySpace
Deska obsahuje dvě skladby. V titulní se Bryars inspiroval písní, kterou údajně hrála lodní kapela na palubě v posledních minutách a podle svědectví pokračovala i pod hladinou, dokud byla schopna ovládat nástroje. Imitace onoho prostupování pod hladinu je slyšet: motiv se rozvolňuje, natahuje a přidávají se k němu fragmenty historických nahrávek. Druhá Jesus Blood Never Failed Me Yet rozehrává stále se opakující dvouvětou náboženskou zpívánku, která během pětadvaceti minut vyroste ze samotného hlasu do velkoorchestrální písně.

Brian Eno - Discreet Music (1975) MySpace
Hledači „prvních alb“ můžou zpozornět, protože kromě tří smyčkových variací na slavný Pachelbelův kánon D dur deska obsahuje Enovu první záměrně ambientní skladbu. Titulní, téměř třicetiminutový zvuk syntezátoru byl zpočátku zamyšlený jako podklad k připravované desce s Robertem Frippem, kytaristou King Crimson, ale při přehrávání v obývacím pokoji mu došlo, že sám o sobě funguje mnohem zajímavěji.

Jan Steele and John Cage - Voices and Instruments (1976)
Album obsahuje osm skladeb, po pěti od Cage a po třech od londýnského saxofonisty Steela. Jak už název napovídá, některé jsou instrumentální, převážně pro klavír, ale i pro větší kapelu, a některé s vokálem – z nich nejzajímavěji vycházejí ty Cageovy s hostujícím Robertem Wyattem a Carlou Bley.

Michael Nyman - Decay Music (1976) MySpace
Tři klavírní skladby předvádějí, že čekání na úder klapky může být to největší napětí a uvolnění zároveň. Nyman je tu víc ticho, než hraje a ukazuje tím, že prostý redukcionismus a občasný akord s dlouhým dozvukem má k ambientní hudbě nebezpečně blízko.

Penguin Cafe Orchestra - Music from the Penguin Cafe (1976) MySpace
Následující eponymní album, na které Penguin Café museli čekat pět let, je sice mnohem přesvědčivější, ale už na tomhle debutu je cítit pro tak ně typická stylová syntéza. S ambicemi dělat vyšší umění si vytvořili osobitý amalgám instrumentálního folku a mezižánrového písničkářství. Vycházejí už z nezvyklého, lehce klasicizujícího složení: cello, elektrická kytara, klávesy, housle.

Harold Budd - The Pavillion of Dreams (1978) MySpace
Ambientní skladatel Budd si odbyl vlastní debut teprve v roce 78, přestože na hudební scéně se pohyboval už od úplného začátku sedmdesátých let. Jedná se v podstatě o výběr jeho nejlepších autorských skladeb do té doby – dostaly se na ni čtyři, s harfou, vokálem, elektrickým piánem, zvonkohrou i saxofonem jazzmana Mariona Browna, pro něhož byla úvodní kompozice přímo napsána.

Zbylá čtyři:
Phillips, Bryars, Orton – Irma: An Opera
John White and Gavin Bryars - Machine Music
David Toop and Max Eastley - New and Rediscovered Musical Instruments
Hobbs, Adams, Bryars - Ensemble Pieces