přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

ostatníPo nezávislých labelech: Locust

13.6.2007 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: publicistika

Henry Flynt

Henry Flynt

Na pojmu „nezávislý label“ je hezké, jak široce je vymezený. Vejdou se do něj naprostí giganti, kteří mají znatelný podíl na celkovém hudebním trhu stejně jako malé firmy hudebních nadšenců, které vydávají pět nahrávek ročně. Chicagský Locust patří rozhodně k té druhé skupině. K dnešnímu dni stihl vydat devadesát nahrávek, což za šest let existence opravdu není moc a samo to už něco říká o pečlivém výběru a o tom, že nezajímavých desek vypouští do oběhu naprosté minimum.

Hlavní poznávací znamení, které ho odlišuje od podobných mladých labelů, je zaměření. Na začátku bylo jeho hlavním cílem vydávat zapomenuté nebo nikdy nezveřejněné desky s hudbou ležící mimo větší zájem veřejnosti. K tomu se pak celkem nenásilně přidávalo shánění čerstvých interpretů. Procentuální rozdělení desek by dnes asi už mluvilo ve prospěch těch nových, nic to ale nemění na tom, že na reedice se v Locustu klade velký důraz pořád. Díky tomu můžeme jeho katalog docela logicky rozdělit do dvou větví: stará a nová alba.

Oprašování starých desek

Michael Hurley

Michael Hurley

„Locust se specializuje na hudbu, která je příliš divná na to, abychom ji nazývali staromódní,“ napsali onehdy v New York Times. Trefili to výstižně. Příliš divná je zřejmě ta nejšikovnější definice, která může pojmout všechny staré nahrávky, o které se chicagští zajímají. Smysluplně roztřídit tak těžko uchopitelnou hromadu alb - navíc často reprezentovanou pouze jedním exemplářem od každého autora - lze dost obtížně a snaha vtěsnat všechny interprety do několika vět je dost zavádějící. Pár společných rysů se ale najde.
Nejpočetnější skupinu nahrávek tvoří experimenty s magnetofonovými pásky a podobnými výdobytky tehdejší techniky. Doba počátečního rozpuku psychedelie hudebním výletům přála a spousta intelektuálů mimo obor – filosofů či spisovatelů to tehdy brala jako vítané rozšíření jejich záběru. Není to ale tak, že by se vydávání omezovalo jen na oblast pokusů ve zvukových studiích. Třeba Allenu Ginsbergovi vyšla na Locustu deska bluesových písní s doprovodem harmonia. Dalšího beatníka Kennetha Patchena reprezentuje nahrávka Reads with Jazz in Canada, která patří k nejstarším dochovaným ukázkám recitování poezie s jazzovou kapelou za zády.
Pojítko pro stylově roztříštěný zbytek, sahající od čirého freejazzu (Lightbox Orchestra) až k zemitému folku odkazujícímu na venkovské tradice (zpěvák, kytarista a houslista Michael Hurley) k mání není, je ale dobré zastavit se u těch, kteří si o pozornost říkají nejvíc.

Alan Watts

Alan Watts

Allan Watts myspace
Spisovatel a obrovský propagátor východních filosofií. U Locustu mu zpětně vyšly tři desky a největší význam z nich má ta, která se paradoxně ve většině diskografií vůbec neuvádí – This Is It z roku 1962. Mnohými je považovaná za vůbec první psychedelickou nahrávku, která předběhla všechny ostatní drogové experimentátory té doby. Na nahrávání se sešla šestičlenná sestava, v níž dominovaly hlavně bicí nástroje, a sám Watts si zvolil funkci „zaříkávač“.

Henry Flynt
Spíš než co jiného se pro Flynta hodí slovo umělec. Filosof a tvůrce termínu “konceptuální umění“ už od šedesátých let intenzivně zaznamenával svou hudební tvorbu, drtivá většina nahrávek zůstala ale až do nedávna nepublikovaná. Jeho nejzajímavějším projektem byly pokusy o vytvoření nové lidové hudby tím, že na country&western aplikoval postupy minimalismu, freejazzu a indické hudby. Výsledkem bylo několik zvukově špinavých, uhrančivých a obdivuhodně nadčasových alb.
.

Ramon Sender myspace
Senderova tvorba se váže především k Sanfranciskému centru experimentální hudby, které jako klasicky vzdělaný skladatel v roce 61 založil. Locust během posledních let vydal jeho dvě nikdy nezveřejněné nahrávky Worldfood a Desert Ambulance. Až půlhodinové kompozice, plné chomáčů zasmyčkovaných zvuků podávají svědectví o tehdejší tvorbě na Východním pobřeží a v případě Worldfood přivádí na světlo jednu z prvních skladeb stylu, kterému se dnes říká „drone music“.

Současnost a budoucnost

Function

Function

Nové nahrávky zůstávají zhruba na stejných žánrových pozicích jako ty staré, jen rok vzniku je jiný. Stejně jako v případě reedic i v současnosti je jasná velká záliba v experimentech, která dostává konkrétní podobu hlavně v improvizované hudbě a ve všemožně posmíchaných okolních zvucích. Za všechny to hezky ilustruje například Turek Erdem Helvacioglu a jeho nahrávka A Walk Through The Bazaar, kde na trancový podklad nabaluje ruch a křik městského tržistě. Snad nejdivnější a nejoriginálnější zároveň je ale deska Christofa Migona. Pro projekt Crackers si prostřednictvím inzerátu našel několik dobrovolníků, kterým při pohybu křupou libovolné klouby. Na následném nahrávání jejich křupání znamenal, navrstvil přes sebe, smíchal do výsledné koláže a objížděl s ním americké galerie.
Z výčtu dalších interpretů stojí za pozornost hlavně písničkáři. U Locustu se jich nakupilo dost a těžko mezi nimi hledat někoho vyloženě špatného. Jeden z největších úlovků současné folkové scény, skupina Espers, jim sice loni utekl ke konkurenčnímu labelu Drag City, zaměřenému výhradně na „divné folkové“ interprety, hodně jiných ale zbývá. Mladičký Brit Fazzini si libuje spíš v minimalistických písničkách, Cast King, který na svůj debut musel čekat sedmdesát devět let, zase v temných baladách plných smrti. A opět trochu obšírněji ke třem, kteří jdou víc originální cestou než ostatní.

Josephine Foster

Josephine Foster

Josephine Foster myspace
Snad nejodvážnější ze všech současných zpěvaček nové folkové vlny. Se svým typicky křehkým, operně znějícím hlasem natočila v duchu estetiky šedesátých let tři alba. Na prvním se schovala za doprovodnou kapelu a kdekdo si myslel, že se jedná o vydání jakési zapomenuté desky. Na druhém se už předvedla sólově a na třetím zazpívala v němčině písně z dílen romantiků Schumanna a Schuberta, které opatřila pro puristy až hanebnými aranžemi.

Function myspace
Australský spolek okolo zvukového hledače Matta Nicholsona vydal svou první desku The Secret Miracle Fountain teprve před třemi měsíci. Nahrávání trvalo tři a půl roku, točilo se po celém světě a na stylovém rozpětí je to poznat. Není lehké najít podobně pestrou a vyrovnanou desku, která vedle sebe snese popové písničkové skladby, tiché elektronické opusy i zakomponované nahrávky indiánských rituálů.

Lau Nau myspace

Lau Nau

Lau Nau


Další z početných vyslanců finského undergroundu je mladičká Laura Naukkarinen. Sama funguje jako členka asi deseti kapel, za sólovou deskou si zatím odběhla jen jednou. Na debutu Kuutarha osobně hraje na třiadvacet nástrojů, další obstarávají hosté, a dává tak vzniknout směsici zasněně nepřítomného zpěvu, nesouvislých perkusí, šumů a všemožných drnkacích nástrojů. Takhle nějak vypadá odvrácená tvář písničkářství.
Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/publicistika/Po-nezavislych-labelech-Locust~13~cerven~2007/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.